Nikdo není krizovým prorokem
Myslel jsem, když ukáži, že sociální demokraté mají nějaké představy o krizi a užiji k tomu vlastní skoro odborný materiál, kterým se zabývalo vedení ČSSD, jak sklidím nějakou tu chválu. A ejhle, dostal jsem od leckoho bandurskou. Právem. Čtenáři mi vyčinili, že jim podsouvám dlouhý nudný text, přeplácaný odbornou hatmatilkou. Že jsem ho měl nastříhat na seriál a zlidštit. Měl… Tak mi to odpusťte. To ta moje ješitnost. Chtěl jsem udělat dojem na paní Líný černý pes. Že nejsem zas tak úplný trumbera. Trumbera, to jo. Ale úplný, to ne…
Našlo se několik odvážlivců, kteří to dokázali dočíst až do konce. Několik čtenářů není spokojeno s tím, že pomoc dostávají bankéři. Banky si mají nést následky samy. Víte, když ony banky v tu chvíli žádné vlastní peníze už nemají. Mají jen peníze klientů, a ještě ne všechny. Těmi klienty jste vy. A taky podniky, které vám platí mzdy a zakázky. Takže ty své peníze uvidíte jen v objemu pojištění, které ale rozsahem nestačí pro náhrady podnikům a veřejnému sektoru. Nepomocí bance trestáte sami sebe, vedete do konkursu stovky podniků a trestáte veřejné subjekty, které tam měly účet. Roztočíte vír zkázy, který strhne všecko kolem.
Je smutnou povinností vám sdělit, že posílení kapitálu banky je obvykle nejlevnější cestou z potíží. My ekonomové víme, že krachovat mohou jen malé banky, krach velkých by postihl ekonomiku jako celek. To je pak domino efekt. Odkoupení špatných pohledávek za lepší než reálnou cenu, je dražší cesta než dolití kapitálu. Vyzkoušel jsem prakticky, díky nesmyslům českého práva, obojí. Mohu to, žel, srovnat. Nechci zbytečně znovu utrácet desítky vašich miliard navíc, protože nějaký právní bastard zase řekne, že u nás tak rychle není možné. Jinde ve vyspělých zemích to totiž možné je. No tak to udělejme stejně. To je smysl mého návrhu v této věci.
Pomoc bankám nemusí být pomocí jejich vlastníkům. Doplněním kapitálu státem ředíte kapitál bank a původní vlastníci mají ztrátu v hodnotě svých akcií. Pokud dáte do podmínek dolití peněz předchozí plnou či částečnou úhradu ztráty z vlastních zdrojů, tedy na úkor dosavadních akcií, ztráta vlastníků dramaticky roste. Pokud neseberete vlastníkům úplně všechno, děláte to proto, že i je potřebujete zainteresovat na dobrém výsledku. Jinak škodí. Proti zdanění či rušení zlatých padáků či superodměn, které doporučují čtenáři, nic nemám. Když se ta koryta zmenšují skoro všude, můžeme si to snad dovolit i my. Neznám zatím ředitele banky, který by kvůli tomu, že si vydělá o banální milión méně, šel na pracák.
Další čtenář polemizoval s tradiční učebnicovou keynesovskou představou o výdajovém a daňovém multiplikátoru, který jsem zmínil. O této věci běží letitý spor, empirie o růstovém efektu snížení daní je dost nelichotivá. Nicméně si myslím, že efekty snížení či zvýšení daní je nutno vyhodnocovat selektivně. Snížení daní ze zisku právnických osob kromě ztráty daňového příjmu prakticky nic nepřinese. Zisky mají v krizi především monopoly a ty budou díky své monopolní pozici vyrábět v podstatě stále stejně. Jen více zisků bude exportováno. Naopak je nutno zrychlenými odpisy a pobídkami stimulovat k reinvestici zisku. To je také snížení daní, ale ekonomicky proaktivní. Slevíme vám na dani, pokud budete investovat. Jiný příklad: Pokud snížíte daně chudším vrstvám, prakticky vše utratí (sklon k úsporám je malý) a okamžitě vrátí do ekonomiky. Naopak snížení daně bohatým skončí v úsporách (sklon je tu velký). Snížíte-li dolní sazbu DPH, stimulujete spotřebu spíše těch chudších o 5-15 miliard korun, podle rozsahu snížení. Naopak poptávkový efekt snížení vyšší sazby DPH je podstatně nižší. Na problém politického uplatnění keynesovských představ zde zdařile upozorňuje fakultní kolega Tomáš Sedláček.
Další čtenář chce vysvětlit rozdíl mezi zvýšením kapitálu a poskytnutím likvidity centrální bankou. Jde o dva rozdílné jevy a jejich řešení. V prvním případě jde o to, že banka musí mít kromě cizích zdrojů (např. vkladů) i zdroje vlastní. Pokud vlastní zdroje (kapitálová přiměřenost) poklesnou pod určitou hranici, musí se činit opatření, pokud pod další hranici, banka zaniká. Proto je třeba rychle zvýšit kapitál. V Čechách se to nebezpečně vleče, navrhujeme zrychlení. V druhém případě sice banka má zdroje, ale nejsou v použitelné (likvidní) formě, protože jsou právě půjčeny klientům. Pak centrální banka peníze půjčí, nedočkaví střadatelé jsou vyplaceni či je možno dále půjčovat podnikům. Nebezpečí pomine.
PS. Ještě jedna příjemná maličkost. Pan Ivan Hochmann byl tak laskav, a zmínil při příležitosti mého minulého blogu, že mou kandidaturou do Evropského parlamentu se zvětší objem levého bruselského ksindlu. Inu, proti gustu žádný dišputát. Nicméně, milý pane Hochmanne, pokud nechcete sám kandidovat, stačí, když mne nebudete volit. Bude mne to jistě velice bolet, ale dokáži se s tím snad časem vyrovnat. Zdravím Vás a mějte se moc hezky, náš sladký pravicový poklade.
Našlo se několik odvážlivců, kteří to dokázali dočíst až do konce. Několik čtenářů není spokojeno s tím, že pomoc dostávají bankéři. Banky si mají nést následky samy. Víte, když ony banky v tu chvíli žádné vlastní peníze už nemají. Mají jen peníze klientů, a ještě ne všechny. Těmi klienty jste vy. A taky podniky, které vám platí mzdy a zakázky. Takže ty své peníze uvidíte jen v objemu pojištění, které ale rozsahem nestačí pro náhrady podnikům a veřejnému sektoru. Nepomocí bance trestáte sami sebe, vedete do konkursu stovky podniků a trestáte veřejné subjekty, které tam měly účet. Roztočíte vír zkázy, který strhne všecko kolem.
Je smutnou povinností vám sdělit, že posílení kapitálu banky je obvykle nejlevnější cestou z potíží. My ekonomové víme, že krachovat mohou jen malé banky, krach velkých by postihl ekonomiku jako celek. To je pak domino efekt. Odkoupení špatných pohledávek za lepší než reálnou cenu, je dražší cesta než dolití kapitálu. Vyzkoušel jsem prakticky, díky nesmyslům českého práva, obojí. Mohu to, žel, srovnat. Nechci zbytečně znovu utrácet desítky vašich miliard navíc, protože nějaký právní bastard zase řekne, že u nás tak rychle není možné. Jinde ve vyspělých zemích to totiž možné je. No tak to udělejme stejně. To je smysl mého návrhu v této věci.
Pomoc bankám nemusí být pomocí jejich vlastníkům. Doplněním kapitálu státem ředíte kapitál bank a původní vlastníci mají ztrátu v hodnotě svých akcií. Pokud dáte do podmínek dolití peněz předchozí plnou či částečnou úhradu ztráty z vlastních zdrojů, tedy na úkor dosavadních akcií, ztráta vlastníků dramaticky roste. Pokud neseberete vlastníkům úplně všechno, děláte to proto, že i je potřebujete zainteresovat na dobrém výsledku. Jinak škodí. Proti zdanění či rušení zlatých padáků či superodměn, které doporučují čtenáři, nic nemám. Když se ta koryta zmenšují skoro všude, můžeme si to snad dovolit i my. Neznám zatím ředitele banky, který by kvůli tomu, že si vydělá o banální milión méně, šel na pracák.
Další čtenář polemizoval s tradiční učebnicovou keynesovskou představou o výdajovém a daňovém multiplikátoru, který jsem zmínil. O této věci běží letitý spor, empirie o růstovém efektu snížení daní je dost nelichotivá. Nicméně si myslím, že efekty snížení či zvýšení daní je nutno vyhodnocovat selektivně. Snížení daní ze zisku právnických osob kromě ztráty daňového příjmu prakticky nic nepřinese. Zisky mají v krizi především monopoly a ty budou díky své monopolní pozici vyrábět v podstatě stále stejně. Jen více zisků bude exportováno. Naopak je nutno zrychlenými odpisy a pobídkami stimulovat k reinvestici zisku. To je také snížení daní, ale ekonomicky proaktivní. Slevíme vám na dani, pokud budete investovat. Jiný příklad: Pokud snížíte daně chudším vrstvám, prakticky vše utratí (sklon k úsporám je malý) a okamžitě vrátí do ekonomiky. Naopak snížení daně bohatým skončí v úsporách (sklon je tu velký). Snížíte-li dolní sazbu DPH, stimulujete spotřebu spíše těch chudších o 5-15 miliard korun, podle rozsahu snížení. Naopak poptávkový efekt snížení vyšší sazby DPH je podstatně nižší. Na problém politického uplatnění keynesovských představ zde zdařile upozorňuje fakultní kolega Tomáš Sedláček.
Další čtenář chce vysvětlit rozdíl mezi zvýšením kapitálu a poskytnutím likvidity centrální bankou. Jde o dva rozdílné jevy a jejich řešení. V prvním případě jde o to, že banka musí mít kromě cizích zdrojů (např. vkladů) i zdroje vlastní. Pokud vlastní zdroje (kapitálová přiměřenost) poklesnou pod určitou hranici, musí se činit opatření, pokud pod další hranici, banka zaniká. Proto je třeba rychle zvýšit kapitál. V Čechách se to nebezpečně vleče, navrhujeme zrychlení. V druhém případě sice banka má zdroje, ale nejsou v použitelné (likvidní) formě, protože jsou právě půjčeny klientům. Pak centrální banka peníze půjčí, nedočkaví střadatelé jsou vyplaceni či je možno dále půjčovat podnikům. Nebezpečí pomine.
PS. Ještě jedna příjemná maličkost. Pan Ivan Hochmann byl tak laskav, a zmínil při příležitosti mého minulého blogu, že mou kandidaturou do Evropského parlamentu se zvětší objem levého bruselského ksindlu. Inu, proti gustu žádný dišputát. Nicméně, milý pane Hochmanne, pokud nechcete sám kandidovat, stačí, když mne nebudete volit. Bude mne to jistě velice bolet, ale dokáži se s tím snad časem vyrovnat. Zdravím Vás a mějte se moc hezky, náš sladký pravicový poklade.