Do parlamentu přichází již po několikáté antidiskriminační zákon. Diskriminace, to je vlastně nerovné zacházení, a známe diskriminaci negativní (společností netolerované), ale i pozitivní (záměrné zvýhodnění). Nerovné zacházení se může týkat různých skupin obyvatelstva – nejen žen vůči mužům, ale i zdravotně postižených, etnických skupin, lidi odlišné sexuální orientace, určitého náboženského přesvědčení, ale i chudých a obtížně adaptovatelných. A řešení nerovného zacházení ve vztahu regulace a svobody vždy výrazně dělí politickou scénu.


V minulosti narážela antidiskriminační legislativa na politické konzervativce, naposledy vyjádřil v červnu 2007 modrý Senát nesouhlas s tímto typem legislativy. Dalo by se říci, že čeští konzervativci nadřazují právo diskriminovat nad právo nebýt diskriminován. Prostě člověk by podle nich neměl být omezován ve své údajné přirozenosti. Tento nebojím se říci zpátečnický přístup je uplatňován jak vůči regulaci negativní diskriminace, tak i v odporu vůči tzv. afirmativní akci (napadání diskriminace pozitivní).
Domýšlením konzervativního odporu vůči omezování „přirozených“ práv se dostáváme k sociálnímu darwinismu. Ti, kteří jsou ve své všehoschopnosti silní, vítězí nad slabými a ohleduplnými. Handicap se netoleruje, sankce za necitlivost se chápou jako krácení práva vlastnit, podnikat... Ano, nadřazení sociálních a kulturních práv nad právo vlastnické je v odůvodněných případech výrazem lidské solidarity. Lidé ale byli určitým způsobem vždy solidární a nejedná se jen o nějaké sociální inženýrství a právní positivismus socialistů. Ostatně i Listina základních práv a svobod uznává pozitivní diskriminaci těhotných žen, dětí a mladistvých či zdravotně handicapovaných.
Tentokrát je antidiskriminační zákon předkládán pravozelenou vládou v minimalistické podobě pod tlakem harmonizace s předpisy EU, ale tak aby se evropský vlk nažral a česká zpátečnická koza zůstala celá. Bezzubé transponování směrnice EU je to, oč Topolánkově vládě jde. A to přes to, že pro Stranu zelených je antidiskriminační legislativa jedno z prioritních témat.
Klíčovým problémem je rozlišování odůvodněné a neodůvodněné diskriminace. Vládní návrh má za odůvodněnou diskriminaci zejm. takovou, která naplňuje „legitimní cíl a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné“, která spočívá „v povaze vykonávané práce nebo činnosti a uplatněné požadavky jsou této povaze přiměřené“, která vychází z podmínek při práci „vykonávané v církvích nebo náboženských společnostech“ a při níž je „náboženské vyznání víra či světový názor osoby podstatný“.
Nepostihovat odůvodněné rozdíly v přístupu je jistě rozumné. Jistě bychom např. nenabídli nemocnému starci povolání horníka a asi lze pochopit soud, který by zamítl neodůvodněnou žalobu takového člověka na diskriminaci. Jsou ale jiné případy: např. majitel restaurace, který odmítá vpouštět do podniku Romy, s odůvodněním, že přítomnost Romů odrazuje bílé hosty a jemu tak klesá zisk. Právo dosahovat v podnikání zisk se tu dostává do střetu s právem respektu k lidské důstojnosti. A ta by nepochybně takovou segregací zákazníků byla ponížena.
Ze zúženého hlediska maximalizace zisku je veškerá diskriminace legitimní, neboť pokud by existovala taková diskriminace, která maximalizaci zisku nepřispívá, působení tržních sil by ji eliminovalo. Např. profesor Holman z VŠE uvedl během debaty pořádané Centrem pro ekonomiku a politiku: „Když podnikatel nebude chtít kvůli vlastním předsudkům zaměstnat Roma či ženu, ale jen bílého muže, zaměstná je – za méně peněz – někdo jiný, komu se tím zvýší zisk“. Podnikatelé maximalizující zisk se pak budou o laciné ženy a Romy přetahovat tak dlouho, až mzdy žen a Romů vystoupají na úroveň přesně odpovídající jejich schopnostem.
Konzervativci tak vlastně objektivizují diskriminační rozdělování práv i důchodů. V podstatě nám tvrdí, že např. ženy dostávají méně peněz jenom proto, že jsou objektivně méně pracovně použitelné než jejich mužské protějšky, neboť tržní prostředí by „neodůvodněnou“ diskriminaci již dávno eliminovalo. Reálné fungování společnosti se však liší od těchto teoretických modelů dokonalé rovnováhy. A celá řada diskriminací má sociálně historické příčiny – prostě jsme neměli a nemáme stejnou startovní čáru. Bojovníci s antidiskriminační regulací tak „obviňují oběti“.
Jsou jistě i méně nápadné „negativní externality“ (jak říkají ekonomové), které mohou komplikovat soužití s lidmi. A nemusí to být nedávné vicepremiérem proslavené „ohně na náměstích“ které paušálně přisuzoval romským spoluobčanům a nebo takové rasové mýty jako středověký předsudečný odpor vůči „foetor judaicus“, tedy údajnému zvláštnímu pachu vydávaném židy. Někdy stačí rodina s množstvím hlučnějších děti aby např. mohl pronajimatel uvažovat o tom, že z titulu ochrany svého podnikání byt takové rodině nepronajme či jim zvýší nájemné. Musíme tedy znát hranici omezení jedněch práv vůči druhým. Předložený návrhu zákona ponechává rozhodování o tom, co je a co není legitimním cílem diskriminujících subjektů, na libovůli soudů. A ty v podobných kauzách rozhodují často nejednotně.
Zvláštní kapitolou je přenos důkazního břemena z žalobce na žalovanou stranu. Ukládá to evropská směrnice, ale hlavně jde o to, že diskriminovaný většinou bývá slabší stranou sporu. Srovnání s trestními kauzami neobstojí, neboť zde je žalující státní zástupce. A tak se bude muset kompromisní interpretace ve věci přechodu důkazního břemen podaná ústavním soudem prostě změnit.
Zjevně ale nestačí jenom formální paragrafy a sankce, ale je nutné na praktických případech dlouhodoběji formované společenské vědomí. A také atmosféra pochopení podstaty problémů. Ne eskalování konfliktů v bagatelních případech (jak někdy ve spolunažívání bývá), ale praktické řešení v případech skutečně závažných. A to se bohužel týká oblasti přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení.
Antidiskriminační zákon se v navržené minimalistické verzi bohužel života většiny znevýhodněných sociálních skupin vůbec nedotkne. Pozitivní efekt přijetí takové normy může být nepřímý – pokud povede ke zvýšení sebevědomí znevýhodněných skupin a k tomu, aby sami jejich jednotliví příslušníci začali důrazněji prosazovat své zájmy. I přijetí minimalistické verze vysílá do společnosti jasný signál, že diskriminační jednání nelze tolerovat.
Rozumné by ale bylo předložené formální minimum překročit. Nelze v zastřešující specielní normě jen zopakovat to, jak je převáděna tato problematika z ústavního pořádku do různých platných zákonů ČR (občanský zákoník, zákon o zaměstnanosti, školský zákon, zákon o regulaci reklamy a další). Již dnes má formálně diskriminovaný právo na soudní ochranu i případné zadostiučinění za prokázanou újmu. Zkusme ale standard ochrany před diskriminací rozšířit, i když se nemusí vyřešit vše najednou. Zablokování antidiskriminační legislativy před časem levicí, protože neodstranila také relikt revolučního práva - lustrační zákon - , považuji za poněkud nešťastné.
Z dalších inspirací se nabízí zejména ty systémové. Např. lze zvážit institucionální zakotvení postupu, který by fakticky pomáhal potenciálně diskriminovaným. Současné pojetí instituce ombudsmana je úsporné. Lze tuto instituci změnit a nebo zřídit na centrální úrovni něco jako „Antidiskriminační úřad“, který by měl funkce organizační, koncepční, koordinační, výkonné ale i kontrolní. A příslušnými kompetencemi lze vybavit i orgány veřejné správy v celé řídící vertikále. Zejména pokud jde o řízenou integraci dlouhodobě sociálně vyloučených (časté např. v romském etniku), by to bylo na místě.