Před dvaceti lety většina z nás prožívala opojné chvíle kolektivního nadšení z nečekaně rychle získané svobody. Většina z nás tehdy sdílela emotivně vypjatou atmosféru „sametové revoluce“ a hovořila stejným jazykem. Samozřejmě to netrvalo (a ani nemohlo trvat) věčně… Dvacet let poté již žijeme ve svobodné společnosti demokratického státu, který však – světe div se – nějak pozapomněl připomínku tohoto pro české i evropské dějiny vpravdě historického zlomu zařadit do kalendáře oficiálních reprezentačních akcí.

A to i přes to, že demokratizační proces v zemích bývalého sovětského bloku vyvrcholil na podzim 1989 rychlým sledem událostí, při nichž právě Praha sehrála nezastupitelnou roli: masový útěk východoněmeckých občanů přes plot západoneměckého velvyslanectví na Malé Straně si vynutil 9. listopadu 1989 stržení berlínské zdi, o osm dní později studentská revolta z Národní třídy spustila revoluční změny v tehdejším Československu.

Oslavy byly odjakživa jednou z nejúčinnějších forem komunikace mezi „vrchností a lidem“, prostřednictvím promyšlené dramaturgie státních oslav byla a jsou na veřejnost symbolicky tlumočena důležitá poselství, zdůrazňující základní hodnotové ideály zakládající identitu daného společenství a posilující pocit vzájemné lidské sounáležitosti. Toho si byla plně vědoma např. německá spolková vláda i senát hlavního města, když se ujaly přípravy velkolepých (nikoliv však finanční nákladností ale mnohem více dramaturgickou nápaditostí) oslav dvacátého výročí pádu zdi v Berlíně, kterých se účastnila dlouhá řada významných osobností světové politické scény a veřejného života.

Absenci oficiálních oslav v České republice je tedy třeba vnímat také jako sdělení svého druhu. Ostentativní ignorace kulatého výročí znovuzískání politické a občanské svobody státními institucemi je pro mě stejně nepochopitelná, jako slova kancléře prezidenta České republiky, jenž pro Lidové noviny (12. 11. 2009) uvedl, že Česko má údajně jinou tradici oslav (nikdo však neví jakou) a že se žádné „napodobeniny Berlína“ nechystají. A že prezident je beztak názoru, „že je lepší tento den vzpomenout a oslavit mezi lidmi a s lidmi“ a proto bude na autogramiádě propagovat svou novou knihu „Kde začíná zítřek“ (je podobnost s Fučíkovou bolševickou apologií země „kde zítra znamená již včera“ zcela náhodná?). Vskutku příkladný postoj státníka, jenž veřejnému zájmu o důstojné připomenutí základů novodobé demokracie v Čechách nadřazuje osobní prezentaci. Na Pražském hradě posledních let ovšem nic nového. A jak se nahoře hraje, tančí se jako ostatně často i v podhradí: ani pražský magistrát totiž samostatně nic nepřipravuje (a dočasnou vládu je asi třeba omluvit).

Panu prezidentovi se nejspíše vůbec nechtělo pouštět do přípravy oslav, v jejichž středu by se chtě nechtě musel objevit jeho předchůdce Václav Havel, symbol sametové revoluce. A třeba by někdo v té souvislosti mohl dokonce připomenout nezastupitelnou roli dizentu na korozi komunistického systému, s kterou se už hradní pán přece vypořádal po svém – jak jinak než jejím zpochybněním. Při berlínských „prázdných“ oslavách (čtk a lidovky.cz, 12. 11. 2009) panu prezidentovi beztak chybělo „nějaké poučení z toho, co se dělo v minulosti“ – jako jejich účastník tomu sice nerozumím, leda že bychom se měli zase poučovat z nějakého krizového vývoje? A pražský primátor Bém se pražským přípravám přece také nemohl věnovat, neboť byl zaměstnán dojednáváním budoucnosti své a celého klientelistického systému, který léta prostřednictvím svých Janoušků, Hrdličků a Jančíků s takovým přehledem kontroluje.

Jaké oficiální poselství tak předá dnešní stát generaci našich dětí, kteří na vlastní kůži listopad 1989 už nemohli zažít? Veřejný zájem je druhořadý a občanská statečnost nestojí ani za připomenutí – tedy zvláště tehdy, když dnešní politické elity na Hradě a v podhradí jí zrovna neměli v roce 1989 na rozdávání. O to více jsem vděčný občanským iniciativám a dalším nevládním institucím, kteří – jak pevně věřím – nezapomenou, kde opravdu začal nový zítřek.