Radarová hysterie a realita
Diskuse o radaru se zúžila na primitivní argumenty. Kdo chce radar, je vlastně demokrat, a kdo ho nechce, je kryptokomunista. Je smutné třeba hledět na diskusi v médiích, která se věcnými argumenty téměř nezabývá. Proč taky...
České sdělovací prostředky třeba mlčí o tom, že s umístěním radaru a raket mají obtíže všechny sociálně demokratické strany v Evropě. Svědčí o tom výmluvně usnesení, které přijala Strana evropských socialistů sdružující tyto strany. Všemi hlasy, včetně britských labouristů. Těžko nařknout sociální demokraty po celé Evropě, že chtějí zradit Ameriku, že? Toto vyvážené stanovisko žádá k problému zásadní vyjádření EU, NATO i jednání s Ruskem. Byl jsem osobně u toho hlasování a mohu potvrdit, že nikdo proti usnesení ani nevystoupil. Potvrdil jsem tam také, že jsme připraveni se za přijetí radaru postavit, pokud bude implementován do společné zahraniční a bezpečnostní strategie EU, a pokud bude akceptován jako nutná složka obrany v NATO. A zopakoval jsem, že odpovědnost za evropskou i světovou bezpečnost bereme velmi vážně, o čemž svědčí naše nynější přítomnost v Kosovu i v Afghánistánu.
Také informace, že nová protiraketová obrana silně zneklidňuje německé nebo rakouské ministerstvo zahraničí, je u nás odcloněna. Americká i česká administrativa tvrdí, že protiraketová obrana je zaměřena jen proti osamělým raketám „darebáckých“ států. Tyto země v současné době ovšem použitelné nosiče potřebného typu prakticky nemají. V případné válce také budou mít efektivnější způsoby zoufalé odvety a jistě i bližší cíle. I laická diskuse proto chápe, že systém protiraketové obrany je namířen ve skutečnosti především proti Rusku. Stejné je stanovisko Ruska.
Americká administrativa má i podle pražského vyjádření prezidenta Bushe nedůvěru k vývoji demokracie v Rusku. Nešetří obavami. Autoritativní režim v Rusku zůstává noční můrou americké politiky. Ovšem i v Rusku dodnes není vnímán jako soupeř nikdo jiný než USA. Radar se zdá být přirozenou odpovědí na tyto nejistoty. Proč tedy Evropa nemá pro nové obranné iniciativy USA spontánní pochopení?
Důvody jsou především ekonomické. Evropa je zoufale energeticky závislá právě na Rusku. Polovina spotřeby energie EU pochází z dovozu, zejména z Ruska a arabských zemí. Během patnácti let se tato závislost podle prognóz EU prohloubí na kritické dvě třetiny. Jakkoli se zdá, že Rusko bude s realizací svých zdrojů závislé na evropských trzích, není tomu tak. Rychle rostoucí ekonomika Číny má dlouhodobě téměř neomezenou poptávkovou kapacitu a industriální rozvoj dalších zemí, jako je třeba Indie, dělá z energeticky lehkomyslné Evropy vratký terč vývoje světových cen ale i mocenských rozhodnutí. Rusko může své dodávky Evropě silně omezit. Už dnes vidíme Ruskou strategickou obchodní politiku, která se snaží novým trasováním ropovodů a plynovodů oddělit jednotlivé státy, a nebýt závislé na monopolních produktovodních kapacitách tradičních tranzitních zemí. Politika energeticky rozděl a panuj už dnes zneklidňuje Polsko. Další země mají následovat. Není náhodou, že v minulých týdnech proběhly zprávy i o možném uzavření ropovodu Družba, který nás zásobuje ropou.
Mnozí kritikové Ruska si nevšímají skutečnosti, že právě politika vyspělých zemí v čele s USA nebyla příliš úspěšná v efektu stabilizace světových energetických trhů. Irácká válka, v níž byly opravdu jen zástupným problémem nikdy nenalezené zbraně hromadného ničení, měla přece stabilizovat ropné trhy. Stal se ale pravý opak a ceny energií jsou nejvyšší v historii. Dodavatelům energií napětí vyhovuje. Udržuje ceny na úrovni, která je násobkem cen minulé rovnováhy. Arabský svět je spokojen stejně jako Venezuela. Spokojeno jako nikdy je i Rusko.
Je hlubokým paradoxem, že právě stupňování mezinárodního napětí nenápadně vrací odepisované Rusko do pozice supervelmoci. Přehlížené a zesměšňované impérium s východním Jamesem Bondem v čele se znovu stalo bohatou a sebevědomou zemí. A dává to patřičně najevo. I v Rusku, stejně jako v USA, zaznívají silné hlasy, které požadují další zbrojení. Ruský vojenský komplex je hladový a Rusko má pro něj dnes i potřebné finanční zdroje. Jeho výkonnost nelze podcenit. Pro Rusy je vývoj a zavedení nových zbraní jen otázkou peněz. Ty peníze jim ovšem štědře posíláme právě my. Radar je skvělou záminkou, jak znovu pustit džina z lahve. Rusové přitom na stupňování napětí nemohou prodělat. Mají nejvyšší karty v ruce. Čím vyšší bude nejistota, tím vyšší budou ceny jejich energie.
Protiraketová obrana včetně radaru je ve skutečnosti hrou na velké mocenské šachovnici. Nejde o otázku obětování několika brdských vesniček. Naším cílem je nastolení nového mechanismu světové bezpečnosti a rovnováhy. V hledání globálního řešení jistě nelze obětovat ani Evropu ani Českou republiku. Máme tak nyní v ruce odpovědnost, jakou jsme ještě neměli. Přál bych si, abychom toto břímě dokázali unést. S rozvahou, bez zbytečných emocí a devótního prozpěvování.
České sdělovací prostředky třeba mlčí o tom, že s umístěním radaru a raket mají obtíže všechny sociálně demokratické strany v Evropě. Svědčí o tom výmluvně usnesení, které přijala Strana evropských socialistů sdružující tyto strany. Všemi hlasy, včetně britských labouristů. Těžko nařknout sociální demokraty po celé Evropě, že chtějí zradit Ameriku, že? Toto vyvážené stanovisko žádá k problému zásadní vyjádření EU, NATO i jednání s Ruskem. Byl jsem osobně u toho hlasování a mohu potvrdit, že nikdo proti usnesení ani nevystoupil. Potvrdil jsem tam také, že jsme připraveni se za přijetí radaru postavit, pokud bude implementován do společné zahraniční a bezpečnostní strategie EU, a pokud bude akceptován jako nutná složka obrany v NATO. A zopakoval jsem, že odpovědnost za evropskou i světovou bezpečnost bereme velmi vážně, o čemž svědčí naše nynější přítomnost v Kosovu i v Afghánistánu.
Také informace, že nová protiraketová obrana silně zneklidňuje německé nebo rakouské ministerstvo zahraničí, je u nás odcloněna. Americká i česká administrativa tvrdí, že protiraketová obrana je zaměřena jen proti osamělým raketám „darebáckých“ států. Tyto země v současné době ovšem použitelné nosiče potřebného typu prakticky nemají. V případné válce také budou mít efektivnější způsoby zoufalé odvety a jistě i bližší cíle. I laická diskuse proto chápe, že systém protiraketové obrany je namířen ve skutečnosti především proti Rusku. Stejné je stanovisko Ruska.
Americká administrativa má i podle pražského vyjádření prezidenta Bushe nedůvěru k vývoji demokracie v Rusku. Nešetří obavami. Autoritativní režim v Rusku zůstává noční můrou americké politiky. Ovšem i v Rusku dodnes není vnímán jako soupeř nikdo jiný než USA. Radar se zdá být přirozenou odpovědí na tyto nejistoty. Proč tedy Evropa nemá pro nové obranné iniciativy USA spontánní pochopení?
Důvody jsou především ekonomické. Evropa je zoufale energeticky závislá právě na Rusku. Polovina spotřeby energie EU pochází z dovozu, zejména z Ruska a arabských zemí. Během patnácti let se tato závislost podle prognóz EU prohloubí na kritické dvě třetiny. Jakkoli se zdá, že Rusko bude s realizací svých zdrojů závislé na evropských trzích, není tomu tak. Rychle rostoucí ekonomika Číny má dlouhodobě téměř neomezenou poptávkovou kapacitu a industriální rozvoj dalších zemí, jako je třeba Indie, dělá z energeticky lehkomyslné Evropy vratký terč vývoje světových cen ale i mocenských rozhodnutí. Rusko může své dodávky Evropě silně omezit. Už dnes vidíme Ruskou strategickou obchodní politiku, která se snaží novým trasováním ropovodů a plynovodů oddělit jednotlivé státy, a nebýt závislé na monopolních produktovodních kapacitách tradičních tranzitních zemí. Politika energeticky rozděl a panuj už dnes zneklidňuje Polsko. Další země mají následovat. Není náhodou, že v minulých týdnech proběhly zprávy i o možném uzavření ropovodu Družba, který nás zásobuje ropou.
Mnozí kritikové Ruska si nevšímají skutečnosti, že právě politika vyspělých zemí v čele s USA nebyla příliš úspěšná v efektu stabilizace světových energetických trhů. Irácká válka, v níž byly opravdu jen zástupným problémem nikdy nenalezené zbraně hromadného ničení, měla přece stabilizovat ropné trhy. Stal se ale pravý opak a ceny energií jsou nejvyšší v historii. Dodavatelům energií napětí vyhovuje. Udržuje ceny na úrovni, která je násobkem cen minulé rovnováhy. Arabský svět je spokojen stejně jako Venezuela. Spokojeno jako nikdy je i Rusko.
Je hlubokým paradoxem, že právě stupňování mezinárodního napětí nenápadně vrací odepisované Rusko do pozice supervelmoci. Přehlížené a zesměšňované impérium s východním Jamesem Bondem v čele se znovu stalo bohatou a sebevědomou zemí. A dává to patřičně najevo. I v Rusku, stejně jako v USA, zaznívají silné hlasy, které požadují další zbrojení. Ruský vojenský komplex je hladový a Rusko má pro něj dnes i potřebné finanční zdroje. Jeho výkonnost nelze podcenit. Pro Rusy je vývoj a zavedení nových zbraní jen otázkou peněz. Ty peníze jim ovšem štědře posíláme právě my. Radar je skvělou záminkou, jak znovu pustit džina z lahve. Rusové přitom na stupňování napětí nemohou prodělat. Mají nejvyšší karty v ruce. Čím vyšší bude nejistota, tím vyšší budou ceny jejich energie.
Protiraketová obrana včetně radaru je ve skutečnosti hrou na velké mocenské šachovnici. Nejde o otázku obětování několika brdských vesniček. Naším cílem je nastolení nového mechanismu světové bezpečnosti a rovnováhy. V hledání globálního řešení jistě nelze obětovat ani Evropu ani Českou republiku. Máme tak nyní v ruce odpovědnost, jakou jsme ještě neměli. Přál bych si, abychom toto břímě dokázali unést. S rozvahou, bez zbytečných emocí a devótního prozpěvování.