Poslanecká sněmovna 25. března 2014 podpořila více jak ústavní většinou usnesení k dění na Ukrajině. Odmítla násilnou anexi Krymu jako části území Ukrajiny, podpořila společný postup v rámci EU a NATO při řešení situace a také požádala vládu aby se věnovala situaci českých krajanů na Ukrajině.

h
Zdroj : www.presseeurop.eu

Stanovisko podpořila část pravicové opozice, levicová opozice usnesení nepodpořila a to především z internacionálních a antiimperiálních východisek a z obav, že nabízená řešení situaci ještě zhorší. Volba přeci není mezi britským či německým, americkým či ruským imperialismem. Levice nemůže stát na jedné straně studené či horké války o dělení světa. Ani dnes, kdy hrozí návrat do časů studené války, nejde o souboj dobra se zlem. Ztráta strategické protiimperiální orientace by mohla skončit diskreditací levice.

Varovat by nás měl známý historický příklad. Sto let po pádu Bastily si založili socialisté a odbory ze všech významných zemí Evropy mezinárodní organizaci pracujících, která vešla do dějin jako Druhá internacionála. V listopadu 1912 se ještě sešel její mimořádný kongres v  Basileji, který vyzval k odporu proti válce. Ukázalo se však, že většina evropských socialistů už nechce dodržovat zásady internacionalismu, ale podporuje válečné cíle vlád svých zemí.
Mnozí socialisté tehdy vyměnili internacionalismus za loajalitu se svým buržoasním státem chystajícím se do války a ještě to měli za vlastenecké. Druhá internacionála se díky tomu rozpadla na znepřátelené frakce, které svalovali vinu za přípravu války jedna na druhou. Oblbující propaganda hnala lidi proti sobě pod patriotickými a národními hesly, ale zakrývající reálné imperiální zájmy. Druhá internacionála nakonec definitivně přestala fungovat v roce 1916.

Ukrajinská krize je také projevem střetu imperií o vliv v určité části světa. Na Ukrajině je asi pro radikální levici nejpochopitelnější protestní heslo "nechceme oligarchy - ani ukrajinské, ani ruské" . Rozhodně je absurdní pohlížet na konflikt z pohledu kulturního střetu mezi jakousi civilizační misí Třetího Římu na východě a údajnou dekadentní a rozvratnou Čtvrtou říší na západě Evropy. Postimperiální vizi společného evropského domu nepohřbívejme a nezakrývejme podstatu problému kříšením koncepcí kulturního pesimismu.
Že imperiální Rusko chce zastavit svůj ústup ze světové politiky lze chápat a otázka Krymu a právo na sebeurčení jeho obyvatel pro to byla ideální. Referendum ale neproběhlo úsatvně a neříci to, by bylo negativním precedentem pro územní celistvost jiných států. Nelze nevidět, že krajní pravice a různí separatisté už stříhají ušima. Není divu, že je ve střehu Čína (např. kvůli otázce Tibetu) a že i běloruský prezident Lukašenko označil obsazení .obsazení Krymu jako špatný precedens.
Levicová kritika metod, které nyní používá Rusko, neznamená, že zapomeneme na to, že americký imperialismus se v podobných situacích chová podobně. Realistické je pochopit, že suverénní Ukrajina se stala polem střetu tří velkých hráčů - USA, EU a Ruské federace. Všichni přitom sdílejí odpovědnost za stav světa a tu jej jim třeba připomenout. Zhoršení vztahů obnažuje meze mezinárodního práva, to ale neznamená smiřovat se s tím.
Tento imperiální konflikt oživil v Rusku rétoriku obklíčené pevnosti. Ruští stratégové si současné dění v Kyjevě vyhodnotili jako ohrožení krymské základny černomorského flotu, ztrátu výrobních kapacit v Dněpropetrovsku a Charkově s možností násilného poukrajinštění početné ruské minority.Rusko zahnané do kouta začalo tedy jednat a silovou odpovědí si zvedá sebedůvěru. Hraje si na supervelmocenského tygra, což u někoho indukuje až hysterickou rusofilii. Myslet si ale, že svět lze uspořádat bez dohody s Ruskem znamená ordinovat neméně hysterickou rusofobii.
Způsob připojení Krymu k Rusku nelze slavit jako svátek demokracie ale Západ udělal také dost chyb. Přiznání tohoto stavu může být začátek návratu k jednacím stolům a k pravidlům. Řešit .problémy vojáky a puškami je třeba odsoudit. Tímto chováním na Ukrajině se přiřadilo Rusko k imperiálnímu chování Západu, který tak v rozporu s právem postupoval v případě Jugoslávie, Afghánistánu, Iráku a Libye.

Jakékoli řešení ukrajinské krize musí vycházet z principů mezinárodního práva a nenásilí. Plně přitom platí právo ukrajinského lidu rozhodovat o své budoucnost v referendu a svobodných volbách. Nelze přitom nevidět nárůst místních agresivních ultrapravicových sil, které sahají po větším dílu politické moci a jsou hrozbou demokracie. Opatření ukrajinské vlády proti paramilitantním uskupením nelegálně držícím zbraně jsou důležitým předpokladem obnovení pořádku v zemi. Současně by se prozatímní orgány až do nových voleb měly zdržet rozhodování o zásadních problémech Ukrajiny.
Přitáhnout Rusko k jednacímu stolu je o to důležitější, že chystané hospodářské sankce poškodí obě strany. Prognóza růstu ruského HDP na letošní rok se již po Krymu snížila z 2% na polovinu. Nám se ale pokles ekonomického růstu v takovém případě také nevyhne. Představitelé obchodu a průmyslu již zvažují v případě ztrátu desítek tisíc pracovních míst. A ještě negativnější dopady zejm. na sociální stát by mělo oživení závodů ve zbrojení a snaha zvyšovat kvůli přetlačování s Ruskem vojenské rozpočty, místo investování do mírové ekonomiky.

I to jsou důvody proč hlasy levicové opozice pod přijatým usnesením českého parlamentu k Ukrajině chyběly. Ministr zahraničí Zaorálek vyzývá českou levicovou opozici aby vůči ruské agresi nemlčela. Ano, ale také platí, že by neměla pasivně a nekriticky přejímat vše co v tomto konfliktu přichází z druhé strany.