Na první straně Práva vyšel 29. srpna t. r. článek s dramatickým titulkem „Předražené Zvěstování bude řešit Zaorálek“. Vyšel se značkou zr používanou pro anonymní texty „zpracované redakcí“.

V neděli 1. září jsem odeslal do redakce Práva svojí repliku s tím, že bych očekával její otištění zvláště za situace, kdy se nikdo neobtěžoval získat můj postoj! Nikde se neskrývám, je velmi snadné mě kontaktovat. Takhle vypadá současná žurnalistika v předním českém deníku? Bohužel se mi dodnes nikdo neozval, proto jsem zvolil k uveřejnění sekci blogu na Aktualne.cz. Podobně nebyl v Právu otištěn ani další článek věnující se stejnému tématu „Podvod nebo tržní realita? Otázky kolem nákupu gotického deskového obrazu Zvěstování Panně Marii z poloviny 14. století (pravděpodobně dílna Mistra vyšebrodského oltáře)“, tentokrát od někdejšího redaktora Práva Petra Kováče.

Článek v Právu mě bez důkazů očerňuje a snaží se vykreslit temné spiklenecké aktivity v Národní galerii, jejichž středobodem mám být já coby někdejší hlava instituce. Poslepoval informace posbírané z jiných kontextů a podstatná fakta zamlčel, protože by rušila celý uměle vykonstruovaný příběh. A pro ty, kteří snad nechtějí rozumět, je doplňují návodné řečnické otázky podpořené citáty na slovo vzatých odborníků (a je úplně jedno, že někteří z nich nejsou schopni rozeznat středověkou sochu od stromu okousaného veverkami).
Ale teď už věcně: deskový obraz Zvěstování Panně Marii přinesl novopečený majitel do Národní galerie na sklonku roku 2017 s žádostí o jeho odborné posouzení, poté co jej získal od aukčního domu Döbritz bez dokumentace, pouze se stručným posudkem starého data a zcela bez osvědčení o autenticitě (!), jehož existenci manipulativně předpokládá autor článku.

Restaurátoři a technologové Národní galerie pod vedením hlavního restaurátora doc. Adama Pokorného pak obraz dlouhé měsíce za použití nejmodernějších technologií zkoumali a výsledek byl více jak překvapující: jedná se skutečně o středověkou malbu ze 40. let 14. století z dílny anonymního malíře, dějinám umění známého jako Mistr Vyšebrodského cyklu, k jehož zákazníkům patřil i Karel IV.

Náročným a obsáhlým technologicko-restaurátorským posouzením naší přední sbírkovou institucí byl tedy obraz, který se na zmíněné aukci ve Frankfurtu nad Mohanem nabízel za tři milióny korun, zásadním způsobem zhodnocen.

Objev jedné z nejvýznamnějších bohemikálních památek posledních desetiletí pochopitelně vzbudil zájem Národní galerie, neboť obraz je unikátní, až na detaily shodnou variantou figurální scény z věhlasného malířského cyklu pocházejícího z cisterckého kláštera ve Vyšším Brodě, zapůjčeného církví do expozice v pražském klášteře sv. Anežky České.

A proč galerie tedy ve Frankfurtu obraz sama nekoupila „za lacino“, jak se s péčí řádného hospodáře ptá autor článku? Odpověď je jednoduchá a nezavdává žádný důvod ke spikleneckým teoriím – o frankfurtské aukci jsem já nic nevěděl a Sbírka starého umění, která se podle sdělení jejího ředitele dr. Mariuse Winzelera o obraze dozvěděla pouhé dva dny před aukcí, si nemohla v tak krátkém čase ověřit pravost obrazu a sehnat nezbytné písemné svolení ministerstva kultury, resp. financí, k účasti na aukci. Frankfurtská firma Döbritz totiž nepatří mezi globálně renomované hráče na uměleckém trhu (jak se ovšem účelově tvrdí v článku), její působnost je lokálně omezena a tudíž nepatří mezi odbornými pracovníky galerie pravidelně sledované aukční domy. Jak jsem již zmínil, obraz na aukci nedoprovázelo žádné osvědčení o jeho autenticitě – a i to svědčí o tom, že Döbritz není na obrazy specializovaná aukční síň a nepatří ke špičce ve svém oboru.

Nový majitel nejdříve nechtěl obraz vůbec prodat. Nakonec, po delších diskuzích, však galerii zaslal ultimativní písemnou nabídku na 65 miliónů korun. Takže cenu určil majitel a nikoliv galerie nebo dokonce já.

Především ale nákupy uměleckých děl do státních institucí podléhají striktně stanovené administrativní proceduře, která prakticky vylučuje individuální zneužití. Všechna umělecká díla se předkládají poradnímu sboru pro sbírkotvornou činnost, tj. na Národní galerii nezávislém orgánu, v němž zasedá na osmnáct předních odborníků z celé republiky. Pro jednání této tzv. nákupní komise vyhotovují jednotlivé sbírky odborné posudky, v nichž se hodnotí i požadovaná cena. Pokud je k dispozici písemná nabídka majitele, stává se automaticky součástí spisu, jak tomu bylo i v tomto případě.

Nákupní komise si pak vyslechne stanovisko sbírky, které v tomto případě zpracoval a přednesl ředitel Sbírky starého umění Marius Winzeler, doplňující posudek vypracoval člen nákupní komise prof. Jan Royt. Členové komise pak předkládané obrazy zevrubně diskutují a před závěrečným hlasováním se samozřejmě vyslovují i k požadované ceně.

U obrazu Zvěstování byla opakovaně zdůrazněna jeho unikátnost a zásadní důležitost pro dějiny evropského umění a galerie byla jednomyslně vyzvána k tomu, aby usilovala o zakoupení díla i za požadovanou cenu.

Veškerá dokumentace včetně autorizovaného protokolu z jednání nákupní komise pak odchází s podpisem generálního ředitele NGP na ministerstvo kultury, které rozhoduje o uvolnění příslušných finančních prostředků. Národní galerie totiž takovými penězi nedisponuje. O tomto složitém administrativním postupu však autor záměrně mlčí, neboť by jeho přiznáním oslabil brizanci útoku na mojí osobu.

Ano, tak jako pokaždé odešla i tenkrát dokumentace z jednání nákupní komise s mým podpisem na ministerstvo kultury k dalšímu projednání. A nedokáži si představit, že by kdokoliv, komu leží na srdci naše kulturní minulost, na mém místě jednal jinak.

Na ministerstvu si této žádosti déle jak půl roku nikdo nevšímal. Teprve krátce před tím, než místo ředitele odboru galerií a muzeí opustil na konci letošního ledna Mgr. Pavel Hlubuček, nechal za nápadně nestandardních okolností rozhodnout svojí komisí na ministerstvu o galerijní žádosti. Ve věci obrazu Zvěstování ministerský odbor tehdy požadoval doplnění dalších nezávislých posudků. Ty pak byly v březnu světově uznávanými zahraničními specialisty na staré mistry dodány.

Z prostředí této ministerské komise, v níž léta působil mimo jiné Vít Vlnas, pověřený řízením galerie před mým příchodem a jeho pravá ruka Nikolaj Savický, oba hlavní aktéři mojí opozice, unikly informace a tyto se staly zjevným podkladem pro anonymní trestní oznámení proti mé osobě s falešným podpisem „Členové Společnosti přátel Národní galerie v Praze“. Trestní oznámení se týkalo právě údajně podezřelých okolností nákupu obrazu. A policie se po zevrubném prošetření letos 29. dubna rozhodla toto oznámení jako neodůvodněné odložit.

Oba znalci oslovení policií (ak. mal. Dobroslav Halata a PhDr. Ivo Helán) se shodli, že hodnota obrazu činí 60 až 70 milionů korun. Pan Halata navíc ocenil kvalitu znaleckého posudku připraveného Mariusem Winzelerem.

„Stanovená hodnota obrazu, 65 000 000,- Kč, zapadá do cenového rozpětí, které určil přibraný znalec…I kdyby došlo k realizaci prodeje, nebyly by naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvod…, neboť hodnota obrazu podle znaleckého posudku odpovídá požadované ceně,“ uvádí policejní usnesení. Myslím, že to je dostatečně přesvědčivé a mělo by to celou poměrně nechutnou záležitost uzavřít.

Ani o tom ale není v Právu zmínka. Podobně je zamlčená i skutečnost, že Národní galerie pro zájemce z řad odborné veřejnosti a novinářů uspořádala dne 12. dubna t. r. vědecké kolokvium, na němž představila středověký obraz za přítomnosti předních specialistů na středověké umění. Pokud tedy měl kdokoliv výhrady, mohl je vyjádřit veřejně před ostatními kolegy. Nic takového se nestalo. Naopak. Profesoři Ivo Hlobil, Jan Royt, Jiří Kuthan a řada dalších přítomných odborníků neshledala žádné pochybnosti a naopak se jednoznačně vyslovovala pro zisk díla za daných podmínek.

Pro současnou situaci kolem Národní galerie je však charakteristické, že se tehdejší veřejné odborné diskuze nezúčastnil nikdo z dnešních hlasitých kritiků, ani středověkář Jan Klípa, tím méně pak orientalista Ladislav Kesner ml.

Urážlivý článek však není podle mého názoru náhoda. Vyšel v době, kdy se mění situace na ministerstvu kultury, které konečně opustil „nájemný“ ministr Staněk. A jeho nástupce Lubomír Zaorálek se teprve rozhlíží a seznamuje s agendou. Tak jenom, aby ho proboha nenapadlo, že Národní galerie za Fajtova řízení vlastně fungovala docela dobře, že již realizovala široce akceptovanou koncepci odpovídající soudobým trendům světového muzejnictví a že její ambiciózní mezinárodní program byl pozitivně hodnocen nejen doma, ale i za hranicemi.