Kradou všichni, píší čtenáři. Na mysli mají politiky. Kupodivu, politiky nikdo nebrání. Jejich zlodějna je pokládána za nezvratný fakt. V příspěvcích na obranu lidoveckého předsedy jsem se mezi názory čtenářů dočetl, i kdyby ten Čunek úplatek přijal, je to prkotina. Ostatní kradou víc. Zato Čunek válí s Cikány.

Nevím, zda politici, kromě těch odsouzených, kradou. Nesmím to veřejně vědět. To málo, co tuším, nemohu říct nahlas: Nemám pro to právní důkazy, nejsem vyšetřovatel ani soudce. Nedostatek důkazů jistě nesvědčí o tom, že to tak není. Možná, že je, možná není. Opak se nemusí dokazovat. Komu nic nedokázali, je před zákonem nevinný. Stejně jako Jack Rozparovač. Toho taky nechytli.

Pokud politici kradou, mnozí z nich to umí mazaně skrývat. Často bydlí v panelácích a někteří se ani neschovávají za regulované nájemné. Když odstupoval jeden náš operetní premiér, napsaly jedny západní noviny obdivný komentář. O vysoké demokracii v zemi, kde kancléře zkosí banální aféra s nejasnou částkou kolem třicet tisíc euro. Rozlišovací schopnost korupce pro zemičky našeho kalibru je jinak nastavena v miliónech dolarů.

Majetkové poměry některých politiků znám důvěrně. Jednomu přezdívají Velká kapsa, a bydlí v nájemním bytě. Pěkný byt, ale žádný přepych. Miloš Zeman bydlí na Vysočině ve svém. Čtvrtinu staré tvrze koupil ještě minulého režimu. Byl jsem tam několikrát. Je tam hezky, ale je to spíš skromné bydlení. Zdeněk Škromach, Radko Martínek nebo Bohuslav Sobotka také bydlí přiměřeně. Nikdo z nich nemá lovecký zámeček.

Ti z nás, kdo se podrobili bezpečnostním prověrkám, museli pečlivě přiznat majetek. To je jinší kafe než dokolečka přetřásané veřejné přiznání politiků. Bezpečnostní složky znají má čísla kont, nemovitosti, auto a vědí, co uvádím v daňovém přiznání. Mají povinnost to ověřit. Musel jsem uvést zdroje svého majetku i běžnou měsíční útratu. V případě významnějších nesrovnalostí musím počítat s tím, že budu vysvětlovat. Není mi to příjemné, ale musí to být. Občan na to řekne, že ti s prověrkou si jen musí dát větší pozor. Má taky pravdu, protože není zámek, který by se nedal odemknout.

Potkávám i politiky, jejichž majetek a způsob života vybočují z běžných kolejí. Dám-li si do souvislosti to, co kdy navrhovali v parlamentu a za jaké zakázky lobovali, jsem vůči nim ostražitý. Je to divné, ale s otevřenými nabídkami úplatků jsem se sám téměř nesetkal. To málo, co by za to bylo možno teoreticky považovat, bylo učiněno tak profesionálně, abych neměl sebemenší důkazy. Zřejmě nejsem vyhodnocen jako správný adresát. Čtenář řekne, že už bohapustě lžu, protože tam, kde lítám, stačí nastavit ústa. No, může si to zkusit sám.

Nejsem slepý, abych neviděl šrumec kolem některých zakázek. Nepokládám za hrdinství, že jsem se pod něco divného odmítnul podepsat. Byla to jen sobecká sebeobrana. Ubohý alibismus. Přes svou neléčitelnou nadutost si nemyslím, že bych všechno udělal dobře. Kecá, vzkřikne rozhořčeně spravedlivý muž: Všechno ten dement udělal blbě!

Myslím si skromně, že někteří politici nekradou. Ale vyjde to nastejno. Rozhodující je, co si myslí občan. Vox populi, vox dei: Pěkně jsme si nakradli.