Moje babička, šťastná to žena, říkala, že dluh ujídá z mísy. Dluhy neměla a celý život úporně šetřila na zadní kolečka. Proto byla vděčnou obětí všech finančních reforem. Půlku věna jí sebral už ministr Rašín v roce 1919, v roce 1945 její úspory navždy skončily ve vázaných vkladech, a další těžce našetřené tisíce v roce 1953 sebrala peněžní reforma. Protože babička zemřela v roce 1990, stihl ještě dramaticky znehodnotit její poslední úspory Václav Klaus. Než jsme se ujali dědictví, kupní síla odkázaných peněz inflačně klesla málem na polovinu.

Babiččin odkaz střežím pečlivě. Nemám korunu dluhů, mám slušné úspory, a kdyby snad došlo k finanční krizi, taky bych prošustroval kalhoty. Z ekonomického hlediska se nechovám zvlášť logicky. Peníze přece nevydělávám proto, aby mne chválila babička nebo pan Kalousek. Peníze nevydělávám proto, abych škudlil, ale proto, abych se měl dobře. No, stejně se nemám zle. Přestože se sám ve finančních otázkách chovám velmi konzervativně, neodsuzuji nikoho, kdo dluhy má.

Zneklidňuje mne jen maličko, že lidé, kteří nás nejvíc přesvědčují o tom, že nemáme žít na dluh, sami dluhy mají. A nemalé. Kdyby třeba náš milovaný předseda Mirek Topolánek splácel jen svou vlastní hypotéku, nejedl, nepil a neplatil alimenty, trvalo by mu dlouhé čtyři roky, než by se zbavil svých dluhů. Má jich podle oficiálního přiznání za 5 milionů korun. Ivánek Langer má dluh ještě vyšší, přiznal ho skoro 7 miliónů. Tajemné dluhy ostatně měl i sám finanční mág Vlastimil Tlustý.

Dluh my, diplomovaní ekonomové, měříme tak, že ho srovnáváme s ročním příjmem. Zachová-li si v budoucnosti pan Topolánek svůj čistý příjem premiéra, a nic z něj jinak neutratí, zaplatí, jak jsme již řekli, svůj dluh za čtyři roky, Ivan Langer z ministerského platu za sedm let a pan Gandalovič za necelý rok. Stejně jako zadluženost osob se měří zadluženost země. S dluhem se srovnává to, co ekonomika za rok vytvoří (Hrubý Domácí Produkt). Je snad český stát zadlužen více, nežli pánové Topolánek, Langer nebo Gandalovič? V takovém případě by totiž jejich plamenné výzvy k šetření byly opravdu upřímné…

Česká republika je schopna splatit své dluhy za pouhopouhé tři měsíce a tři týdny. Mezi státy je to velmi slušný výsledek, Německu nebo USA by to trvalo osm měsíců, což je zhruba průměr EU. Belgičanům by to trvalo jedenáct měsíců, Italům třináct a Japoncům dvacet. Zaráží však, že i ty nejzadluženější státy EU bychom mohli dávat našemu premiérovi za vzor.

V porovnání s Českou republikou je pan ministr Gandalovič zadlužen asi třikrát více, jeho excelence pan premiér Topolánek třináctkrát více a Dr. Langer dokonce třiadvacetkrát tolik. Vlastní zemi tedy tito slavní mužové nejdou zrovna příkladem. Mohou býti jen příkladem negativním, a tak by měli na obrazovkách místo večerníčku každý den plakat, jak je to špatné, mít takové dluhy. Ale nepláčou. Z vlastních dluhů si vůbec nic nedělají. Zato státní dluhy berou velmi vážně. A tak to taky má být: „Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.“ Toto staré latinské přísloví nás oslovuje velmi přesně.