Než se současná vládní koalice rozhádala, mluvila sama o sobě v superlativech. Z pohledu volebních programů koaličních stran šlo možná o politického kočkopsa, ale vládla v časech hospodářské konjunktury. Přes tuto mimořádně výhodnou pozici po ní zůstane celá řada restů. Od systému řízení čerpání evropských dotací až po zrušení superhrubé mzdy.


1. Udržitelný penzijní systém

První takovým restem je řešení problému udržitelného penzijního systému. Už samotné nezpochybnitelné politické odmítnutí radikálních reforem, které přenášejí odpovědnost ze státu na soukromé spoření narazilo na koaliční limity. Vláda pouze zrušila tzv. 2 pilíř důchodového systému, který zavedla vláda Petra Nečase. Úpravy tzv. připojištění a drobné parametrické úpravy ovšem dlouhodobou udržitelnost systému nezajistí.
Seniorům nemůže stačit ani těch několik stovek k důchodu, které od vlády dostali. Shodu na úpravě systému v tomto volebním období politici nenašli. Neobejde se to bez ujasnění vícezdrojového financování penzí – tedy kromě odvodů na sociální pojištění také příspěvek ze státního rozpočtu, případně jasné určení části daňového výnosu. Dalším problémem je zaostávání kupní síly starodůchodců, které není schopno řešit současné valorizační schéma.
Malé důchody dnes nejsou schopné zajistit nezákladnější důstojnost života seniorů a ti jsou systémově odkázání na sociální dávky. Minimální důchod, tedy základní výměra důchodu, by měla být nad dostatečně vysokým životním minimem. A neexperimentovat ani s tím, že se na penzijní systém přenášejí úkoly z oblasti prorodiné politiky a tím ho dále zatěžují.

2. Systém dostupného a sociálního bydlení

Další restem je zákon o sociálním bydlení. Vláda sice v roce 2015 schválila koncepci sociálního bydlení, pokusila se ze zákona omezit kšeftování s chudobou prostřednictvím výplat příspěvku či doplatku na bydlení poskytovatelům předražených ubytovacích služeb.
Systém nájemného bydlení by však měl řešit nabídu krizového bydlení, dočasný asylový pobyt pro lidi v nouzi, ohrožených bezdomovectvím, dále sociální byty pro nejchudší část populace a také cenově dostupné bydlení. Neshody v koalici návrh takového zákona však již prakticky potopily. Spory byly nejen o šíři okruhu lidí, kterým by takové bydlení mělo být nabídnuto, ale zejm. o roli obcí, která je v takovém nájemném bydlení nenahraditelná.
Nájemné se mezitím s růstem cen na realitním trhu opět vydalo nahoru a potřeba sociálního bydlení narůstá. Požadavek na povinnost obce zajistit sociální bydlení ztroskotal na zajištění potřebných financí. Většina obcí totiž na to nemá a výstavba levných ghet ve vybraných obích, kam by se sjížděli sociálně vyloučení by nebyla dobrý řešením.
Dobrovolná účast obcí na systému dostupného nájemného bydlení v rámci jakéhosi komunitního plánování není sama dostatečnou odpovědí, pokud se nevyřeší zdroje pro projekty, jejich financování s pomocí státního fondu bydlení Součástí problému cenově dostupného bydlení je i priorita družstevní bytové výstavby a ceny služeb a komodit spojených s bydlením.

3. Změna likvidačního systému exekucí

Dalším restem je zkrocení strašáka českých exekucí. Milion exekucí popř. soudních výkonů ročně vůči fyzickým osobám i firmám je velký problém a pro mnohé dotčené znamená existenční problém. Jestliže v roce 2001 byla uzákoněna profese soukromého exekutora, mělo dojít z zrychlení celého procesu vymáhání plnění. Současně ovšem obrovsky narostla agenda stížností na průběh exekutora.
Polovina lidí má na kontě více jak čtyři exekuce a znamená to pro ně uvíznout v dluhové pasti vymahatelnost jednotlivých exekučních titulů se pohybuje mezi dvaceti a třiceti procenty. Společenským zájmem je zajistit právní jistotu a zájmy všech účastníků celého procesu. Parlamentem za posledních 15 let proběhla řada novel zákona o exekutorech a dalších právních norem. Problém však zůstává.
Otazník je nad samotným trhem s exekucemi Soukromý byznys s exekucemi žije zejména z rozdílu mezi dluhem a pohledávkou. Přinejmenším je to kontrola státu nad výkonem exekucí, přezkum jejich rozhodnutí a vyvozování osobní odpovědnosti exekutorů za škodu je věc, která zůstala nedořešena. Stejně jako zůstala neřešena míra invazivnosti exekučních postup a kšeftování se zabaveným majetkem.

Hospodářská konjunktura již nemusí trvat dlouho. A lidé budou chtít vidět konkrétní činy aby neztrácely víru, že pozitivní změny jsou v politice vůbec prosaditelné. V tomto případě změny alespoň na úrovně zemí s rozvinutější sociální kulturou. Užitečnost populistických žvástů vyšumí, frustrace by ale zůstala.