Úkol jak pohnout s kvalitou a dostupností špičkového vzdělávání je klíčový civilizační problém. Současné tradiční vysokoškolské vzdělávání je stále dost setrvačný systém. Přitom musí reagovat jak na změny národního prostředí, tak i na globální změny.



Vysoké školy jsou vrcholem vzdělávací soustavy a součástí vědecko výzkumné základny. Kvalita vysokoškolského vzdělání je klíčovým kulturním a konkurenčním faktorem. A demokratizace vysokých škol zajišťuje, že akademická půda je místem svobodného kritického rozumu.
Pod tlakem kulturních a inovačních změn sílí nejen u nás volání po reformách. Např. už v roce 1983 předložila administrativa Ronalda Reagana alarmující zprávu o vývoji gramotnosti americké mládeže “A Nation at Risk: The Imperative For Educational Reform”. Důsledkem byl trend testování kvality vzdělávání, který ale odhalil úskalí evaluačních standardů. Problémem dodnes je, jak měřit kvalitu – výuky ale i vědecké činnosti.
Zvýšení kvality vysokoškolského vzdělávání sledují i mezinárodní iniciativy. Jde zejm. o posílení mobility studentů a učitelů a spolupráci vysokých škol včetně studijních programů. Při tradičních výročních setkáních v Davosu proběhl např. v roce 2003 kulatý stůl o kvalitativních změnách ve světovém vzdělávání v 21. století (The World Economic Forum’s Global Education Initiative). „Manifest GEI“ mluví o klíčovém kroku ve spolupráci při investování do kvalitního vzdělání pro příští generace, která bude globálně konfrontována s velkými inovačními změnami.
Základem jakékoliv reformy je konkrétní identifikace potřeb a možností společnosti. Nejviditelnější problém rozvoje vysokých škol je nedostatek finančních prostředků a pak efektivnost, tedy poměr vynaložených zdrojů a kvality vzdělání a samozřejmě i uplatnění absolventů na trhu práce. Reformy by měly odstranit bariery pro schopné (podporovat intelektuální kvalitu na školách), ale nevytvořit bariery ekonomické (nediskriminovat uchazeče podle jejich majetkové situace).

Starost o konkurenceschopné vzdělání není jen českou specifikou, ale současné zmatené vládnutí ČR rozhodně není na úrovni této výzvy. Snižuje naši šanci učinit z kvalitního vzdělání naši rozhodující konkurenční výhodu. Kořeny ale sahají dál, než je toto volební období. V ČR byl schválen vysokoškolský zákon v roce 1998. Ten umožnil velmi extenzivní rozvoj systému – dnes máme 77 vysokých škol s cca 400 tisíci studenty (z toho cca 15% studuje na soukromých vysokých školách). S kvalitou vzdělávání nemůžeme být spokojeni, samozřejmě jsou rozdíly mezi jednotlivými školami a obory, ale odborná úroveň absolventů je nedostatečná.
Kde začít úvahy o způsobu jak modernizovat český vysokoškolský systém ? Je třeba znovu podtrhnout jeden neustále opomíjený fakt. Vysokoškolské zdělání má nejen soukromý, ale i veřejný přínos,. jde o tzv. smíšený statek, Proto trh nemůže být v systému vysokých škol universálním principem. Systém financování je objektivně vícezdrojový a v něm má vyznané místo odpovědnost státu. Vzdělání je strategickou investicí nejen pro zaměstnavatele či studenta, ale i pro stát.
Vysoké školy v ČR již dnes získávají asi sedminu financí z neveřejných zdrojů (průměr zemí OECD je asi čtvrtina). Prostor pro růst neveřejných zdrojů je především ve větší účasti podnikové sféry podporované nastavením ekonomických nástroj hospodářské politiky. Politická pravice usiluje o zvýšení podílu studentů. V ČR již dnes vyjde rodinu studium jednoho dítěte i na veřejné vysoké škole až 8 tisíc korun měsíčně. Školné na soukromých školách se pohybuje kolem 20 až 150 tisíc korun za semestr.

V EU existují různé modely finanční účasti studentů - např. Ve Velké Britanii bylo za Margaret Tatcherové zavedeno školné a současná vláda Davida Camerona je zvyšuje. Ve Skandinávii nese břemeno financování veřejných škol stát. Nelze přitom říci že by se finanční situace britských škol zlepšila, nebo že by švédští či dánští studenti byli nekonkurenceschopní.
Česká pravice se vzhlédla v modelu s větší účastí studentů. Odrazilo se to už v „Bílé knize terciárního vzdělávání“ projednané ve vládě už v lednu 2009 ( „White Paper of Tertiary Education“ ). Následný pád vlády Mirka Topolánka přípravu reformy zastavil, ale realizátorem pravicové reformy se po volbách stal Josef Dobeš z Věcí veřejných. Odpor vůči němu ho přiměl k odchodu na jaře 2012 a jmenovaný byl Petr Fiala. Ten jeho reformy pozastavil, aby je lépe během nadcházejících podzimních měsíců prodiskutoval. Koncem roku by měly být znovu předloženy návrhy zákona o vysokých školách a o finanční pomoci studentům. MŠMT jde zejm. o tato témata :
- školné má nahradit zápisné, jehož role má být údajně jen regulační, motivační
- veřejné financování má mít podobu víceletého kontraktu zaměřeného na kvalitu
- zlepšené čerpání evropských fondů a grantů
- v akreditaci má komisi odborníků nahradit profesionální instituce (placená agentura)
- vysoké školy mají být diferencovány na výzkumné, vzdělávací a praktické
Se svými náměty zejm. v oblasti efektivnosti přichází i Národní ekonomická rada vlády. Např. :
- stát by měl financovat jen standardní dobu studia a pouze v prvním programu
- platby by měly rozlišovat kvalitu programů, podle kreditů, ne jen podle počtu studentů
- počty studentů do studijních programů by měly být limitovány a snižovány

Primérně je nepochybně důležité zajistit dostatečné veřejné zdroje. Patnáctka zemí OECD dává na vysoké školství 1,5% HDP. ČR ze svého státního rozpočtu dává nyní jen 0,55% HDP a částky absolutně klesají (v roce 2010 to bylo 21 miliard, letos 18 miliard), další pokles by byl už likvidační. Myšlenka kontraktového financování kvality zní rozumně, ale neznamená to, že školy dostanou více peněz. Také je třeba rozlišovat obory studia – mají různou finanční náročnost ale i různou možnost finančního spojení s podnikovou sférou (závislost na veřejných dotacích).
Pokud jde o myšlenku zápisného (tento systém lze nalézt např. ve Francii), tak kolem 1 miliardy výnosu neřeší problémy vysokých škol. Výše zápisného se může po jeho uzákonění zvyšovat, to by ale znamenalo ekonomický census. V podstatě by tak vniklo odmítané školné. Nabídka finanční pomoci studentů pak otevírá problém schopnosti splácet závazek (v USA se očekává že po hypotéční bublině může být další skrytá v úvěrech na studium). Nízká cena půjček by pak stejně musela být garantována státem. Tak je možná jednodušší rovnou propracovat státní podpůrný systém pro studenty zahrnující sociální a prospěchová stipendia, dostupné koleje, ubytovny a menzy.

Diferenciace vysokých škol je přirozená. Koncentrované spojení špičkové věd a výuky je třeba podporovat. Podobné excelentní komplexy už v Praze, Brně či Ostravě vznikají. Spojení s výrobními podniky či s vědeckými pracovišti včetně Akademie věd bude vždy výběrové. Problém může být v byrokratickém rozlišování kategorií škol jak je navrhuje MŠMT. A ty školy, které nejsou schopny dostát ani zkladní vědeckosti práce studentů by neměly ani figurovat v síti vysokých škol, která je beztak už přebujelá a nevyhovují. Bude ovšem lépe když tyto nároky na akreditační proces budou realizovat státem dosazení odborníci a ne nějaká placená agentura.
S byrokratickým zaváděním určité struktury studia máme zkušenost už v rámci tzv. boloňského procesu. Boloňská deklarace z roku 1999 usiluje o vytvoření společné evropské oblasti vysokoškolského vzdělávání. (The European Higher Education Area byla oficielně vyhlášena v roce 2010). Harmonizaci podléhá rozdělení studia do stejných cyklů (bakalářský, magisterský a doktorandský) a zavedení jednotného systému kreditů (European Credit Transfer and Accumulation System). A administrativní přizpůsobení tomto trendu probíhá někdy velmi násilně.
Debaty na téma „tzv. absolventské daně“ inspirované australským systémem Higher Education Contribution Scheme, jsou již jen doplňkem těch základních témat. Ale doplňkem zajímavým. Pro vzdělané lidi by samozřejmě neměl být problém pojmově rozlišit návrhy na odložené školné (v zpoplatnění studia je riziko majetkového censu) od zdanění pouze těch, kteří naleznou špičkové uplatnění na profesních trzích, tedy bohaté absolventy (platí se až od určité výše příjmu).
Z těchto důvodů absolventská daň je de facto solidární, tedy levicový model. Po čtyřech letech od absolutoria jsou už zřetelné silné rozdíly v odměňování. Jestli vysokoškolsky vzdělaný pedagog (s titulem magistr) na základní či střední škole má průměrný plat ještě kolem 25 tisíc korun, právník už se v průměru pohybuje kolem 40 tisíc korun a informatik dokonce kolem 45 tisíc korun. A není důvodu proč by neměli takto placení absolventi část investice do jejich vzdělání vracet.

Modernizační změny ve vysokém školství jsou nutné. A nestačí jenom říci zvyšme veřejné dotace a zabraňme školnému. Není třeba se ani děsit externích aktérů na vysoké školy, tedy sféry byznysu. Propojení potenciálu vysokých škol s průmyslem je také ve veřejném zájmu a nemusí ohrozit akademické svobody. Nejde jen o podnikatelské okolí škol, ale o obecnější vazby univerzit k regionům, firemnímu výzkumu či třeba ke kulturním aktivitám aj. Dosud nízká poptávka firem po vysokoškolském výzkumu je dána nejen nízkou kapitalizací našich firem, ale také orientací vlastníků podniků na využití dosud poměrně levné pracovní síly a na výrobky s nižší přidanou hodnotou místo na strategické investice. Tady musí pomoci nastavení celkové hospodářské politiky země.