Reportáž o tom, jak vznikl a probíhal rozhovor se senátorem horní komory ruského parlamentu a čečenským politikem Aslambekem Aslachanovem.

Na Nový Arbat, někdejší výstavní třídu sovětského konstruktivismu, dopadají těžké sněhové vločky. Stojím před jedním ze šedých věžáků, hyzdící tvář pozůstatku staré Moskvy, a čekám na pana Aslambeka Aslachanova.

Rozhovor s bývalým kandidátem na čečenského prezidenta, jenž vždy vystupoval proti ozbrojenému konfliktu na Severním Kavkaze, slibuje senzaci. Obzvlášť nyní, nedlouho po krvavém atentátu na moskevském letišti Domodědovo.

Kontakt na Aslambeka Achmetoviče jsem získal náhodou. Respektive mi k němu pomohl můj, dnes již okrajový, zájem o blízkovýchodní problematiku.

V polovině ledna se konala tisková konference věnovaná súdánskému referendu a jedním z jejich účastníků byl právě senátor horní komory ruského parlamentu Aslambek Aslachanov, který v Súdánu vedl ruskou pozorovací misi.

Daleko zajímavější, než popis průběhu hlasování jižních Súdánců, byla Aslachanovo srovnání situace v současném Súdánu se situaci, která byla na Severním Kavkazu na začátku 90. let.

Pak už následovala tradiční výměna vizitek, telefonní maratón s tiskovou mluvčí (bez přehánění – jen málo kdy se v Rusku setkáte s tak ochotným a profesionálním pracovníkem tiskového oddělení) a rozhovor byl po týdnu dohodnut.

Deset minut před jedenáctou volám panu Aslachanovi, aby si mě vyzvedl na vrátnici. Do budovy Rady federace, která sídlí v jednom z arbatských věžáků, se s pasem cizího státu nedostanete. Nepomůže ani jindy kouzelná kartička novinářské akreditace, platící dokonce na moskevskou milici.

Bez kontroly procházím přes bezpečnostní rám za Aslambekem Achmetovičem. Mlčky nastoupíme do výtahu a jedeme do jednoho z vyšších pater z obou stran pod nánosem doby zešedivělé budovy. Během cesty k nám přistupují dva úředníci, kteří se baví o kádrových změnách. Jakmile uvidí osobu, která do jejich světa zjevně nepatří, okamžitě ztichnou.

Nehledě na zásluhy a funkce je kabinet pana Aslachanova strohý. Dva stoly, křeslo, několik židlí, obyčejné kancelářské skříně. Na světlé zdi visí zarámovaný portrét ruského diumvirátu – Vladimira Putina a Dmitrije Medveděva.

U stolu už sedí postarší paní. „Že by pojistka, abych nepokládal příliš ostré otázky,“ bleskne mi hlavou. „Aslambek Achmetovič je velmi zaneprázdnění. Dohnat ho je často štěstí. Proto jsem musela na stejnou hodinu zapsat ještě jednoho novináře,“ říká mi poté tisková mluvčí.

Téma rozhovoru určily události na mezinárodním letišti Domodědovo a s nimi spojená kavkazská stopa, která se již stala typickou verzí pro všechny teroristické útoky v Rusku.

Pan Aslachanov, generálmajor milice a zkušený čečenský politik, však odmítá jakékoliv zjednodušování současné situace na Kavkaze a schématický pohled na region, jako na líheň terorismu.

„V Rusku je vždycky nejjednodušší ve všech atentátech hledat kavkazskou stopu. Čečenci, Dagestánci i Ingušové, které se snaží spojovat s teroristickými útoky, jsou normální lidé. Mají své vlastní tradice, vysokou kulturu, ale také mají horkou krev. Od narození jsou vychováváni jako bojovníci.“

Nehovoří o Al-Káidě, ani o vytvoření na Severním Kavkaze islámského státu nebo separatismus. Terorismus je podle jeho názoru spojen se sociální situací v regionu. Její neutěšitelný stav má prý tím hnacím motorem destabilizující tamní republiky a s nimi i celé Rusko.

„Nikdo se nesnaží vytvořit nějaký islámský nebo šaríátský stát. To je všechno minulost. K útokům dochází v Dagestánu, v Ingušsku, ale nikdo nemá nějaké politické požadavky. Jde prostě o malou válku mezi místní vládou a lidmi, kteří se jí z různých důvod mstí.“

Tato pozice je na ruské poměry velmi neobvyklá. Tradičně převládá názor, a to nejen v Rusku, že současný teror je spojený s ambicemi teroristů vytvořit na Kavkaze druhý talibanský Afghánistán. Nezřídka lze narazit na mediální zkratku, která hrozbu pro severokavkazský region spojuje s dávno neexistujícím čečenským separatistickým hnutím.

Jediné, o čem se pan Aslachanov nechce příliš bavit, je první čečenská válka. Jak tvrdí, první rusko-čečenský konflikt, který na obou stranách připravil o život až 50 tisíc osob, vznikl uměle.

Jiskrou, od níž následně vzplál celý region, se stala snaha Moskvy v roce 1991 sesadit z postu hlavy republiky Dokku Zavgajeva, stoupence protigorbačovského puče organizovaného Státním výborem pro mimořádný stav, a nahradit jej v té době přijatelnějším generálem strategického vojenského letectva Džocharem Dudajevem.

Jak Aslambek Achmetovič přitom tvrdí, ke krveprolití nemuselo dojít. Dudajev, podle jeho názoru, v roce 1994 postupně ztrácel podporu a celá situace by se mohla v průběhu několika měsíců vyřešit sama. Vojenská operace ruské armády naopak čečenský lid sjednotila a vyústila v strašlivý konflikt.

„Já jsem tehdy Jelcinovi řekl: ‚Dudajevovi zbyly tři měsíce. Jeho stoupenci ho opouštějí, všichni pochopili, že žádný nezávislý stát nebuduje ani nevybuduje. Podle mých informací se vás budou snažit přesvědčit k invazi a celou situaci vyřešit s pomocí jedné divize. To se vám nepodaří.‘ Když nad kavkazskými národy visí hrozba, k ubránění své svobody a nezávislosti jsou schopni udělat vše. I ti největší nepřátelé dokonce dočasně zastavují krevní mstu a bok po boku bojují proti agresorovi.“

Rozhovor s panem Aslachanovem trval okolo hodiny a půl. Když jsem vyčerpal svůj seznam otázek, ještě pár minut jsme spolu hovořili o jeho zkušenostech s novináři – jemný náznak, aby článek nedělal zbytečně zlou krev.

Poté jsem s Aslambekem Achmetovičem a kolegyní z Ruského průmyslníka rozloučil a sám opustil jeho kabinet. Ještě před východem z budovy jsem se stihl úspěšně zamotat v podivném systému výtahů. Jak se ukázalo, pouze některé z nich jezdí do přízemí – ne ten, do kterého jsem nastoupil. Zorientovat se mi pomáhá postarší muž v hnědé beranici. Snad jeden z obyvatel senátorského kabinetu, snad stejný host jako já, který však zná nástrahy místních výtahů lépe, než já.

Na Novém Arbatu stále sněží. Odporný pop z rádia Arbat se mísí s hlukem projíždějících aut. Za dvě hodiny mě čeká rozhovor s poslancem Iljou Ponomarjovem o Skolkovu.