Byly nepochybně doby, kdy jsem se docela styděl za leckteré sociálně demokratické vládní představitele. Svou odbornou a morální kvalifikací dělali mé zemi i partaji ostudu. Neodborná a zájmově podmíněná rozhodnutí mne mnohdy pálí dodnes. Stejně jako mne štvou lidé, kteří vyměnili stranický program za politickou živnost. Je jim jedno v jaké straně jsou, jde jim jen o zpeněžitelný mocenský vliv. Jakmile tihle lidé dostávají ve straně vrch, strana klesá. Jakmile přijdou do čela demokraté s důvěrou, strana, věrná zemi a svým programovým zásadám, získává jednoznačně podporu.

Volby jsou v zásadě spravedlivé. Jistě, někdy se volič trochu předá, jindy ubere. Přišlo mi, že ve volbách v roce 2008 jsme my, sociální demokraté, dostali víc, než jsme si zasloužili. Nebudu zastírat, že ve volbách 2010 jsem čekal větší výsledek, jakkoli vyhrát naplno jsme si asi nezasloužili. Ale minulá anomálie se prostě srovnala zpátky a demokracie naopak poskytla šanci pro nejsilnější koalici od založení samostatného státu. Sto osmnáct hlasů středopravé vlády byl dar, který ze strany českého voliče neměl obdoby.

No, ale teď tu úplně vyjeveně koukám, jak se dá taková obrovská důvěra rychle pro...hospodařit. Jsme v tomhle ohledu taky "experti," ale tohle vyráží dech... Devět měsíců po ustavení je vláda s hvězdnou parlamentní podporou na hrnci. I novináři českých, většinově pravicových médií (zejména tištěných), jsou výkony vládní garnitury nepříjemně zaskočeni. Fakticky není, co by bylo možno chválit, volební sliby vyvětraly a z "reforem" čiší amatérismus. Dětinskost vládních hříchů a hloubka sporů pravici odzbrojuje.

Děsí, že nikdo z vlády, s výjimkou Hegera, nemá odbornou autoritu. Ale Heger je politicky solitér. V každé polistopadové vládě dosud bylo několik silných osobností, za kterými bylo možno jít, když šlo o zásadní zájem země. Bez ohledu na stranickou příslušnost. Dnes morálně, mocensky a intelektuálně není za kým jít. Unavený Schwarzenberg se z piedestalu morální autority propadá do pozice komické figury. Postřelený Vondra hlasitě sténá z trestné lavice. Pospíšil stále ještě z košile nevypral špínu Čunkovy aféry.

Sám premiér Nečas připomíná leklou rybu. Nemluví, nejedná, neslyší, dá se na něm dříví štípat. Kopance, které mu uštědřuje nikoli opozice, ale jeho vlastní koaliční smečka, z něj dělají boxovací pytel. Premiér nemá autoritu, charisma, vizi ani prostý lesk funkce. Je schováván kdesi v chlívku Strakovy akademie. Občas dostává najíst a napít: když to Kalousek povolí. Dialog s opozicí se předseda vlády bojí připustit byť jen v parlamentu. Mezi evropskými premiéry překvapuje leda tím, že opravdu umí jíst příborem.

Spojení s podnikatelskými kruhy, žel, neprozrazují jen taktní veřejná sponzorství šlechetného uhlobarona Bakaly. Hledí-li se na Věci veřejné jako na filiálku ABL a na TOP09 jako na filiálku Omnipolu, a k tomu přibude provařenost ODS širším portfoliem podnikatelských zájmů jako dědictvím pozice státostrany, není prostor pro důvěru. Věřit v této konkurenci v nějaký nadřazený národní zájem, je více než odvážné.

Nepřetržitá linie skandálů, trapasů, ostud, zlodějen, opomenutí, omylů, sporů, podezření, mystifikací, nekompetence a šlendriánu diskvalifikuje nejen vládní řady. Mizerná vláda tvoří mizerné prostředí a jako koroze rozkládá státní aparát. V mizerném prostředí trpí i opozice. Chybí motivace, chybí soupeř i vzor. Živá voda politické soutěže je střídána kalnými vodami sebeuspokojení, neodbornosti a korupce. Přesvědčením, že je možné všechno, a že to vždycky nějak projde.

Tolerance špatné vlády představuje nebezpečí, že ta příští vláda bude ještě horší.