16. května 1921 si zvolil výkonný výbor nově založené Komunistické strany Československa jejího prvního předsedu. Jeho pozapomenutý osud dokresluje, jak vývoj české levice procházel různými křižovatkami, na kterých se štěpila a oddávala ve sporu o svou budoucnost různým půtkám. Zajímavé může být poměřit zdánlivou jistotu tehdejších zápasů o pravdu novou historickou zkušeností.




Je ošidné myslet si, že je někdo vlastník definitivní pravdy o smyslu dějin. Co je dáno, jsou fakta. A kriteriem přiměřenosti jejich výkladu je společenská praxe. Minulý víkend si bylo možné připomenout 95. výročí vzniku KSČ. Mnozí si z historie této strany vybaví jméno Klementa Gottwalda či ještě žijícího Milouše Jakeše, znalejší věci si vybaví i jméno Bohumíra Šmerala, předsedy sociálních demokratů v letech 1916-1917, levicového teoretika a zakladatele KSČ. Ale jen málokdo si vzpomene, že tím prvním předsedou formálně vlastně byl Václav Šturc, narozený 21. srpna 1858 v Hostivicích u Prahy.
Šturc byl původním povoláním dělník, slévač. Od roku 1885 se stal členem a pak i zapáleným dělnickým funkcionářem české sociálně demokratické strany v pražské organizaci. Od roku 1897 se stal redaktorem „Práva lidu“. Nějaký čas pracoval i jako revizor nemocenské pokladny; proslul jako radikál, jehož názory často oscilovaly od anarchizujících až po národovecké. Když v roce 1920 tehdejší sociální demokracie vyhrála v nové Československé republice parlamentní volby (s 25,7%), stal se Václav Šturc jedním z jejích poslanců.
V té době se Šturc také stal jedním z představitelů tzv. marxistické levice; jejíž hlavním ideovým představitelem byl bývalý předseda sociálních demokratů a poslanec Bohumír Šmeral.. Šturc se tak zařadil mezi spoluzakladatele Komunistické strany Československa, která v roce 1921 vznikla secesí od sociální demokracie. Z pohledu počtu členů šlo o většinový proud (šmeralovci čítali přes 300 tisíc členů).. KSČ tehdy jako radikálně levicová formace odebrala sociální demokracii citelný počet voličů, k nové straně přešla i třetina sociálně demokratických poslanců. Tehdejší KSČ se stala jednou z nejsilnějších komunistických stran v Evropě.
Po ustavujícím sjezdu KSČ ve velkém sále Národního domu v Praze Karlíně se stal Václav Šturc jejím prvním předsedou a to na zasedání zvoleného širšího vedení 16. 5. 1921. 63 letý funkcionář dělnického původu nebyl vyloženě vůdčí osobností . Ideový symbol vzniku KSČ Bohumír Šmeral se stal prvním místopředsedou, druhým byl tehdy Václav Bolen. Ve funkci předsedy Václav Šturc působil v letech 1921-1922. V září 1922 byl odvolán a do čela strany se na období 1922-1924 dostal Alois Muna. Přes tyto posuny v stranické hierarchii se tehdy stále prosazovala šmeralovská centristická politika s postupným rozvojem vlivu na základě řešení reálných sociálních problémů voličů.



Poslanec Šturc zůstal i po odchodu z předsedovské funkce do roku 1924 ještě členem výkonného výboru strany. Tehdy byla pozice nové strany v Československu opravdu velmi silná. KSČ v komunálních volbách v roce 1923 kandidovala poprvé a získala téměř milion hlasů a stala se suverénně druhou nejsilnější stranou v zemi. Menšinová ČSSD tehdy po odchodu levého křídla velmi spadla. V dalších volbách v roce 1925 získali komunisté ve sněmovně 13,2% (41 mandátů) a stali se po agrárnících druhou nejsilnější stranou. Sociální demokraté měli jen 8,9%. V té době byl Václav Šturc také členem pražského městského zastupitelstva.
Stařičkého Šturce zřejmě měli pražští dělníci stále rádi. Už jako penzista a domkář přebývá v Kobylisích na Praze 8. Jeho jméno ale přispělo k tomu, že byl ještě na období 1925-29 zvolen za KSČ senátorem Národního shromáždění. V roce 1927 byl také kandidován KSČ jako nejstarší člen její parlamentní reprezentace na úřad prezidenta republiky proti T.G. Masarykovi (v parlamentu získal 54 hlasů). .
Od roku 1928 začal sílit tlak na bolševizace strany a na odstavení generace starých sociálních demokratů, Dosavadní vyvažující kompromis mezi křídly uvnitř strany přestal platit. Na V. sjezdu v únoru 1929 ovládlo stranu radikální křídlo vedené tehdy ještě mladým Klementem Gottwaldem. Vyhlásil bolševizaci KSČ podle směrnic moskevské Komunistické internacionály a ve snaze po dobytí moci podle hesla třída proti třídě. Stařičký Václav Šturc (bylo mu už 71 let) se proti novému, bolševizujícímu vedení KSČ postavil. Přestože bývalý levičák, nový koncept a atmosféru čistek nepřijal. A následně byl za to ze strany sám s nálepkou likvidátora vyloučen.

Gottwald pak zůstal v čele strany po období 1929-1953. V parlamentu se bezprostředně po V. sjezdu KSČ z nespokojenců s gottwaldovským vedením zformovala v parlamentu z některých poslanců a senátorů odštěpenecká frakce tzv. leninovců. Vedle Václava Šturce to byli např. další expředseda KSČ Alois Muna či bývalý místopředseda KSČ Václav Bolen.a další. Zůstali ovšem bez vlivu a v izolaci. Možná memento dnešních sporů mezi tzv. reformisty a radikály, liberály a konzervativci a jinými konkurenčními segmenty na levici.
Nepřekvapí, že výsledky parlamentních voleb, které proběhly ještě v říjnu 1929 byly těmito spory poznamenány. Komunisté ztratili 5/6 členské základny a spadli na 10,2% volebního výsledku - sociální demokraté je ve volbách konečně předběhli (dosáhli 13%).. Postupně se členové bývalé odštěpenecké frakce pro trvalý spor s vedením KSČ včlenili do sociální demokracie (Václav Bolen skončil u národních socialistů). A tak se nakonec i historicky první předseda KSČ v roce 1932 na stará kolena ve svých 75 letech vrátil do sociálně demokratické strany. Svým životem se tak vyřadil z hagiografie jedněch i druhých.
Poltický vývoj 30. let už šel mimo tohoto důchodce z Kobylis. Schizma v české levici trvalo a po velké hospodářské krizi ve volbách v roce 1935 ČSSD dosáhla 12,5% a KSČ 10,3% . Přicházeli ale mnohem horší časy. V Německu se k moci dostali fašisté a blížila se mnichovská zrada. V roce 1938 byla komunistická strana rozpuštěna vládním nařízením tzv. druhé republiky kvůli tomu, že se postavili proti přijetí dohody z Mnichova. Vedoucí činitelé odešli do Moskvy, kde založili exilové vedení strany. A Václav Šturc umírá 21. února 1939. Možná se jeho osud nehodí do ideologických schémátek starých či nových, byl však součástí historie tak jak se stala