Již delší dobu se potýkám na jedné straně s velkou chutí přispívat do diskuse na stránkách blogu, na straně druhé – ostatně zřejmě jako i většina ostatních vyzvaných – s katastrofálním nedostatkem času. Včera zveřejněná zpráva mě však definitivně „zvedla ze židle“: ODS V PRAZE ROZHODLA. NECHCE KAPLICKÉHO NA LETNÉ.

Jako závan starých časů na mě působí administrativní rozhodnutí komunálních politiků, jejichž kulturní negramotnost můžeme měřit pouhým výčtem jiných akcí, které na rozdíl od zpolitizované kauzy knihovny zůstaly či nadále zůstávají bez povšimnutí a mají tedy zelenou. Jak to tak vypadá, budeme se tak moci těšit na obří oceanárium v místech někdejšího Stalinova pomníku na Letné, na sice naddimenzovanou, ale ekonomicky jistě výnosnou dvojici výškových budov v pražských Holešovicích, architektonicky podprůměrné kancelářské věžáky na Pankráci, anebo na další „citlivé rekonstrukce“ historických objektů z dílny mecenáše politických stran Sebastiana Pawlowského.

Pochybuji totiž, že by volené zástupce (pozor voliči, zde je důraz na slově volené !!) vůbec zajímalo, že například v centru historické Prahy nikdo neočekává obřího rejnoka mantu a jemu podobné, že výškové budovy postavené v blízkosti historických památek tyto poškozují, protože i pouhý pohled stojí za to chránit – jak jsme ale nakonec slyšeli z premiérových úst, je ostatně úplně jedno, zda Praha bude či nebude zapsaná v seznamu památek chráněných UNESCO, anebo že někteří podnikatelé prahnoucí po snížení nákladů a zvýšení vlastního zisku pod rouškou rekonstrukcí beztrestně nahrazují historické objekty betonovými náhražkami.

Ano, je všem dobře známé, že Pražský hrad spojují s podhradím úzké vazby. Jen málokdy byly ovšem čitelnější, než právě při diskusi o Kaplického nekonvenční stavbě. Pan prezident Klaus by se tak nechal „přivázat vlastním tělem“ aby jí zabránil, předseda poslaneckého klubu ODS v pražském zastupitelstvu udělá prý „osobně vše“, aby na Letné nestála (udělá snad více než prezident?), starosta Prahy 13 by ji zase nejradši viděl na louce u metra ve Stodůlkách, přičemž argumentuje tím, že je to v blízkosti letiště - nevím, zda očekává, že si jednou čtenáři budou do Prahy pro vypůjčenou knihu létat. Čím emotivnější tím hloupější.

S neskrývanou závistí připomenu v této souvislosti takřka osvíceneckého souhlasu poslanců německého parlamentu s dostavbou budovy Říšského sněmu v Berlíně, jehož fascinující skleněná kupole od angličana Sira Normana Fostera by v českých podmínkách byla nesporně předmětem bouřlivých diskusí, a nakonec by patrně byla odmítnuta s odvoláním na nečeský původ architekta.

A o co by byla světová architektura minulého století chudší, kdyby Francouzi neměli při volbě svých prezidentů šťastnou ruku a nezvolili si Georges Pompidou, z jehož iniciativy navrhl Renzo Piano, Richard Rogers a Gianfranco Franchini obrovský multifunkční kulturní palác uprostřed historické Paříže pyšnící se jménem svého mecenáše, nebo o několik desetiletí později Françoise Mitterranda, který se zase postavil za nekonformní návrh skleněných pyramid od japonského architekta Ieoh Ming Pei na nádvoří královského paláce Louvre.

Otevřenost, kulturnost a pokora jsou nutnými předpoklady pro podobná rozhodnutí. Bohužel právě ty většině českých politiků chybějí. Stranický klientelismus nikdy nebyl a ani nemůže být živnou půdou k prosazení velkých tvůrčích činů. Stranický princip v českých podmínkách produkuje pouze průměrnost, která je skrývána za fasádou nabubřelých a autoritativních výroků.

Škoda jenom, že na to vždycky nějak zapomeneme ve volební místnosti a následně se pak nestačíme divit, koho jsme si to zvolili. A Jan Kaplický má vlastně velkou smůlu, že není horší, pak by možná uspěl. Anebo by mohl depozitáře na knihy předělat na akvária, to by také mohlo „po stranické linii“ být průchodné.