Návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti měl být zlatým hřebem v boji vlády Petra Nečase za udržitelné veřejné finance v ČR. Co víc může vláda udělat než měnit ústavní pořádek země? Ukázalo se však, že debata s odbornou veřejností i s opozicí nevedla k dostatečně širokému konsensu o takové klíčové změně.



Nalézt účinnější fiskální rámec pro veřejné peníze je potřebné, ale vládní návrh není dostatečný. ČSSD vyslovila nespokojenost s parametry návrhu (nastavení kriteriálních dluhových pásem a akcelerace opatření při jejich překročení) a odmítla hlasovat o návrhu bez ujasnění prováděcích zákonů a dalších předpisů. Navrhla proto přerušení jednání do vyjasnění výhrad. Ministr Kalouek si je vědom, že potřebuje ústavní většinu a tak vysílá vstřícné signál, že k debatě o dílčích úpravách je připraven.
Obávám se ale, že nedostatečná byla už diskuse o principech na kterých je návrh tzv.finanční ústavy postaven Odpovědná rozpočtová politika by měla usilovat o dynamickou rovnováhu ekonomiky, která bude schopná zajistit potřeby občanů. Rovnováha v dynamickém systému se prosazuje skrze nerovnováhy a nebezpečnou nerovnováhou se stává taková, která přechází do nezvládnutelné spirály. Mělo by nám jít o to zadlužování regulovat, ne zakazovat. Jinak zavádíme ne brzdu dluhu ale spíš brzdu růstu.
Vládní návrh trpí rozporem mezi politikou konsolidace a chybějící podporou růstu. Nemůže jít jen o měkčí numerická pravidla, to je svým způsobem významný ale jen technokratický detail. Vlastně příjímáme spuštěním tohoto ústavního zákona praktický zákaz přímé fiskální stimulace. S autem, které má jen brzdový pedal se špatně jede, zvláště pokud chceme dohnat ujíždějící konvoj světové ekonomiky. Koordinované by přitom mělo být nejen používání brzdy, ale i plynu, tedy akcelerátoru ekonomiky. Nechceme do naší praxe přeci zavést parodii na keynesiánství, kdy fiskální stimuly se rozpouští v šedé ekonomice a v neproduktivní poptávce.
Obamova admnistrativa zavádí v USA poměrně viditelné stimuly růstu. U nás jsou viditelně rozdílné přístupy k evropské a české dluhové brzdě. Oba mají stejný nedostatek - stojí jen na fiskální restrikci a neřeší fiskální stimulaci. Na nefunkční evropský Pakt stability (1997) reagovala EU fiskální úmluvou (březen 2012), kterou ČR odmítla ratifikovatˇ. V její kontrukci chybí očištění ukazatele deficitu o cyklické a strukturální vlivy
Vedle neúplné evropské regulace tak mnohé země přicházejí s vlastním přístupem a vznikají paradoxní situace.. Zatímco německá “Schuldbremse” byla podpořena SPD, tak u nás dává ČSSD přednost evropskému řešení před návrhem české vlády. Nový fracouzský prezident Francois Hollande ve své kampani take silně akcentoval otázky podpory růstu a nyní hledá pracně rovnováhu mezi svými volebními sliby a realitou.
Česká vláda se staví za svůj návrh české finanční ústavy, ale pokud jde o evropskou dluhovou brzdu, tak je nadále na vážkách.Ratifikaci měkčího evropského paktu se ODS brání, ale TOP09 jím podporuje vznik nové koaliční smlouvy. Možná že jejím cílem není ani tak vytvořit evropský svorník pro veřejné finance jako se vyhnout závazku koaliční smlouvy.I v opozici nyní občas zaznívají hlasy že evropské řešení, tedy fiskální kompakt EU, nám může zatím stačit. Nový prezident Miloš Zeman, který je evropštější než jeho předchůdce, chce ale odložit ratifikaci evropské fiskální úmluvy až za rok 2017 (tedy za termín který považuje za reálný pro přijetí eura). Asi si uvědomuje, že by to zkomplikovalo jeho představy o fiskální stimulace konvergence české ekonomiky.
Vztah rovnováhy a růstu má přitom výrazný mezinárodní kontext. K překonání stagnace Evropy rozhodně nemůže stačit plnit jen miliardami eur ESM jako obří “air bag” pro finanční sektor a zanedbávat investice do konkurenceschopnosti průmyslu. Nakonec nás ale nebudou zachraňovat finančí nýbrž produktivní kapital.
Český přístup je vlastně tvrdší než evropský v tom, že – hodnota 45% podílu dluhu na HDP už znamená použití sankcí. . Této hodnoty však nejspíš bude dosaženo uý letos. Spustit takto nepřipravenou českou finanční ústavu v situaci pokračující recese je opravdu neštastné. A ČSSD by si měla uvědomit že současná vláda vlastně může nasadit kukaččí vejce do hnízda budoucí vládě. Pokud se hranice 45% posune na 50% jen se problém se zabržděním růstu posune z letošního roku do příštího volebního období.
Návrh má celou řadu dalších problematických prvků. Ve srovnání se ztrátami na hospodářském výkonu jsou náklady na nadbytečnou Národní rozpočtovou radu jen drobnými. S touto Radou ale nezřizujeme roli brzdaře, pomáhající naší ekonomice vybírat zatáčky, spíše je to jen další trafika pro pár expertů bez odpovědnosti.
Ke střehu vede také způsob vypořádání připomínek s dotčenými strukturami. Tzv. Finanční ústava totiž nemá plait jen pro stat, ale i na územní správu a různé veřejnoprávné subjekty. Uplatnění numerických pravidel na hospodaření krajů a obcí je nepřímou novelou rozpočtových pravidel a to bez aktivní participace dotčených subjektů, kterým to významně naruší financování klíčových investičních projektů., Výhledově by to pro ně znamenalo např. trest krácení daňových příjmů obcí. Zohledněna nebyla ani specifika zdravotních pojištoven které mají za úkol solidární poskytování veřejné služby.
Tyto a další agrumenty vedly KSČM k požadavku vrátit návrh finanční ústavy k přepracování. Zachovala by se tak šance seriozně najít ústavní většinu k projednání tak podstatné změny. Aby se tento zlatý hřeb vládního programu nestal hřebíčkem do rakve ale posloužil při stavbě chrámu naší nové ekonomické budoucnosti.
Tím, že návrh byl v kritizované nezměněné podobě podstoupen do 2. čtení je naděje na podstatnější korekce minimální. Opozice by se v každém případe neměla spokojit s kosmetickými úpravami a stat se spojencem v rozpočtové neodpovědnosti. To už je rozumnější vrátit se k tomuto opravdu strategickému tématu až po parlamentních volbách. Této labilní vládní sestavě se stejně její čas už krátí.