Emocemi a propagandou nezatížený, věcnější pohled na význam nedávného hlasování o důvěře vládě snad časem převáží. Litanie strašící návratem totality, povrchní znechucení z fenoménu oligarchizace politiky a ideologická inkvizice strážců přežilé minulosti kořeny této situace neobnaží.




Čím bylo nedávné hlasování o důvěře odlišné ? Tím, že z veřejnosti vyprchalo nadšení z otevření společnosti i z transformačních změn a lidé se posunuli ke skeptičtějšímu vnímání reality. Jejich touha po změně nemířila na systém, nýbrž jen ke změně tradičních kulis a stylu. To byly porodní báby projektu hnutí ANO 2011, který se po volebním vítězství prodral obklíčením starou mocí. Netřeba přitom mít iluze, že by zájmy oligarchy byly důvěryhodnější oproti zájmům kmotrů.

Zavádějící je nazývat převahu marketérů post pravdy v politické komunikaci nad tradičními a okoukanými programy druhou normalizací. A hysterie s protistátním převratem a neústavním začleněním republiky do holdingu Agrofert je už opravdu přehnaná. Loni politická pravice nominálně zvítězila s převahou, jakou neměla od roku 1918. Schizma, které však mezi nimi vyvolal spor o osobu Andreje Babiše, vedlo k tomu, že šéf hnutí ANO se musel pragmaticky otevřít variantám, které polistopadovým vítězům byly dosud proti srsti.

Jak napsal Jiří Pehe, menšinová vláda ANO a ČSSD není polokomunistická, nýbrž spíš postkomunistická. Detabuizaci podobného kroku prosazovali postupně prezidenti Klaus a Zeman. Na finále měl vliv především dnešní prezident a ten s radikální levicí nemá moc společného. Souhlasit lze i s jinou Peheho myšlenkou, kterou v parlamentu zopakoval i bouřlivák Foldyna. Že fenomén Babiš je do značné míry produktem i výrazem společenské a politické patologie, kterou během svých vlád zplodily strany dnešní „demokratické“ opozice. Marně se Kalousek shazoval vtipy o tom, že by radši Babiše uškrtil pupeční šňůrou.

V chaotických změnách politických kulis nám prostě momentálně zbyla jen vláda oligarchy s autokratickými sklony, opírajícího se pragmaticky o zdecimovanou levici. Jestli před volbami v roce 2013 Andrej Babiš prohlašoval, že šel do politiky, aby zabránil vítězství levice, tak o 4 roky později jako volební vítěz oslabenou levici přizval k vládnutí. A pro budoucnost je jen důležité zda platí, že ponížená ČSSD je ve fatálním rozkladu a nostalgií paralyzovaná KSČM už jen „vyhořelé palivo“ bez šance na moderní radikalismus. Mitterandizace komunistů jim prý sebere poslední šanci jak přežít, setře jim protestní pel.

Pikantní na této situaci je, že dosavadní suveréni moci nyní projevují až dojemnou starost o ideovou čistotu levice kvůli spojení s vykořisťujícím oligarchou. Jako by jim vadilo že je levice ještě schopná i složitější taktiky, než šířit zaťaté antikapitalistické pravověří. S touto absurdní agitací zprava souzní paradoxně i ti ze zcela opačného pólu, ideologičtí inkvizitoři, mávající „třídní bdělostí“ a hrozbou zaprodanosti Západu a transatlantickým vazbám výměnou za posty ve státních firmách.

Pro KSČM to ale není cesta zpět k moci, jen koupení si trochu času. Zůstat u protestních lamentací a nostalgie je pro ní politická pozice s jepičí životností. ANO s levicí soutěží převážně o starší voliče z menších měst a venkova, mezi kterými přežívají mentální stereotypy zděděné z dob minulého režimu komunismu a kteří chtějí více poctu jistoty, klidně i za cenu vlády silné ruky. Ano, parlamentní levice netradičně podpořila vznik vlády, která není levicová. Ale bylo to výsledkem pragmatické, racionální úvahy.

Jaká je jiná varianta? Předčasné volby by nic nevyřešily, agonie s prodlužováním tvorby vlády by nepomohlo nikomu a snižovala by důvěru v politiku. Umést cestu k nástupu tvrdé pravice jako je ODS nebo dokonce pomoci ještě výraznějšímu posilování pravicového populisty Okamury a jeho xenofobní strany? Vyjednat dílčí ústupky sociálnějšího, levicovějšího charakteru je za dané situace maximum. Pokud chceme mít naději, že se zhruba půl miliónu voličů, kteří utekli od levice k ANO, vrátí, tak jim musí ta levice dokázat, že důsledně bude bojovat za jejich zájmy i když skončí současná hospodářská konjunktura.

KSČM jako nevládní strana si plně zachová samostatné suverénní rozhodování při naplňování svého programu a nezavazuje se k poslušnému plnění jakéhokoliv požadavku menšinové vlády. Nejsme otroci Babiše, toleranční patent je postavený na tom, že kdyby se neplnil programový průnik a kdyby selhalo dohodovací řízení, tak svazek s oligarchou končí. Babišem nemůže držet levici na řetězu, když ta nebude chtít. Život prověří, zda levice využije čas, který si tímto krokem koupila, pro záchranu své budoucnosti.