Stopy české emigrace končí daleko za Volyní. Začátkem prosince bude na moskevském knižním veletrhu Non Fiction představena kniha Češi severního Kavkazu – léta a osudy (1868-2010), mapující polozapomenutou historii české emigrace v Rusku.

Publikace Vladimíra Pukiše, ukrajinského lingvisty s rusínskými kořeny, popisuje dnes již málo známé osudy českých krajanů, kteří v druhé polovině 19. století z Rakouska-Uherska odjeli hledat lepší živobytí do kavkazského regionu.

Kniha vypovídá nejen o jejich životě na pozadí událostí, ovlivňujících chod ruských a evropských dějin – zánik carského Ruska, první světová válka, vznik SSSR, obsahuje rovněž portréty nejvýznamnějších severokavkazských Čechů, jako například agronoma Bedřicha Heyduka, jež stál u kořenů novodobé vinařské tradice v regionu, a dalších.

Jak autor v rozhovoru sdělil, přestože nikdy nebyl občanem naší republiky, s Československem ho pojí citové pouto. O tom jak kniha vznikala a o samotné historii Čechů na severním Kavkaze si můžete přečíst v následujícím interview.

Na moskevském knižním veletrhu Non Fiction bude představena vaše kniha o Češích na severním Kavkaze. To je velice zajímavé téma. Na rozdíl od Volyňských Čechů se o osudech našich krajanů na severním Kavkazu ví jen málo. Co vás přimělo k napsání knihy?

Byl to takový nápad, když jsem se poprvé dozvěděl, že na Severním Kavkaze jsou Češi, české vesnice a doposud se tam hovoří česky.

Já sám jsem se narodil v ukrajinské Zakarpatské oblasti, dřívější Podkarpatské Rusi. Nikdy jsem nežil v Československu, na rozdíl od mých prarodičů, kteří byli občany první Československé republiky. Je možné, že můj zájem je spojen s nějakou nostalgií.

Také mě vždy zajímala etnografie, dějiny z pohledu etnologie, etnolingvistika, a z toho etnického konglomerátu žijícího na Kubáni mi jsou Češi nejbližší.

Jak se obyvatelé tehdejšího království Českého objevili na severním Kavkaze?

Příčinou emigrace se stala těžká situace v království Českém v 19. století: agrární krize z druhé poloviny 19. století, neuspokojivé postavení českého národa v rámci Rakouska-Uherska při jeho vysokém národním uvědomění. Při hledání lepšího živobytí začali Češi odcházet do Spojených států, Německa a poté do Ruska.

Je zajímavé, že Češi vždy patřili mezi rusofily. Až do roku 1968. Mezi českou inteligencí vždy byli lidé, kteří hovořili: „Proč jdete do Ameriky? Jděte do slovanské říše. Jen carské Rusko vám pomůže zachovat národní identitu.“ Rusko bylo také blíž než Amerika a pro české obyvatele bylo levnější odejít do Ruska, než do Ameriky.

Ruská vláda také slíbila přistěhovalcům lacině nebo zcela zdarma půdu. Přistěhovalci zároveň nemuseli rukovat do armády a podobně.

Kdy začal odchod Čechů do Ruska?

V roce 1868 a trval zhruba do konce 19. století. Na počátku nového století ruská vláda vydala zákon, podle něhož přistěhovalcům již nebyla vydávána půda a zrušili se i všechny jiné úlevy.

A jak se tedy Češi objevili v kavkazském regionu?

Na konci kavkazské války (válka o připojení k Rusku severokavkazských států probíhala mezi lety 1817 až 1864 – pozn. redakce) zůstal kraj fakticky prázdný. Čerkesové, kteří obývali tamní oblasti, buď emigrovali do Turecka, nebo zahynuli. Následkem toho tam zůstalo méně než 30 procent původního obyvatelstva.

Rusko mělo zájem na tom, aby se oblast zalidnila a rozvíjela se. Proto byl ruskou vládou vydán zákon, který umožňoval osobám křesťanského vyznání přistěhovat se do regionu. Co je zajímavé, zákon se nevztahoval pouze na pravoslavné věřící. Na Kavkaz tak přišli nejen Arméni, emigrovavši z Turecka, nebo Řekové a Bulhaři, ale také Češi, Němci či dokonce Estonci.

Češi přišli do Ruska na pozvání ruského cara. Jak jejich osudy ovlivnila historické otřesy na začátku 20. století – první světová válka, pád carského režimu a následná občanská válka?

Během první světové války Češi, kteří byli ruskými občany, sloužili v carské armádě. Ti, kteří zůstali rakousko-uherskými poddanými, vstoupili do České družiny, prvního československého vojenského korpusu v Rusku. Zde sloužil například Jaroslav Heyduk, příbuzný básníka Adolfa Heyduka a syn agronoma a nejslavnějšího severokavkazského Čecha Bedřicha Heyduka. Ze severního Kavkazu rovněž na frontu odešel známý legionář, plukovník Josef Jiří Švec.

Češi se zapojili také do občanské války. Jak na jedné, tak i na druhé straně. Bohužel, mám málo zdrojů, ale vím, že slovenský spisovatel Petr Jilemnický píše, že otec českého krajana, u kterého během svého pobytu na severním Kavkaze žil, sloužil u rudých partyzánů. V Děnikinově armádě naopak byl též česko-rusínský pluk.

Jak se Čechům žilo po změně režimu a příchodu bolševiků k moci?

Prvních deset let sovětského státu byla praktikována tak zvaná politika korenizacije (sovětská národnostní politika podporující sebeidentifikaci neruských národnostních menšin – pozn. redakce). Do roku 1932 na severním Kavkaze existovaly československé spolky, školy, kluby. Vznikly národnostní okresy, národnostní úřady. Dokonce na úrovni obce. Již zmiňovaný Petr Jilemnický byl například členem ruské komunistické strany a členem selsovětu (obecního výboru). Poté se vše změnilo.

Přijížděli v tomto období Češi usadit se do kavkazského regionu?

Je znám pouze případ Kladenské komuny, jejíž členové v 20. letech na Kubáň přijeli pomáhat budovat socialismus. O jiných případech nevím. Naopak, městská diaspora Čechů se, na rozdíl od krajanů žijících na vesnici, prakticky celá vrátila do Československa.

V druhé polovině třicátých let Sovětský svaz zasáhla vlna represí, která se nevyhnula ani přistěhovalcům. Známé jsou osudy Poláků nebo Němců. Postihl naše severokavkazské krajany Stalinův Velký teror?

Ano, například celá jedna česká vesnice byla vysídlena na Sibiř.

A k tomu došlo kvůli jejich národnosti?

Potomci tvrdí, že důvodem nebyl jejich původ. Bylo to tím, že byli tzv. kulaci. Severokavkazští Češi byli lepší hospodáři, než jejich ruští a ukrajinští sousedé. Represe je postihla proto, že dosáhli většího blahobytu. Po druhé světové válce se některé rodiny ze Sibiře vrátily zpět.

Jak do života našich krajanů zasáhla druhá světová válka?

Severokavkazští Češi během druhé světové války bojovali ve Svobodově armádě. Několik lidí mi říkalo, že je do Rudé armády nevzali, ale posílali je do Buzuluku, kde se formoval československý prapor. Někdo po válce zůstal v osvobozeném Československu, ale většina se vrátila zpět do Sovětského svazu.

Zůstaly ještě dnes na severním Kavkazu stopy našich českých krajanů?

Ano, na mapě například zůstali české názvy. Ve vesničce Kirillovka, které se přezdívalo Praha-2, protože byla nejvíce česká mezi všemi českými vesnicemi, se doposud říká Kabrdův kopec, Bertův kopec, Tupejch balka (rokle). V Novorossijsku se nachází Stehlíků balka (rokle), v Anapě je hora Špičák.

Názvy obcím, ve kterých žili Češi, dávaly ruské orgány, takže nebyly české. Co je však zajímavé, všechny vesnice nesou jména svatých, které ctí jak pravoslavní, tak i katolíci. Například Vladimirovka, Češi ji nazvali Vladimirka, Kirillovka, ji nazvali Cyrilka, a tak dále. Názvy jsou ruské, ale nebyly náhodné, měly své opodstatnění.

Dodnes v těch vesnicích nejstarší generace hovoří česky.

Český jazyk tedy na severním Kavkaze pomalu vymírá?

Ne zcela. Nejmladší generace potomků severokavkazských Čechů se znovu začíná učit česky. Ale to už není čeština, jakou hovořili jejich předkové. To je taková spisovná, literární čeština, kterou je učí učitel češtiny.

A proč se učí češtinu? Pro ně to je návrat ke kořenům nebo plánují v Česku najít nové příležitosti?

Nemohu samozřejmě hovořit za všechny, ale myslím si, že jejich rodiče, příslušníci té střední generace, která si pamatuje, že jejich rodiče hovořili česky, ale oni už jazyk neznají, si přejí, aby jejich děti hovořili česky a znaly české písničky. To si myslím, že je pravá příčina.

Kolik lidí se dnes na severním Kavkaze hlásí k české národnosti?

Podle sčítání lidu v roce 2002 zůstalo na severním Kavkaze asi 735 Čechů.

Jaké materiály jste použil k napsání vaší knihy? Bylo lehké je získat?

Jako prameny mi posloužili materiály z archivů Krasnodarského kraje a Krymu. Mám takovou hypotézu, že Češi, kteří se stěhovali na severní Kavkaz, přecházeli přes Krymský poloostrov. Část se jich tam usadila a část pokračovala dál.

Potom jsem čerpal z knih českých etnografů a spisovatelů, kteří na severním Kavkazu pobývali. Jako například Karel Chotek, Jan Auerhan, Svatopluk Čech nebo Adolf Heyduk, jež věnoval své cestě po Kavkazu celý básnický cyklus.

A samozřejmě jako pramen mi posloužily vzpomínky pamětníků. Bohužel často se stávalo, že jsem na poslední chvíli chtěl naskočit do posledního vagónu rozjetého vlaku, ale nestačilo mi pár kroků.

Například v Krasnodarském kraji byla již zmíněná Kladenská komuna. V jedné vesnici žil pán, kterého navštěvoval syn jedné komunardky. Dostal jsem na něj telefonní číslo, ale než jsem mu stihl zavolat, dozvěděl jsem se, že je už dva dny mrtvý.

Plánujete vydat svou knihu také v České republice?

Zatím je vydána pouze v ruštině a v Rusku s českým resumé. Já jsem dostal grant od českého ministerstva zahraničí, kterému jsem za to velmi vděčný, ale ani tento grant stoprocentně nepokryl všechny náklady. Částečně mi na knihu přispěli sponzoři, zbytek jsem si musel zaplatit sám. Proto zatím nemohu říci kdy a jestli vůbec vyjde kniha v České republice.