Madona z Veveří, deskový obraz milostné madony z poloviny 14. století, si užila mediální pozornosti jako nikdy, tedy snad s výjimkou slavnostního vysvěcení v hradní kapli zeměpanského hradu Veveří. Někteří komentátoři se ani neobtěžovali tím, aby si zjistili elementární stav věci, nepodívali se na rozsudek Vrchního soudu, o to silnější ale byly jejich názory. A tak jsme se mohli dočíst, jak třeba Národní galerie nerespektuje zákony České republiky. Přesný opak je ale pravdou!

Národní galerie v Praze nikdy nebránila a nikdy nebude bránit narovnání křivd způsobených totalitními režimy. Co bylo ukradeno, musí být vráceno, co bylo zničeno, musí být nahrazeno. Stejně tak nikdo nemůže tvrdit, že Národní galerie nemá dobré vztahy s církví. Pro evropské dějiny umění mimořádně důležitý Vyšebrodský cyklus, mimo jiné z téže malířské dílny jako Madona z Veveří, Puchnerova archa z konce 15. století i skvostné Rubensovy malby od pražských augustiniánů-eremitů, byly v restitučním řízení po naprosto seriózních jednáních v partnerské atmosféře vráceny církevním subjektům, které naopak projevily svoji velkorysost tím, že díla ponechaly v expozicích Národní galerie, kde je i nadále může obdivovat široká domácí i světová veřejnost. Proč je tedy případ Madony z Veveří odlišný? Proč vyvolává tolik sporných otázek a emocí?

Na počátku příběhu stála kaple hradu Veveří, na jeho konci je spor o historický výklad vlastnictví, o němž neexistují přímé písemné důkazy. Před polovinou 14. století obraz získal Jan Jindřich, bratr Karla IV., a to z pražské malířské dílny, která dodávala i na královský dvůr. Pravděpodobně s udělením titulu moravského markraběte v roce 1349 ho Jan Jindřich daroval do kaple svého hradu Veveří; nelze vyloučit, že obraz s markraběcím titulem mladšímu bratrovi daroval dokonce přímo Karel IV. Hospodářské zázemí hradu, tzv. předhradí, se nacházelo několik set metrů od hradu a ve středověku se rozrostlo na sídliště s vlastním kostelíkem a hřbitovem. Dramatické okolnosti však přinesla třicetiletá válka. Hřbitovní kaple v předhradí byla do roku 1638 luteránská, poté byla rekatolizována a krátce nato, roku 1645, byla zpustošena švédskými vojsky. „Mečem i ohněm“ byl zničen i farní kostel sv. Jakuba v sousední Veverské Bítýšce. Hrad však zůstal uchráněn. Z toho jasně vyplývá, že deskový obraz rozhodně nemohl být před rokem 1645 ani v jednom z uváděných kostelů, neboť by nepřežil švédské drancování a byl ukryt právě v hradní kapli. (Protistrana však v soudním sporu vychází z toho, že obraz byl původně určen právě pro hřbitovní kapli v předhradí) Kaple byla poté opravována, oltář byl však vysvěcen až roku 1698. Milostný obraz Madony tak mohl být do hřbitovní kaple přemístěn nejdříve kolem roku 1700, na hlavní oltář se dostal za faráře Jana Aloise Straufusse († 1747).

V roce 1791 se uvažovalo o demolici kaple a obraz byl přemístěn do farního kostela sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce. Z toho roku 1794 sešlo a obraz byl do ní zase vrácen. Ve 30. letech 19. století se majitelem panství stal švédský princ Gustav Vasa, luterán augsburské konfese, který nechal na hřbitově pohřbít svého superintendanta – protestanta a v kostele uložil ostatky svého otce téhož vyznání Gustava IV. Vasy. Tím byl hřbitov i kostel znesvěcen a ve 30. letech 19. století se tak rozhořel spor o vlastnictví kaple mezi obcí Veverská Bítýška, resp. farností a majitelem panství. Ukončen byl roku 1887, kdy byla kaple s hřbitovem zapsána do pozemkových knih jako majetek patřící k hradu, tj. jako vlastnictví barona Mořice Hirsch-Gereutha. Jeho potomek Mořic Arnold de Forest-Bischofsheim patřil po roce 1918 k hlavním odpůrcům pozemkové reformy. Za vydatné pomoci britského velvyslanectví v roce 1925 dospěl s Československým státem k dohodě, podle které stát odkoupil veškerý baronův nemovitý i movitý majetek (včetně čtyř kostelů a kaple na Veveří) za astronomickou sumu 45 mil. meziválečných korun. Stát se zavázal vykonávat nadále patronátní právo vůči nabytým nemovitostem, jejichž správa připadla Ředitelství státních lesů a statků. Inventář hřbitovní kaple v té době vedla farnost, spolupodepisoval ho ale i zástupce velkostatku.

V této situaci byl obraz Madony z Veveří v roce 1932 poprvé publikován v tisku (Prager Presse) jako nově objevené dílo gotického malířství z první poloviny 14. století. V souvislosti s tím bylo v rozhlase i v tisku opakovaně uvedeno, že obraz patří Ministerstvu zemědělství, respektive Ředitelství státních lesů a statků v Rosicích. V reakci na to se farnost ve Veverské Bítýšce a brněnská biskupská konzistoř opakovaně obracely na Finanční prokuraturu v Brně s požadavkem, aby bylo v případě obrazu uznáno vlastnické právo farnosti. Obraz byl mezitím zapůjčen na „Výstavu gotického umění na Moravě a ve Slezsku“ (Zemské muzeum v Brně, 1935/36). Po skončení výstavy se v korespondenci mezi Finanční prokuraturou v Brně, Zemským muzeem v Brně a Ředitelstvím státních lesů a statků v Rosicích uvádí, že spor o vlastnictví obrazu nebyl dosud rozhodnut, nicméně na příkaz brněnského Zemského úřadu vydalo Zemské muzeum obraz zástupci Ministerstva školství a národní osvěty – převzetím byl pověřen prof. Bohuslav Slánský, vedoucí restaurátor Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění – přímé předchůdkyně dnešní Národní galerie. V Obrazárně bylo dílo deponováno od roku 1938 na základě reversu Ředitelství státních lesů a statků. V dochovaných archivních materiálech není žádné zmínky, že by se od chvíle fyzického převzetí obrazu státními úřady (červen 1936) znovu snažila farnost ve Veverské Bítýšce či brněnská biskupská konzistoř dospět k vyřešení sporu o vlastnictví obrazu. Stát vystupuje od zmíněné chvíle jako jednoznačný vlastník obrazu – volně jím disponuje, financuje jeho restaurování a na státní náklady jde samozřejmě i opatrování a vystavování díla v Obrazárně SVPU – od roku 1946 v Národní galerii. Majetkem Národní galerie se obraz stal v roce 1958, kdy jej dosavadní majitel, který převzal všechna majetková práva Ředitelství státních lesů a statků – Ministerstvo zemědělství – galerii „darovalo do přímé správy“ (šlo stále o státní majetek, pouze se změnil jeho správce).

Z dochovaného archivního materiálu tedy vyplývá, že pokud vůbec došlo v tomto případě vůči církvi k majetkové křivdě, stalo se tak již v období první republiky, a to na základě rozdílného výkladu kupní smlouvy z roku 1925. Tato křivda po našem soudu nemůže být odčiněna na základě zákona 428/2012 o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který má napravovat křivdy způsobené komunistickým režimem, které se odehrály v jasně vymezeném rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

Od prvního rozsudku tedy Národní galerie v Praze neustále zdůrazňuje dvě věci. První je, že samozřejmě respektuje soudní rozhodnutí. Za druhé, že jsme jako organizace hospodařící se státním majetkem povinováni využít všech právem stanovených opravných prostředků k důkladnému a nezpochybnitelnému přezkoumání věci. To vyžaduje zejména precedentní a průlomová povaha rozsudku a zmíněná věcná nejednoznačnost celé kauzy. Současně ale český stát musí mít jistotu, že předáním gotického klenotu, navíc nedávno prohlášeného za národní kulturní památku, nedojde k jeho poškození. Právě proto Národní galerie trvá na naplnění zákona o státní památkové péči, který předpokládá k přemístění kulturní památky souhlasné stanovisko krajského úřadu, potažmo památkové péče, a to i přesto, že dnes příslušné orgány i protistrana tvrdí, že toho údajně není třeba. Stát musí přece mít jistotu, že středověká desková malba musí mít stabilní klimatické podmínky, musí být dobře zabezpečena proti zcizení a mít pravidelnou restaurátorskou péči.

A na závěr jen osobní poznámka: podle mého soudu klášter sv. Anežky České, kde Národní galerie v Praze prezentuje svoji středověkou sbírku, nabízí návštěvníkům i uměleckým dílům odpovídající umělecko-historický kontext, který nemá obdoby nejen v České republice, ale ani v evropském kontextu. Pro českou i zahraniční veřejnost je tak jistě velkou škodou, že se – k mé velké lítosti – nepodařilo navázat na dosavadní dobrou praxi, kdy byla vrácená díla po vzájemné dohodě galerie a církve ponechána ve stálých expozicích Národní galerie. A to i přesto, že jsem se o to snažil a se zástupci farnosti osobně jednal ve Veverské Bítýšce.