Výrok Mirka Topolánka o tom, že současné poptávkové stimulační snahy Obamovy administrativy jsou cestou do pekel, nebyl příliš diplomatický. Zkomplikoval situaci před globálním summitem G 20 i před Obamovou návštěvou Prahy. A pro většinu evropských zemí silně zpochybnil kompetentnost evropského „prezidenta“ Topolánka.

Výrok svědčí o tom, jakou ideologií je Topolánek obklopen. České prostředí je neoliberálně agresivní a změny světového myšlení zatím nereflektuje. Je to jistě i dědictví Václava Klause, který ovšem mixoval silně pravicovou rétoriku s rigidními nájmy, ochranářským zákoníkem práce a dluhy zametenými pod koberec bankovního socialismu. Avšak obdoby neomaleného tvrzení svrženého premiéra lze snadno najít i v jiných domácích vyjádřeních. V kultivovanější „omalené“ formě např. v textech L. Zlámalové či mého univerzitního kolegy O. Schneidera (HN 23. 3.).

S trochou smířlivosti lze dodat, že v dobách krizí sebepravicovější politici vždy podléhají mániím aktivistických politik. Jakkoli je politik přesvědčen o neúčinnosti státních zásahů, bojí se tváří v tvář krizi vyslovit svou niternou pravdu: „Buďte jen pěkně nezaměstnaní, voliči moji milí, pomáhat Vám nesmíme, to by jen prodloužilo tu ošklivou krizi. Je jen dobře, když podniky krachují, je to ozdravný proces, který nakonec povede k nové prosperitě. Vláda pro vás nemůže a nesmí nic udělat: Jen pěkně počkejte, až hospodářská rýma přejde…“

I Topolánek je příkladem „napraveného“ naivně neoliberálního hříšníka. Čtyři měsíce krizi popíral, a dokonce vyhrožoval Evropě vetováním antikrizových opatření. Poté zjistil, že krizi pokládá za problém šedesát procent voličů. A zatímco v prosinci hájil rozpočtovaný nekrizový pětiprocentní růst, od ledna už bojuje s krizí a ví taky vůbec nejlépe, jak krizi čelit. Občas ale ještě vypadne z role…

Poptávkový stimul má dát světové ekonomice umělé dýchání a poskytnout čas k zotavení. Podle Oliviera Blancharda, hlavního ekonoma Mezinárodního měnového fondu, bude krize delší a hlubší než běžné recese. Státní zásahy včetně stimulace poptávky na pravém místě proto mohou pomoci. Blanchard doporučuje stimulovat tam, kde se státní výdaje promění v další poptávku, nikoli rezervy. Doporučuje investice do sociálních systémů a pokud snižování daní, pak méně majetným.

Podle Mezinárodního měnového fondu by se v Evropě měla poptávková stimulace dále zvýšit. Nedopapaní čeští neoliberálové to dosud popisují opačně a chtějí jen pro sebe nižší daně, ostatně jako vždy… Ve zpackaném rozpočtu ale přitom už sami utratili stimulační balík z říše snů. Veřejné dluhy letos vzrostou o rekordních aspoň dvě stě miliard. Loňských 107 miliard zvýšení státného dluhu bylo druhým největším v české historii.

Frustrace malého českého neoliberála je pochopitelná. Je ovšem zbytečné kopat do Baracka Obamy. Kopáním do zlevněných luxusních limuzín aspoň zvýšíte hrubý domácí produkt.

Při Obamově nynější návštěvě Prahy odpadla osobní schůzka s evropským „prezidentem“ Topolánkem. Americký prezident se na místo toho setká s Václavem Havlem.

Psáno pro Hospodářské noviny