V souvislosti se současnou výdajovou expanzí téměř všech zemí světa je často kladena otázka, zdali zvýšení veřejné zadluženosti z důvodu akcelerace výdajů nepovede k inflaci. Mnozí lidé se domnívají, že příliv státem vypůjčených peněz do ekonomiky vyústí v přebytek peněz v ekonomice a v jeho důsledku ke zvýšení cenové hladiny.

V období hluboké hospodářské recese je světové hospodářství ohroženo mnohem více opakem inflace: deflací. Co je nebezpečného na poklesu cen? Není to spíše dobře, když ceny klesají? Kupodivu ne. Hospodářské subjekty totiž mají mnohé nákladové položky velmi pevné. Nikdy už nezměníte ceny zakoupeného materiálu, zboží a služeb, jen obtížně prosazujete snížení mezd zaměstnanců. Deflace a zejména neočekávaná deflace je větším nebezpečím než inflace, protože ceny vašich aktiv a vašich výrobků a služeb klesají, zatímco náklady platíte v původní ceně, která však už ve vašem ekonomickém okolí přestala být aktuální. Proděláváte.

V hluboké a dlouhé recesi (či depresi), se kombinuje výše uvedený faktor s tím, že své zboží a služby prostě nemůžete prodat, přebytek nabídky vede ke snížení cen a hospodářský pokles snižuje objem realizované produkce, a tedy i podnikové příjmy. Podnikatelé se v recesi bojí investovat, spotřebitelé utrácet. I ze snížených příjmů si tvoří rezervy a tlumí poptávku. Spirála snižování ekonomického výkonu se roztáčí. Deflace je zpravidla znakem ekonomické choroby nebo chyby hospodářské politiky.

V delší a hlubší recesi se stát pokouší dát hospodářství umělé dýchání. Proto žádá ty, kdo mají zdroje, které se bojí využívat, aby půjčili státu. Stát potom utrácí místo nich, tedy donutí ladem ležící peníze pracovat. Tím vytváří dodatečnou poptávku, která umožní, aby recesi přestálo více podniků a aby se zachovalo více pracovních míst.

Vypůjčené peníze se samozřejmě musí později vrátit a musíte uhradit náklady dluhu. Nic není zadarmo. Ale úhrada nákladů dluhu stabilizuje v období krize finanční sektor, který jinak nemá možnost bezpečněji investovat, stabilizuje tak penzijní fondy, pojišťovny, banky a investiční fondy. Jinak hrozí řetězová reakce, masová nespokojenost a následná politická radikalizace.

Zkušenost z velké hospodářské deprese ukazuje, že státní povzbuzení poptávky sice může ekonomice částečně pomoci, nicméně samo o sobě nemusí hospodářství plně uzdravit. Ani hospodářství USA po šesti letech Rooseveltových politik v roce 1939 zdaleka nebylo v kondici a definitivní přelom znamenala až válka. Podobně japonská chronická recese z konce minulého století trvala více než jedno desetiletí a její následky pociťuje země dodnes.

Zvyšující se státní dluh nemusí znamenat automaticky inflaci. Extrémně vysoké veřejné dluhy Belgie nebo Japonska k pádivé inflaci nevedly. Důvěra ve schopnost dluhy splácet zůstala v těchto zemích vysoká a inflační očekávání neakcelerovala. Pravicový prezident Reagan sice dovedl USA k rekordním poválečným deficitům a dluhům, přesto ale v jeho době Fed inflaci zkrotil.

Naopak první ropná krize v polovině sedmdesátých let dala externí cenový impuls, který se řetězově šířil a vedl ke stagflaci, tedy k vadnoucímu hospodářskému výkonu a zároveň k dvouciferné inflaci. Podobné nebezpečí i dnes může být větší inflační hrozbou než cokoli jiného: Nynější pád cen ropy na 40 USD by v případě utlumení otevírání nových ropných nalezišť vystřídal růst ceny v okamžiku světového oživení až někam k čtyřnásobku či pětinásobku dnešní hodnoty s promítnutím do ostatních cenových relací. Svět, který stále prohlubuje svou energetickou závislost na ropě a plynu, si pěstuje zásadní inflační ohnisko mimo rozpočtovou a měnovou politiku. Inflační zdroj, pocházející z reálné ekonomiky, je pak nebezpečnější než cokoli jiného. Realistická světová a evropská energetická politika by nepochybně krotila budoucí inflaci.

Inflace světu hrozí. Ne víc než kdy jindy. Teď právě se spíš bojíme jejího opaku, deflace.

Psáno pro Euro