Na dění na Ukrajině lze pohlížet z pohledu kulturního střetu mezi Východem a Západem. Spíše ale jde o zcela pragmatické geopolitické zájmy. Pokud se najde reálně vyvážené řešení, klidně mohou v jednotné Ukrajině koexistovat různé kulturní prvky dané složitými dějinami.



Spor o další směřování Ukrajiny vnesl do veřejných debat starý problém střetu mezi Východem a Západem. Žijeme v globalizovaném světě, kde je míchání různých kultur běžný problém. Hledat ve specifických hodnotových postojích nějaký algoritmus pokroku však zavání anachronismem Spor o Ukrajinu není o snaze této země konvertovat k západní civilizační identitě. Ve skutečnosti jde spíše o spory geopolitické, spojené se zájmy různých byznysových skupin a s procesy, které vedly k rozpadu někdejšího SSSR.
Připomenu duel dvou kulturních směrů civilizačního myšlení v Rusku - slavjanofilů a zapadniků . Jeho siločáry se reprodukují zejména v ruském politickém a historickém diskursu znovu a znovu. Kořeny tohoto dvojího pohledu jsou v idealistické reflexí problému modernizace ruského impéria a to už od Petra Velikého.. Na západě potom našla kritika západních hodnot svůj výraz v u různých autorů kulturního pesimismu, jako byli Friedrich Nietsche či Oswald Spengler.
Slavjanofilové bylo společenské hnutí z poloviny XIX. století, které vycházelo z konzervativní představy o kulturní zvláštnosti Ruska, opřené o prapůvodní slovanské kořeny, adorující obščinový způsob života a religiozitu pravoslaví, Tyto specifika chtěli chránit před západními zvyklostmi, které považovali za zkažené a rozvratné. Patřili k nim jak konzervativní obhájci autokratického samoděržaví, tak i jeho radikální oponenti, zejm. tzv. narodnici. Jeho představitelé obecně věří v eschatologickou misi ruského národa a dnes úzce váží na koncept eurasijského světa.
Naopak ruští zapadnici byli spíše mladší generace intelektuálů, kteří považovali Rusko za nedílnou součást Evropy, kteří se inspirovali jak z radikálně demokratických, tak i liberálních vzorů. V jednotě s universalismem západního myšlení vycházejícího především z osvícenectví, hledali zdroje obrody a civilizačního vzestupu Ruska. S tím myšlením souvisí i tzv. evropanství, jako přesvědčení o civilizační misi Evropy. Zajímavý je v tomto ohledu vztah západního a ruského marxistického myšlení, který ovlivňoval ale i dělil radikálně levicové myšlení. Dnes lze obdobu hledat v názorech na globální odpovědnost evropské či euroatlantické civilizace.

Nemyslím, že v ukrajinské kauze jde o zakonzervování této východoevropské země v jakémsi skleníkovem kulturním prostoru. Už proto, že Ukrajina nikdy kulturně homogenní nebyla a současný nově utvořený státní útvar, spíše dává šanci spojovat různé kulturní prvky dané složitými dějinami na toto území. Vždyť Zakarpatí, Bukovina, Halič a Volyně spadaly po staletí pod katolické Polsko, Litvu a Rakousko-Uhersko a se silným židovským vlivem, východ byl postupně rusifikován, jak se vymaňoval z tatarského vlivu (zvláštní etapou byli svobodní kozáci na Dněpru).
Zemi bohužel představují spíše kořistnické elity, kterým je něco jako kulturní identita ukradená. Budou dělat to, co je pro ně výhodné a k nim také směřuje diplomacie peněz Kremlu i Bruselu. Ideologie střetu Západu a Východu jen zastírá tento fakt. Odmítám přistoupit na rétoriku,líčící jakýkoliv odpor vůči oligarchům jako fašistický převrat, všechny protestující jako extrémistickou verbež, řízenou imperiální EU. Stejně jako ti, kteří varují před pogromismem ultrapravicových nacionalistů a volající po demokratické legitimizaci politických změn a stabilním vztahu s Ruskem, nejsou vlastizrádci a agenti temné poststalinské despocie, bránící světlu ze Západu.
Citlivým problémem takové kulturně nehomogenní země je národní politika. Nešťastným vykročením proto je zrušení zákona o jazyku z roku 2012 a zavedení ukrajinštiny jako úředního jazyka. Vždyť spisovnou ukrajinštinou hovoří asi 10% obyvatel (30% hovoří rusky). K většinovému dorozumění v zemi slouží tzv. suržik (ruština s ukrajinskými koncovkami). Proto pestrá opoziční aliance není ani tak loutkami západu, jak tvrdí Rusko, jako spíš společenství, které spojuje frustrace z postkomunistických poměrů

Nepokoje v Kyjevě vypukly po té, co bývalý prezident Janukovič odmítl smlouvu s EU. Problém ale asi není v samotné Asociační dohodě- Tu podepsalo i Turecko už v roce 1963 a stále není a asi hned tak nebude členem EU. Nemalý trh, tranzit zemního plynu na západ a těžba uhlí s výrobou oceli jsou tím oč se hraje To potvrzuje že Rusko má také vlastní imperiální agendu – proto Rusko nabízí snížit ceny plynu pod úroveň za kterou vyváží na Západ a celní unii. Ukrajiny s Ruskem.
Logickou odpovědí by bylo, že Ukrajina zachová směřování k vyspělému západu ale současně udrží stabilní vztahy s Ruskem Nabídne politický rámec pro koexistenci místo konfrontace. A utlumí hlavní zdroj frustrace obyčejných lidí, tedy bezohlednost kořistnických elit. Právě ta z Ukrajiny učinila jednu z posledních zemí na žebříčku Transparency International o vnímání korupce a podvázala rozvoj země tak, že má dnes výrazně menší ekonomickou úroveň než např. nedaleké Polsko.

Publikováno na www.denikreferendum.cz