České vysoké školy mají problém. Za prvé mají relativně málo finančních prostředků. Za druhé jsou tyto prostředky rozdělovány neefektivně. Přitom víme, že v tzv. nové ekonomice bude rozhodovat kvalita sektoru rozvoje lidských schopností, ve kterém hrají vysoké školy klíčovou roli.

Kvalita a struktura vysokoškolského vzdělání je konkurenčním faktorem. Veřejnost si vysokoškolské pedagogy váží jako určitých intelektuálních vzorů, podmínky pro jejich práci jsou ale neutěšené. Dobří učitelé a vědci pak odcházejí, nebo se věnují přivydělávání mimo obor. Pokud pak brány škol opouštějí nekonkurenceschopní absolventi nebo dokonce adepti na sociální dávky, je něco špatně. Politici toto téma přetřásají už celá léta, ale bez viditelnějšího efektu. Nápomocna jim v tom ale příliš není ani akademická obec. Uveďme dva příklady.
Loni v létě v Lidových novinách profesor sociologie Ivo Možný doporučuje universitním pedagogům a vědcům, aby „odložili spotřebu“, nebrali si příliš mnoho úvazků a místo toho se v duchu protestantských ctností věnovali svému odbornému růstu. Nehoruji proti individuelnímu úsilí těch, kteří se pro akademickou dráhu rozhodli. Sám jsem s tím jedno životní období koketoval a vím, že bez sebezapření se to neobejde. Jak ale už říkal J. M. Keynes, „v dlouhém období jsme všichni mrtví“. A při výdělcích mladých pedagogů jde vskutku bezmála o holý život. V lidovém podání se tomu blíží příběh o nebohé koze co ji chtěli odnaučit žrát. Už to skoro uměla, ale bohužel chcípla.
Další akademický hodnostář, který se k problematice resortu čile vyjadřuje, je docent ekonomie Jiří Havel (stínový ministr školství za ČSSD). Letos v únoru v Hospodářských novinách se vyjádřil proti návrhu ODS na tzv. odložené školné, že by bylo „ekonomicky efektivnější“, kdyby studenti neplatili až po skončení studia, ale rovnou na dřevo. Snad šlo o nějaký jeho obtížně pochopitelný akademický žertík (ČSSD dosud jakékoliv školné odmítala), ale návod na řešení bohužel žádný. Politička Petra Buzková (ministryně školství za ČSSD) se ve své funkci soustřeďovala jen na licitaci o své kapitole v návrhu státního rozpočtu. Jiří Havel je jistě schopný pojmově rozlišit návrhy na odložené školné (v zpoplatnění studia je riziko majetkového censu) od tzv. absolventské daně (solidární, tedy levicový model). A jistě chápe, že není řešení rozvoje vysokých škol rovnost v relativní chudobě.
Obecné výzvy, že je třeba vyřešit otázku motivace škol a studentů k výkonu a otázku účinnější kontroly nákladů, nic neřeší. Je třeba učinit krok od předvolebních hesel ke konkrétnímu řešení problému rozvoje terciárního vzdělávání. Primérně je nepochybně důležité zajistit dostatečné veřejné zdroje. Podíl veřejných výdajů do vysokého školství na HDP je v ČR stále nízký a proto by při diskusi nad trvale udržitelnými veřejnými financemi priorita vysokého školství neměla zapadnout. To říkám přesto, že tahanice mezi ministerstvem a rektory o dotace mají někdy přízemně lobbyistický charakter.
Racionalita při čerpání systémové dotace ze státního rozpočtu je úkol důležitý, ale ne jediný. Současně je možné se porozhlédnout po dalších zdrojích v rámci tzv. vícezdrojového financování. Vzdělání je totiž smíšený statek - je prospěšné pro celou společnost, ale poskytuje mimořádné příjmy i zaměstnancům a zaměstnavatelům. Do takového statku se pak vyplatí investovat. Investice do špičkového vzdělání a intelektualizace pracovní síly je doslova strategická záležitost. A investiční přístup zvyšuje motivaci.
Vysoké školy v ČR již dnes získávají asi sedminu financí z neveřejných zdrojů (průměr zemí OECD ale je asi čtvrtina). Je zde tedy prostor pro jejich růst. Především jde o větší účast podnikové sféry podporované nastavením ekonomických nástroj hospodářské politiky. Pokud jsem zmínil otázku tzv. absolventské daně, mám na mysli inspiraci neprávem přehlíženým australským modelem Higher Education Contribution Scheme. Jedná se o to, že studenti neplatí za školu nic, ale pokud jsou jako absolventi úspěšní, odvádí část svých budoucích příjmů až k uhrazení určité částky do fondu, který by sloužil financování vysokých škol.
Politické pravici na tomto modelu asi vadí, že zavádí platbu pro ty, kteří naleznou špičkové uplatnění na profesních trzích, tedy pro bohaté absolventy (platí se až od určité výše příjmu). Tradiční levice je zase přivyklá uvažovat jen v schématech pasivního přerozdělování, které může mít ke skutečné spravedlnosti daleko. Nedostatečně zafinancovaný systém totiž vytváří byrokratické bariery v přístupu ke vzdělání a dokonce lze vyvodit, že absolventi prominentních oborů jsou v tzv. bezplatném systému financováni i z daní odváděných občany s nižšími příjmy.
Větší zapojení podnikové sféry, ale možná i ona specielní absolventská daň by do sektoru vysokých škol přinesly cenné miliardy navíc. V situaci, kdy se ukazuje, že včasné vykročení do vzdělanostní společnosti může být pro ČR důležitá komparativní výhoda, stojí taková možnost jistě za diskusi. To samozřejmě nemění nic na úkolu dosáhnout podstatného zvýšení veřejných výdajů do vysokého školství alespoň na dnešní úroveň těch vyspělejších zemí OECD. Vytvoří se tak šance pro studenty a současně se omezí současný brain drain našich špičkových odborníků.