Rozdělení na levici a pravici vzniklo ve francouzské revoluci. V generálních stavech seděli napravo konzervativní zastánci tradičních feudálních pořádků, levicí byli liberálové. Obecně bývala levice pokládána za mluvčího méně majetných (plebejských) vrstev, pravice vystupuje spíše za majetnější (patricijskou) sféru.

Levice považuje sociální smír (soudržnost) za podmínku rozvoje, pravice naopak žádá volnou hru tržních sil. Levice obvykle akcentuje více zájmy zaměstnanců, pravice spíše hájí zájmy zaměstnavatelů. Pravice považuje za motivační co nejvyšší protiklad mezi bohatstvím a chudobou, levice považuje extrémní kontrast bídy a blahobytu za amorální, nemotivační a společensky rozkladný. Levice požaduje úhradu škol, zdravotnictví a penzí z daní a pojistného stanoveného státem. Pravice požaduje individuální placení kvalitnějších a vysokých škol a povinné penzijní a zdravotní pojištění chce více nebo méně nahrazovat dobrovolným soukromým nebo přímou platbou. Jak levice, tak i pravice považují svůj model za prospěšný pro většinu společnosti.

Pojmy levice a pravice nelze ztotožnit s pojmy demokracie a diktatury. Existují a existovaly pravicové diktatury (Pinochet, Franco, Salazar) stejně jako levicové diktatury (Castro, Mao, Husák). Ve většině demokracií se pak střídají pravicové a levicové vlády. Nejasný je v pravolevém schématu pojem liberalismus, který byl historicky v Evropě a dodnes je v USA spjat s spíše levicí (americkými demokraty). Liberalismus je založen na hodnotě svobody, obsahově však může být levicový i pravicový. Dnešní pravicoví neoliberálové či libertariáni se snaží tento pojem přivlastnit a vykládat liberalismus jako čistě pravicovou ideologii. Proti tomuto zužujícímu pojetí stojí fakt existence takových levicových liberálů jako byli Tomáš G. Masaryk, George B. Shaw, Franklin D. Roosevelt, Václav Havel nebo Tony Blair.

Většina konkrétních politických směrů a režimů má prvky smíšené a kompromisní. Mnohdy jde o paradoxy. Autoritativní, formálně levicové režimy v Číně nebo Severní Koreji téměř zcela postrádají sociální systém (chybí jim tedy základní znak levicovosti). Nejvyšší zdanění a nejnákladnější sociální systémy v Evropě mají dnes Švédsko a Dánsko s formálně pravicovými vládami. Dělení vpravo vlevo je ve skutečnosti podmíněno historicky konkrétní situací té, které země. S jistým zjednodušením lze výraznější levicově liberální prvky identifikovat v Západní Evropě, pravicově konzervativní jsou výraznější v USA. Přesto jsou si západoevropský a severoamerický model blíže, než by se zdálo.

Hlavní odlišností USA je dobrovolné placení zdravotního pojistného. Američané si chválí svobodu a světové prvenství ve zdravotnickém výzkumu. Západní Evropa má ale v průměru nižší dětskou úmrtnost, delší střední délku života a poloviční náklady na zdravotnictví. Téměř šestina Američanů je nepojištěna. Druhou odlišností je větší význam kapitálových trhů v USA, zatímco v Evropě hraje dominantní roli bankovní sektor. Za výkonnost kapitálového trhu však USA platí vyšší hospodářskou zranitelností.

Pro levicový étos Evropy není přijatelné, aby majetkový status byl klíčem ke vzdělání a zdravotní i sociální péči. Levice považuje za svá témata rovnosti a práv menšin. Jde o rovné příležitosti mužů a žen, rovnost občanů jiné sexuální orientace, práva dětí, mladistvých, seniorů, přistěhovalců apod.

Historie české levice

Levicové hodnoty mají v Čechách hlubokou ukotvenost. Češi jsou v podstatě plebejským národem a tuto linii značně posílilo národní obrození, které bylo obranou toho „horšího“ (utlačovaného) národa, jazyka venkovanů a služek. Naopak na šlechtu a vznikající buržoasii se v devatenáctém století shlíželo jako na prvek cizácký či odrodilecký, popř. kolaborující s rakousko-německým živlem. Přestože ve šlechtě i podnikatelských kruzích byly četné osobnosti, které měly klíčovou roli v rozvoji českého národního uvědomění, kultury, vzdělanosti, politiky a hospodářské síly, přetrvává obraz uchránění národní identity především jako lidového hnutí.

Pro formování české levice měl význam rok 1848, který akcentoval požadavky svobody včetně národních představ. Na něj navazovala liberální žurnalistika Karla Havlíčka a vystoupení radikálních demokratů (Sladkovský, Sabina). Vznikaly dělnické organizace, které měly v šedesátých letech i své intelektuální mluvčí (Chleborad). V sedmdesátých letech vznikla napřed rakouská sociální demokracie (1874) a později česká (1878), jejímiž klíčovými postavami byli J. B. Pecka a Ladislav Zápotocký. Prošla pronásledováním, rozbroji, od devadesátých let pod vedením J. Steinera, J. Hybeše a J. Krapky-Náchodského se stabilizovala a získala masovou podporu, založila odborové hnutí, vybojovala všeobecné a rovné hlasovací právo.

Sociální demokracie se tak po mnoha peripetiích stala klíčovou politickou stranou v Čechách, už v roce 1907 získala ve volbách nejvíce hlasů, 38 %. To se opakuje i po ustavení první republiky, kde sociální demokracie 30 % zvítězila napřed v obecních volbách, a poté 25 % ve volbách parlamentních. Sociální demokrat Vlastimil Tusar se stal předsedou vlády.

Následující rozlom české levice měl dvě příčiny. Společnost byla radikalizovaná po válce. Chtěla hlubší změny, což bylo patrné ve všech zemích, silně to bylo vidět i v bezprostředním okolí v Německu i Maďarsku. Druhým důvodem byla porážka válečného vůdce sociální demokracie Bohumíra Šmerala, který dlouho viděl budoucnost nikoli v státní emancipaci Čechů (Československa), ale v rámci bývalé monarchie. Šmeral a jeho věrní ucítili možnost radikalizací získat zpět ztracené pozice. Když se jim to nepovedlo, založili v roce 1921 radikálnější komunistickou stranu. Ta prochází další radikalizací nástupem Gottwaldova bolševizačního vedení v roce 1929.

Dichotomie české levice trvá pak delší období, kdy sociální demokracie zpravidla stojí na státotvorných pozicích a komunistická strana v důsledné opozici. Až v polovině třicátých let se komunistická strana v důsledku odporu proti nacismu dostala na konformnější pozice obrany státu podporou volby E. Beneše a odmítnutím mnichovského diktátu. Celkově válka posílila pozici komunistické strany a v odporu proti nacismu došlo ke sblížení se sociální demokracií. Postavení komunistů značně podpořil fakt, že v Teheránu Roosevelt souhlasil s osvobozením ČR sovětskými jednotkami, což předurčilo další politický vývoj.

Komunisté jsou také po válce vedoucí politickou silou. Když definitivně uchopili moc v roce 1948, prosadili také sloučení se sociální demokracií. Velká část sociálních demokratů se s tím nesmířila, mnozí z nich byli později perzekuováni a dlouhodobě žalářováni. Po celou dobu nesvobody 1948-1989 vyvíjela ale aktivní činnost exilová sociální demokracie, která stále zachovala členství v Socialistické internacionále. Tak byla udržena kontinuita existence české sociální demokracie.

Komunistický režim prošel několika obdobími, které jsou z hlediska dopadu na obyvatelstvo nesouměřitelné. Jisté je, že po dlouhou dobu měl masovou a zřejmě většinovou podporu. Podpora byla dána existenčními dopady krize a války na běžného občana, ztotožněním továrníka s kolaborantem a okupantem, obchodníka a sedláka s vydřiduchem, který zbohatl na černém trhu z bídy druhých. Své sehrála účinná propaganda i demagogie. Všechny politické stany proto po válce podporovaly rozsáhlé znárodnění, které bylo provedeno mezi lety 1945-48. Proti nebyl nikdo. V únoru 48 bylo již ve státních rukou téměř 80 % průmyslu.

Odpor proti českému komunistickému režimu sovětského typu byl naprosto výjimečný, předem zastrašený rozsáhlou preventivní represí, která postihla statisíce obyvatel. Velká část zaznamenaného odporu byla ve skutečnosti provokacemi komunistické bezpečnosti. Shoda panuje na tom, že období 1948-54 mělo nesporně zločinecké rysy. Charakteristická byla vykonstruovaná obvinění následována manipulovanými monstrprocesy. Protože represe měly zastrašit i vlastní řady, týkaly se i členů strany. Mezi více než dvěma stovkami popravených tohoto období byly i desítky komunistů. Nelze zapomenout, že tisíce lidí všech vrstev zemřely v žalářích a další stovky byly usmrceny při pokusu překročení hranic či jiných incidentech.

Po Stalinově smrti a zejména po XX. sjezdu Sovětské komunistické strany v roce 1956 následuje období zmírňování represe. Je velmi pomalé, dané dlouhou personální kontinuitou vedení komunistické strany. Až na počátku šedesátých let dohází k rehabilitaci odsouzených a poslední člen starého vedení Antonín Novotný odchází až v lednu 1968. Šedesátá léta byla postupným ale razantním otevíráním obzorů svobody v kultuře, vědě, školství a nakonec i v žurnalistice a politice. Šlo samozřejmě o relativní svobodu, v rámci reálsocialistické doktríny, svobodu, která měla řadu paradoxních rysů, svobodu v určitých oblastech rámovanou dramatickou nesvobodou v oblastech jiných. V samotném roce 1968 vznikla nebo se připravovala řada nových organizací. Vznikl i přípravný výbor na obnovení sociální demokracie. Ale vstupem vojsk Varšavské smlouvy se liberalizační proces dramaticky zastavil.

Normalizační období (1969-1989) lze charakterizovat především jako masový psychický teror. Jsou potlačeny všechny „rizikové“ organizace a skupiny. Statisíce lidí ztrácí na počátku sedmdesátých let pracovní a politické pozice, zapovídá se jim a jejich rodinám přístup k určitým postům, komplikuje přístup k vzdělání a cestovním příležitostem. Zároveň byl zaveden (oživen) systém sledování režimní loajality, všudypřítomné potenciální hrozby sankce za projev či náznak nesouhlasu. Otevřená vystoupení proti režimu opět ale byla poměrně řídká, nejvýznamnější byl intelektuální odpor jako Charta 77, kterou za třináct let podepsalo necelé dva tisíce lidí včetně stovek bývalých komunistů. Na druhé straně tvrdost opatření postupně měkla, a režim se v řadě směrů více a více tvářil, že politickou nekázeň a špatnou práci prostě nevidí.

Režim v porovnání s jinými diktaturami potřeboval poměrně málo otevřené represe, vystačil s několika desítkami politických vězňů. Represe pak byla v řadě směrů spíše zastřenou, potenciální, ale o to víc respektovanou hrozbou. Nebylo jisto, kdy a jak bude neloajalita připomenuta a sankcionována. Byla proto účinným Damoklovým mečem. Je zajímavé, že početnost represivního aparátu byla ve srovnání s NDR poměrně nízká. Lidé respektovali skutečnost, že režimní mez je diktována vůlí sovětských okupantů, se kterými lze jen opatrně vyjednávat či „kolaborovat.“ Odpor proti okupační moci byl pokládán za marný až do poloviny osmdesátých let, kdy naopak reformy v SSSR předběhly dění uvnitř Československa. Tehdy se naopak užívaly argumenty z SSSR vůči zkostnatělému vedení komunistické strany. Přesto byli lidé velmi opatrní a měli strach, kdy dojde v Rusku ke změně orientace zpět ve prospěch poststalinistických sil. Také proto byl 17. listopad 1989 jako okamžik změny téměř posledním v regionu a jeho roznětkou byla paradoxně provokace komunistické státní bezpečnosti. Spontánní vůle ke změně byla projevena, když prokazatelně přestalo hrozit nebezpečí. I to zřejmě bylo dědictvím normalizačního strachu.

Formování moderní levice

Od prvních dnů po 17. listopadu v Čechách začínají pokusy o formování moderních levicových stran. V porovnání s jinými zeměmi je komunistická strana velmi nepružná a chybí jí zřejmě étos umírněného, ale čitelného odporu proti ruskému medvědovi, jako tomu bylo např. v Polsku nebo Maďarsku. Ve většině zemí se totiž strany komunistického typu transformovaly v modernější strany sociálně demokratické orientace a často se pak opakovaně podílely na vládě. U nás po 17. listopadu rychle vzniká několik nových organizací, jako Demokratické fórum komunistů, Obroda či Nezávislá levice. V prosinci 1989 je obnovena na našem území i sociální demokracie (ČSSD).

Komunistická strana paradoxně přetrvala dodnes. Ačkoli se částečně zřekla komunistické ortodoxie a formálně omluvila za přehmaty své stejnojmenné předchůdkyně, pracuje do značné míry s nostalgií a frazeologií minulosti, jejímž symbolem je i sám název „komunistická“. Dlouho se opírala o zázemí komunální politiky a někdejší milionovou základnu. Dnes navíc reprezentuje protestní hlas proti všem ostatním stranám, které se v minulých dvaceti letech podílely na vládě. Přestože základna členů i voličů komunistické strany v ČR stárne, její potenciál stále zaručuje volební výsledek nad deset procent. Pravicové i levicové strany nemohou pominout komunistické hlasy v parlamentu v důležitých hlasováních, jako je volba prezidenta apod.

Jádrem moderní levice se v ČR stala sociální demokracie. Je v mezinárodním kontextu transformace zcela výjimečnou tím, že původně byla obnovena na nekomunistickém základě s dědictvím exilové strany. Po celou dobu existence respektuje zákaz spolupráce s komunistickou stranou na vládní úrovni. Přesto je vděčným terčem antikomunistických argumentů, ačkoli čele prvního sociálně demokratického vedení stanul činovník exilu prof. J. Horák, profesionální antikomunista. Nástup ve volbách byl však pomalý, v roce 1990 těsně nezdolala pětiprocentní hranici. Důvodem bylo i to, že tehdejší vyhraněný antikomunismus sociální demokracie volič ztotožnil s antilevicovostí. Ve volbách v roce 1992 sice zlomila ČSSD pětiprocentní hranici, nicméně nenaplnila svůj potenciál a nepřehoupla se ani přes 10 %.

Na výsluní druhé nejsilnější (1996) a nakonec nejsilnější (1998) strany ČSSD dovedl Miloš Zeman intelektuální rekonstrukcí, agresivním politickým marketingem a dobrým časováním sžíravé kritiky v době první hluboké krize verbálně konzervativní ODS. Sestavil úspěšnou menšinovou vládu. V roce 2002 zopakovala ČSSD vítězství pod vedením V. Špidly. V roce 2006 však pod vedením J. Paroubka strana sice dosáhla rekordních 32 %, ale na vítězství to už nestačilo. ČSSD předala zemi s rekordním hospodářským růstem 6,5 %, nízkou zadlužeností pod 30 % HDP, a statisticky jedním z nejlevnějších a nejefektivnějších sociálních států v rámci EU. Na konci roku 2008 dosáhly preference ČSSD rekordních 43 %.