Po delší době se k problémům týkajícím se novostavby Národní knihovny v Praze na Letné vyslovil i prezident České republiky Václav Klaus. A jak jinak, než že se postavil za jemu loajální pražské komunální politiky, kteří prý jsou „atakováni nesprávně“. Způsobem sobě vlastním celou situaci zevšeobecnil a využil ke kritice tzv. nepolitického rozhodování odborníků - „rozhodování odborné poroty je o návrhu jako takovém. Rozhodování o realizaci stavby financované z veřejných prostředků, z prostředků daňových poplatníků, je rozhodování úplně jiného typu“. Potažmo jakoby tím ovšem potvrzoval slova architekta Kaplického, jenž stávající situaci rozdmýchanou nekulturně vzpupnými postoji některých pražských zastupitelů a názorovou ekvilibristikou primátora okomentoval příměrem o diskusích v „tajných komnatách“ stranických sekretariátů.

Proč ovšem Václav Klaus tak striktně rozděluje politickou rovinu problému od odborné, když obě představují neoddělitelné aspekty téhož, totiž kvalifikovaného rozhodování? Právem ba dokonce povinností zvolených politiků je přece rozhodovat o způsobu využití spravovaného obecního majetku (nikoliv ovšem bez zpětné vazby na mínění občanů, které ostatně reprezentují), právem ba dokonce povinností odborníků je zase vyhodnotit veškeré souvislosti (tedy i ony politické) a navrhnout smysluplné a esteticky adekvátní řešení. Nemyslím si tak, že lze vést jasnou hraniční čáru mezi rozhodování o návrhu samotném a podmínkách jeho realizace, jak činí pan prezident. Jde o úzce provázané procesy, které mohou dospět k uspokojivému výsledku jedině vzájemným respektováním se a diskusí.

Václav Klaus jde ale dál a podobně jako u klimatických změn se i v tomto případě dokonce obává o podstatu demokracie. V kauze Kaplického chobotnice pak spatřuje „obrovský precedent“, který „vychyluje kyvadlo demokracie k postdemokracii“. Není mi sice příliš jasné, co je tím míněno, nejspíše je zde však vykreslována apokalyptická vize konce demokracie, pokud se rozhodování o věcech veřejných nedostane zpět do rukou jediných povolaných - totiž politiků.

Jakoby se opakovala někdejší předvolební dikce ODS z dob předsednictví dnešního prezidenta, která tehdy vyzývala k mobilizaci sil na obranu národních zájmů. Jakých a proti komu nikdo nikdy jasně neřekl. Dnes je na hradní mušce opět občanská společnost, která vymezuje politikům přesně ten prostor, který jim s ohledem k časově limitovanému volebnímu mandátu náleží, a disponuje navíc i účinnými kontrolními mechanizmy. Nebezpečí v podání pana prezidenta tak dnes představují již nejenom občanské iniciativy, ale i odborníci, jejichž role v diskusích o věcech veřejných má být nejlépe marginalizována. Václav Klaus tedy opět dokázal, že dokáže spíše polarizovat, než nadstranicky sledovat.

I tato schopnost může být v rámci diskuse nesmírně cenná, pokud tím ovšem není retušována řada zjevných přehmatů komunálních politiků. Vážení politikové, ještě stále je čas přihlásit se nejen předvolebními proklamacemi, ale i konkrétními činy k principům společnosti investující do své budoucnosti, ke společnosti vzdělání a kultury. A Národní knihovna v ní má své nezastupitelné místo, v tom se s vámi jistě shodnou i odborníci.