François, vévoda de La Rochefoucauld napsal někdy v sedmnáctém století aforismus: „Co je směšné? Všechno, co se stane někomu jinému.“ Pravdivost této věty si na Aktuálně ověřuji již čtvrtý rok (nedávno bylo třetí výročí zdejšího blogobraní). Sebenevinnější vtípek na adresu těch druhých vyvolá záplavu ublížených výkřiků. Hnedle poté jsem u potrefeného jemnocitného ptactva mdlého rozumu, špatného vychování, hlavní příčinou úpadku staroslavných univerzit a morální špínou neposkvrněné české politiky. Ale jistě si výprask zasloužím.

Když mne však něžně okřikl kolega Vlk, že mám nechat infantilních hrátek, zpozorněl jsem. Ne, že bych ho chtěl poslechnout. Jednak mi jako vzdornému dítěti činí náramnou radost šlapat do louží a dále mi měkne mozek z přibývajícího věku a expozice českou politikou a internetem. Nicméně pan Vlk mne (trochu nerudně) požádal, zdali bych se nevyjádřil k jeho diskusi s panem mb a posledním blogu páně Stejskala.

Tu diskusi jsem tedy otevřel a shledal v řadě přípěvků pozoruhodnou. A kupodivu jsem zjistil, že bych docela akceptoval protichůdná stanoviska pánů Vlka, Admirála i mb. Spor šel v té základní rovině o osobnost Václava Havla. I pro mne, jako pro pana Vlka, se stal Václav Havel trošičku živou ikonou. Nemyslím, že se mu vše povedlo, že párkrát nešlápnul vedle a že mi někdy nezvednul adrenalin.

Ale kdyby se proti mně Václav Havel postavil a řekl, ať mu políbím botu, asi bych to udělal. A nebylo by to jen proto, že taková scéna by zapadla do jeho absurdního divadla. Mám prostě pocit, že mu cosi dlužím, přesně řečeno: hodně dlužím a nikdy mu to nemůžu zaplatit. V mnohém s Václavem Havlem nesouhlasím, liším se i dnes v politickém názoru. Budu s ním polemizovat a s gustem pronesu kacířský vtip. Přesto zůstává divadelním myslitelem, který unesl svou větší historickou roli. Musel, neměl na vybranou. Poklona.

Možná vidím prezidenta Havla i trochu lepšího než je. A možná ho tak taky chci vidět. Počítám ho do rodiny a pranic mi nevadí, že on se možná za takového prohnilého příbuzného trochu stydí. Pan Vlk má za to, že bychom mohli Václavovi Velikému projevovat více úcty. A třeba si odpustit uštěpačné diskuse. Ušetřit ho potupy…

No a tady si nejsem jist. Pánové Admirál a mb totiž varují, aby se z Václava Havla nestala nedotknutelná ikona. Takový není a neměl by být. Obávám se, že ani prezident sám by něco takového nechtěl. Být posvátnou krávou by nebyla výhra v loterii. Určitě není nutné, abychom mu zlatili andělská křídla a svatozář. Ale měli bychom se ozvat, když mu budou nasazovat rohy.

Přesto by bylo krásné, kdyby naše diskuse byla taková, aby se jí prezident mohl účastnit. Z vlastní zkušenosti ale dobře vím, jak těžké je vzdát se aspoň špetky arogance.