Když Evropský parlament v roce 2020 schválil iniciativu „Zelená dohoda pro Evropu“, problémy této ambiciozní ideologie se bohužel začaly objevovat až ex post. Způsobila to měkkost vyjednavačů, kteří neměli v rukou připravené argumenty mapující hlavní rizika (kritické dopadové studie). Problém umocňuje, že balíček opatření „Fit for 55“ se již posouvá do roviny právní povinnosti. Nyní je zcela zjevné, že je nutná revize přijatých parametrů, ultimátních lhůt a postupů.


Současná podoba evropského Green Dealu není realizovatelná bez rozsáhlých škod. Ve hře je energetická bezpečnost EU a konkurenceschopnost EU vůči ostatním pólům globálního rozvoje. Zejm. menší firmy nejsou schopny Green Deal absorbovat. Hrozí sociální důsledky a s nimi i politická nestabilita. Evropské volby vytváří šanci na revizi celého projektu, aby se stal realizovatelný. To předpokládá stopku ve vybraných oblastech, než bude shoda na využití potřebných revizních doložek.
Již v roce 2021jsme v ČR vystavili žlutou kartu plánu na stanovení rámce zdanění energií, jako problematického zásahu do daňové suverenity. Další revize se týká zákazu prodeje spalovacích motorů po roce 2035. O plánu B ostatně uvažuje i automobilová velmoc Německo (zrušit či dál odložit zákaz). S tím souvisí i přísná emisní norma Euro 7 na spalovací motory, jejíž návrh nakonec byl i pod tlakem ČR změkčena. V Německu to ale vyvolalo spory v „Ampel“ koalici, jejíž součástí jsou zelení.
Nejzávažnější ze strategického hlediska je aktualizace Státní energetické koncepce a pohled ČR na vývoj udržitelného energetického mixu. Ultimátní termíny dekarbonizace znamenají nereálné navýšení podílů OZE a předčasný útlum produkce energie z tradičních (fosilních) zdrojů a jsou nereálné. Iracionalitu Energiewende obnažily důsledky vpádu Ruska na Ukrajině, kdy přestal fungovat plyn jako transitní (přechodný) zdroj. V Polsku, ČR i Německu se tak znovu otevřela otázka termínu útlumu uhlí (vláda ČR původně určila rok 2033).
ČR má vlastní zásoby uhlí, které jsou ale nejšpinavějším zdrojem. Do útlumu uhlí tlačí nastavené poměry, fosilní paliva prodražuje především politika emisních povolenek, spuštěná pro vybraná průmyslová odvětví v roce 2005 (Emissions Trading Scheme I). Systém uhlíkového trhu dnes vytváří spekulační bubliny s dopadem na průmyslové země (veřejně obchodovatelný cenný papír, je dostupný i bankovním investorům, sekundárně jde o aktivum na jehož výnos se spekuluje). Otázkou je dakší role finančních institucí v trhu ETS a obchodování povolenek na sekundárních trzích
Důsledným řešením problému by asi bylo zrušení celého systému povolenek a jeho nahrazení jiným nástrojem (carbon tax). Praktičtější cesta ale asi bude jiná, než ukončení ETS. Polský sejm např. žádá systém zásadně zrevidovat. Kompromisem je zavedení kontrolních mechanismů a omezení spekulativních tendencí např. tvrdým zastropováním ceny povolenek. EU v roce 2023 reformuje systém jen tím, že upravuje nároky na emise v jednotlivých odvětví, konkrétně úleva pro teplárenství. Otázkou je i použití výnosů z dražeb povolenek (investice či sociální kompenzace?). EU chce dál vztahovat povinnost povolenek i na dopravu a provozování budov (ETS II).
Proměna energetického mixu souvisí i s pravidly financování energetiky – v rámci tzv. taxonomie udržitelných investic (2020) je handicapováno financování tradičních zdrojů (jde o trvalé zahrnutí jádra do OZE, v roce 2022 byla doplněna jen dočasně), diversifikace transitu energie (zejm. dopad války na Ukrajině) si vyžádá také významné zdroje, Green Deal navíc ukrojí i podstatnou část z evropského rozpočtu. Evropská komise se zavázala k uvolnění 1 bilionu eur, z finančního rámce 2021-2028 má jít na 30% prostředků do zelených investic.
Misijní zápal ekonadšenců prostě musí být korigován rozumem. Politický alarmismus může být krátkodobě účinný, ale může napáchat dalekosáhlé škody. Pokud se neprosadí zelený realismus, podřízneme si v Evropě větev na které sedíme. Nepotřebujeme pouhé utopie, ale modernizační projekty, které vnímají technologické, ekonomické i sociální důsledky našeho konání. Ze vzorce řešení ekologických hrozeb nesmí vypadnout moderní civilizace