Řada lidí mne vyzvala, abych se vyjádřil k penzijní reformě. Rád bych to udělal, ale, není moc k čemu. Ucelená vládní koncepce penzijní reformy není. Existuje sumář nějakých střepů, který se obden mění. Všiml si toho i pan prezident, a přijde mu to jako vousatému akademikovi neseriózní.

Hlásalo se, že hlavní novotou bude spoření do nového pilíře. Mělo se spořit povinně do soukromých fondů a měla se na to sebrat procenta z odvodů do průběžného systému. A najednou se už nemá spořit povinně. Má se spořit dobrovolně. Neměla být možnost z penzijního fondu vystoupit či přestoupit. Teď se mluví i o tom, že by to jít mohlo.

Mělo to být na úkor povinného průběžného systému. Šušká se o tom, že průběžný systém možná o nic nepřijde. Peníze za pošlé pojištěnce měly připadnout fondu, nyní se mají peníze uhynulých důchodců ve fondech dědit. Proč se nedědí nároky v průběžném systému jasné není, ale oni to třeba ještě upraví. Možné je totiž úplně všechno a třeba něco navíc.

Agenti penzijních fondů chtějí prolomit aspoň něco a trhnout vejvar. Tím se vysvětluje, že my máme zavádět druhopilířové fondy ve chvíli, kdy je jiní ruší (Maďarsko) nebo omezují (baltské státy). Ve chvíli, kdy krotíme veřejný dluh po těch, co nevěřili v krizi. Ve chvíli, kdy je důvěra v soukromé penzijní fondy otřesena. Kdy byly zdrojem nestability penzijních systémů. Kdy byly soukromé fondy důvodem astronomických sanací finančního sektoru, protože se všichni báli právě dopadu na penzijní úspory.

Jsou i nápady spořit ve státním fondu v bezpečných papírech. To dělá Norsko. Norsko je fiskálně přebytkovou zemí, má ropu a plyn. Tam jde jen o problém, jak dát něco stranou. V deficitní ekonomice takový fond nemá smysl. Z jedné kapsy si stát vypůjčí peníze a do své druhé kapsy ty vypůjčené peníze pak uloží. Tedy na jedné straně vydá dluhopisy a za stržený peníz si ty dluhopisy dráže koupí. Bude to stát aspoň procento na transakčních nákladech, takže to státní finance jen zatíží dodatečným dluhem…

Oč tedy jde v penzijním systému? Během nějakých dvaceti, třiceti let budeme při našem velmi skromném penzijním systému potřebovat vyšší zdroje, protože bude víc staříků a méně mladíků. Nebude to zdaleka tak, že na jednoho pracujícího bude jeden důchodce. Budeme ale za těch pětadvacet let potřebovat nějakých jedenáct procent HDP, namísto osmi, které stačily v minulých letech.

Jedenáct procent není tragická cifra. On totiž průměr v EU je dvanáct procent už dneska. Žádný stát kvůli tomu nezkrachoval. Jde tedy o to, jak tu běžnou cifru naplnit. Vláda a její experti chtějí reformu využít k dalšímu přenesení daňové zátěže na zaměstnaneckou střední třídu. Proto volí sjednocení DPH, které má ve srovnání s rovnou příjmovou daní degresivní dopad ve vyšších patrech příjmů. Opozice by užila daňovou progresi, dražší alkohol a majetkové daně, které nám doporučuje Mezinárodní měnový fond. Obě strany souhlasí s tím, že stávající dobrovolný pilíř se musí reformovat, aby stimuloval větší úspory.