Juliane Zieglerová je moderátorkou pořadů, které nemají velkého ducha, ale nenáročnou improvizovanou mnohomluvnou švandou prodávají reklamu, která je smyslem existence televizních stanic jako Pro7. Moderátoři, kterým pusa jede, jakoby si stříkli do žil nějaký povzbuzovák, jsou v módě. Jejich slovní vodopády nutí diváky občas zvednout hlavu a sledovat úryvek pořadu. Je to prostě obchod, který sype.

Šestadvacetiletá vnadná Juliane ale svou křečovitou snahu mluvit přepískla. V telefonickém rozhovoru s divákem stěžujícím si na to, že ráno musí do práce, z ní vyletělo, že práce osvobozuje: „Arbeit macht frei.“ Haha. Během minuty ji redakční služba stáhla z obrazovky. Za dalších patnáct minut se před kamerou divákům za svá slova s vážnou tváří omluvila. Následující den ji vyhodili z práce.

Oč šlo? Heslo „Arbeit macht frei“ stálo např. nad branou nacistického koncentračního tábora Osvětim. Mělo vězňům naznačit, že prací se mohou vykoupit z vězeňského očistce. Na tom heslu nebylo nic pravdivého. Konkrétně v Osvětimi šli práce neschopní rovnou do plynu. Práce schopní byli vyždímáni do poslední kapky. Až pak šli do plynu. Heslo můžete najít i v Malé pevnosti v Terezíně. Hauptsturmführer Heinrich Jöckel ho tam nechal napsat poté, co se vrátil z exkurze v Osvětimi.

Mirek Topolánek nazval program soupeřící strany „osvětimskou lží.“ Svým politickým oponentům hrozil „nocí dlouhých nožů.“ Dotěrnému novináři poslal zprávu s textem „Es kommt der Tag…“ Nikdo ho z obrazovky nestáhl. Může být předsedou vlády.

Juliane Zieglerová doplatila na to, že žije v netolerantní zemi. U nás by mohla aspirovat na ministerské křeslo.