Felix Holzmann začínal jeden svůj slavný monolog slovy: Na všeobecné přání jedné slečny, která právě odešla, vám budu vyprávět… Mne opakovaně vyzvali čtenář Radek podpořen paní Líný černý pes, abych se vyjádřil k článku jistého kolegy. Běžně nereaguji, ovšem když se v nabídce objevila odměna v podobě půlky domácí uzené šunky, nemohu odolat. Jinak bych popřel význam tržní motivace, který je obsahem mé profese.

Oč šlo? Kolega Kohout sepsal pro MFD optimistický článek, ve kterém srovnává data pohybu daňových sazeb a inkasa daní v ČR. Daňové sazby příjmových daní klesaly, ale výnosy těchto daní rostly. Tím kolega považuje za dokázanou Lafferovu křivku: Snižováním daní roste jejich výběr. Kdyby tomu tak bylo, udělal by mi obrovskou radost. A spoustě dalších ekonomů, protože prokázáním této pravdy by nám spadl kámen s osrdí. Kolega by dostal Nobelovu cenu a my bychom konečně měli nějakou ekonomickou jistotu.

Ekonomickou pravdu však nelze prokázat na příkladu jedné země a na datech z poměrně krátkého cyklu, navíc poznamenaného dvojí transformační krizí „vylepšujícími“ výsledky. Protože časové řady užívané kolegou Kohoutem začínají v roce 1999 a v druhém případě v roce 1993, nejsou k serióznímu srovnání zatím použitelné. Týkají se také pouze některých daní, a nezabývají se celkovou úrovní, resp. strukturou zdanění. Důkaz se tedy nekoná.

Fousatí ekonomové a zejména jejich vážený poddruh „ekonometři“ se tímto problémem zabývají už nějaké to desetiletí. Chtějí být slavní, získat tu Nobelovu cenu a s ní spojenou prémii. Pitvají čísla ostošest. Ale zatím nic. U nás existují z poslední doby dvě seriózní práce, které se věcí zabývají. Jednu napsal Ivan Šujan a druhou Vladimír Tomšík. Ani jednoho nelze podezřívat ze sympatií k vysokým daním. Renomovaný statistik Šujan svého času sklízel přátelské štulce za analýzy, které až příliš okatě chválily politiku Václava Klause. Teoretika Tomšíka pak právě Václav Klaus jmenoval do bankovní rady ČNB.

Oba autoři srovnávají široký objem zemí, Tomšík dokonce třicetileté období. Protože konstrukce daní a kombinace se sociálním pojištěním je v různých zemích různá, nelze užívat pro srovnání jednotlivé daně. To dokonce může vést až k bizardním výsledkům. (Tomšíkovi paradoxně vyšlo, že s vyšší korporátní daní je spojen vyšší růst). Oba autoři proto užívají složenou kvótu, což je podíl všech vybraných daní a pojištění na hrubém domácím produktu (HDP). Efekt změny daňového zatížení poměřují vyvolanou změnou hrubého domácího produktu. Z něj lze zpětně odvodit přínos pro výběr daní. Otázkou pak je, o kolik vzroste HDP, při změně složené kvóty o 1 %. Protože efekt má zpoždění několika let, nelze užít argument, že důsledek snížení daní je okamžitě kompenzován větším výnosem.

Zvolený přístup, stejně jako všechny ostatní, má samozřejmě vady na kráse. U zemí s nižší složenou daňovou kvótou se změna o procento projevuje silněji (je to výraznější relativní změna). Země s vyšší ekonomickou úrovní zase přirozeně rostou pomaleji a zároveň mívají i vyšší zdanění, takže změna kvóty o procento je relativně méně motivační. Čtenáře ovšem zajímají výsledky.

Vladimír Tomšík říká: „Podíváme-li se na vztah průměrné růstové výkonnosti zemí OECD a průměrné výše daňové kvóty za období 1971 až 2002, tak zjištěná korelace porovnávaného vztahu je nízká. Navíc tato závislost u neváženého průměru dat překvapivě naznačuje negativní vztah mezi růstovou výkonností země a výší její daňové kvóty.“

Tomšíkův závěr zní: „Jeden procentní bod daňové kvóty snižuje průměrný hospodářský růst o 0,06 procentního bodu HDP.“ Přeloženo do obyčejného jazyka: Klesne-li složená daňová kvóta z 34 % na 33 %, pak z každé odpuštěné koruny daní dostane stát zpátky 2 haléře. Podle analýzy Ivana Šujana činí rozdíl mezi takto vzdálenými sazbami daně asi 3 haléře. Závislost tu snad je, fiskální význam má minimální.

S analýzami českého a slovenského kolegy vcelku korespondují závěry ostatních studií. Podobné závěry nabízela i studie dělaná pro americkou administrativu. Někteří ekonomové tvrdí, že daně na růstu nemají podíl, resp. ho považují za zanedbatelný. Jiní uznávají souvislost zhruba v intencích výše uvedených studií. Ve světle těchto skutečností se Lafferova křivka jeví jako banalita: říká, že stoprocentní zdanění je demotivační a nulová sazba daně vede k nulovému daňovému příjmu. To znali už egyptští faraónové.

Přesto platí ekonomické pravidlo, že za jinak stejných okolností jsou lepší menší daně než větší. Pokud se ale okolnosti mění, což je náš reformní případ, musíme vážit, kolik změnou získáváme a co ztrácíme.


Odkazy na další prameny

Joseph E. Stiglitz, nositel Nobelovy ceny, ve své učebnici veřejných financí uvádí, že už dříve známé tvrzení o zvyšování daňových příjmů snížováním daňových sazeb, zpopularizoval v osmdesátých letech americký ekonom Artur Laffer. Stiglitz věc uzavírá s tím, že je to teoreticky možné, avšak o pravdivosti tohoto názoru není přesvědčivý důkaz. Učebnice je dostupná v českém překladu a uvedenou argumentaci naleznete na straně 179.

Congressional Budget Office vydal v roce 2005 zprávu "Analyzing the Economic and Budgetary Effects of a 10 Percent Cut in Income Tax Rates" Zpráva dospívá k názoru, že snížení příjmových daní o 10 procent může vést k stimulaci růstu zhruba o 1 procento. Tedy i úřad Bushovy administrativy říká podobné věci jako Slovák Šujan a Čech Tomšík. Šujan s Tomšíkem své studie publikovali dříve, takže určitě odtud neopisovali.

A konečně Martin Gardner, slavný vtipálek a fanda pseudovědy, užil skutečná data věhlasného statistika Stanfordovy univerzity Persi Warren Diaconise o padesáti letech vývoje USA. Zkonstruoval pak podle nich neo-lafferovu křivku. Ta má stejný průběh jen na samém počátku a na konci, v ostatních, tedy všech běžných případech, tvoří propletenec, kde je možno cokoli.