Český squatting : legální projekt nebo vzpoura ?
Squatterství má ve světě dlouhou historii. Je to směs sociálních problémů a politického vzdoru. Regulovaný squatting ale předpokládá zájem municipalit a politiků , ale také ochotu squatterských komunit jednat o nějakých pravidlech.
Tento týden na stránkách Deníku Referendum otevřel bývalý squatter Arnošt Novák problematiku obsazování domů na případu vyklizení squattu v Neklanově ulici na pražském Vyšehradě Policií CR. Squattery do delší dobu neudržovaného domu ve vlastnictví italské firmy pozval loni nájemník. Ti podle jejich slov chtěli v neobývaných prostorách zřídit komunitní centrum. Zástupce správce domu ale požádal podle zákona o vyklizení domu policisty a zásah se neobešel bez použití donucovacích prostředků (policie tvrdí že ji před domem napadla skupina 4 mladíků).
Tato událost opět připoutává pozornost k problematice squattingu, což není jev v ČR příliš rozšířený. Nemyslím příležitostný squatting pro homeless, to je otázka spíše sociální. Myslím ideový squatting, který čerpá z různých ideových zdrojů nonkonformismu. Týká se převážně mladé populace, která ve squatterské komunitě může specifickým způsobem realizovat právo na domov a uspořádat si po svém i mezilidské vztahy. Často takový squatt existuje jako centrum alternativní kultury.
. Reakce státu na squatting souvisí se stupně liberálnosti systému v dané zemi. Česká právní úprava neposkytuje legální definici squattingu., ale hranice souvisí s aktivní ochranou vlastických práv. Dlouholetá tradice squattů na západě vedla k nalezení určitých forem legální koexistence s veřejnou správou i když za cenu omezení radikalismu. Argumentovat odmítáním ochrany vlastnictví je možná zajímavý bouřlivácký postoj, ale k praktickému řešení nevede.
I v České republice známe případy, kdy se cesta k legální koexistenci squatterů s vlastníky našla. Známý je osud squatterů z domu v ul. pplk. Sochora, který patřil městské části Praha 7. Tam při stěhování zůstal nájemník, který k sobě přihlásil další osoby. Podle tehdejší legislativy to bránilo jeho vystěhování. Nakonec ale dostal náhradou objekt v ulici Za papírnou 7, kde v periferní pražské lokalitě vznikl v Praze ojedinělý legální squary v prostorách propachtovaných za symbolické nájemné.
Arnoišt Novák vzpomíná i na squatt v břevnovské usedlosti Ladronka, která byla ve správě hl. m. Prahy Jako tehdejší člen ZHMP pamatuji jednání sdružení občanů, kteří se v objektu usídlili, s municipalitou. Jako pokus o regulovaný squatting nabízeli projekt "Autonomího sociálně - kulturního centra Ladronka", i když bylo zřejmé že tento památkově chráněný objekt v atraktivní lokalitě Prahy 6 bude mít nakonec jiný osud.
V letech 1993-2000 zde díky neexistenci investora fungovala Nadace Landronka, ale statek, který objektivně potřeboval investice v řádu desítek milionů byl nad síly autonomní scény. Požadavek na nabídku jiné nemovitosti vhodné pro zřízení kulturního a sociálního centra se dostala i do usnesení orgánů města. Jednání s Nadací ovšem neskončila úspěšně.Konečné vystěhování přišlo v době kdy anarchistická scéna ztrácela na podpoře kvůli militantnímu vystoupení při pražském zasedání Světové banky a MMF.
Myslím že myšlenka regulovaného squattingu není passé. V Praze by se našla celá řada kapacit, které by se takto využít daly. Problémem samozřejmě je právní, ale i zvyková hranice mezi regulovaným a divokým squattingem. Nevyřeší to obecný princip, vždy půjde o konkrétní podmínky. Objekt, který je kulturní památkou, vyžaduje vysoké investice. Objekty v dobrém stavu a bez potřebných investic nejsou zpravidla prázdné a nevyužívané.
Nejde jen o to, že municipalita projeví zájem, ale i squatteři by se měli snažit ubrat na té divokosti a snažit se vejít do nějakých pravidel. Jinak jednotlivé kauzy skončí prostě zásahem policie. Squateři také nemohou jen se sférou politiky bojovat, ale také s ní jednat. Sebeprezentace squatterů souvisí i s postojem veřejnosti, která se často bojí průvodních kriminálních jevů spojených s divokým squattingem. Vinit Policii ČR, že není pasivní když má plnit své úkoly ze zákona, už je pozdě.
Publikováno na ww.denikreferendum.cz
null
Tento týden na stránkách Deníku Referendum otevřel bývalý squatter Arnošt Novák problematiku obsazování domů na případu vyklizení squattu v Neklanově ulici na pražském Vyšehradě Policií CR. Squattery do delší dobu neudržovaného domu ve vlastnictví italské firmy pozval loni nájemník. Ti podle jejich slov chtěli v neobývaných prostorách zřídit komunitní centrum. Zástupce správce domu ale požádal podle zákona o vyklizení domu policisty a zásah se neobešel bez použití donucovacích prostředků (policie tvrdí že ji před domem napadla skupina 4 mladíků).
Tato událost opět připoutává pozornost k problematice squattingu, což není jev v ČR příliš rozšířený. Nemyslím příležitostný squatting pro homeless, to je otázka spíše sociální. Myslím ideový squatting, který čerpá z různých ideových zdrojů nonkonformismu. Týká se převážně mladé populace, která ve squatterské komunitě může specifickým způsobem realizovat právo na domov a uspořádat si po svém i mezilidské vztahy. Často takový squatt existuje jako centrum alternativní kultury.
. Reakce státu na squatting souvisí se stupně liberálnosti systému v dané zemi. Česká právní úprava neposkytuje legální definici squattingu., ale hranice souvisí s aktivní ochranou vlastických práv. Dlouholetá tradice squattů na západě vedla k nalezení určitých forem legální koexistence s veřejnou správou i když za cenu omezení radikalismu. Argumentovat odmítáním ochrany vlastnictví je možná zajímavý bouřlivácký postoj, ale k praktickému řešení nevede.
I v České republice známe případy, kdy se cesta k legální koexistenci squatterů s vlastníky našla. Známý je osud squatterů z domu v ul. pplk. Sochora, který patřil městské části Praha 7. Tam při stěhování zůstal nájemník, který k sobě přihlásil další osoby. Podle tehdejší legislativy to bránilo jeho vystěhování. Nakonec ale dostal náhradou objekt v ulici Za papírnou 7, kde v periferní pražské lokalitě vznikl v Praze ojedinělý legální squary v prostorách propachtovaných za symbolické nájemné.
Arnoišt Novák vzpomíná i na squatt v břevnovské usedlosti Ladronka, která byla ve správě hl. m. Prahy Jako tehdejší člen ZHMP pamatuji jednání sdružení občanů, kteří se v objektu usídlili, s municipalitou. Jako pokus o regulovaný squatting nabízeli projekt "Autonomího sociálně - kulturního centra Ladronka", i když bylo zřejmé že tento památkově chráněný objekt v atraktivní lokalitě Prahy 6 bude mít nakonec jiný osud.
V letech 1993-2000 zde díky neexistenci investora fungovala Nadace Landronka, ale statek, který objektivně potřeboval investice v řádu desítek milionů byl nad síly autonomní scény. Požadavek na nabídku jiné nemovitosti vhodné pro zřízení kulturního a sociálního centra se dostala i do usnesení orgánů města. Jednání s Nadací ovšem neskončila úspěšně.Konečné vystěhování přišlo v době kdy anarchistická scéna ztrácela na podpoře kvůli militantnímu vystoupení při pražském zasedání Světové banky a MMF.
Myslím že myšlenka regulovaného squattingu není passé. V Praze by se našla celá řada kapacit, které by se takto využít daly. Problémem samozřejmě je právní, ale i zvyková hranice mezi regulovaným a divokým squattingem. Nevyřeší to obecný princip, vždy půjde o konkrétní podmínky. Objekt, který je kulturní památkou, vyžaduje vysoké investice. Objekty v dobrém stavu a bez potřebných investic nejsou zpravidla prázdné a nevyužívané.
Nejde jen o to, že municipalita projeví zájem, ale i squatteři by se měli snažit ubrat na té divokosti a snažit se vejít do nějakých pravidel. Jinak jednotlivé kauzy skončí prostě zásahem policie. Squateři také nemohou jen se sférou politiky bojovat, ale také s ní jednat. Sebeprezentace squatterů souvisí i s postojem veřejnosti, která se často bojí průvodních kriminálních jevů spojených s divokým squattingem. Vinit Policii ČR, že není pasivní když má plnit své úkoly ze zákona, už je pozdě.
Publikováno na ww.denikreferendum.cz