Rusko a Bělorusko se znovu nemohou dohodnout na ceně ropy. Pokud se spor nevyřeší do konce ledna, tranzit suroviny do Evropy může být ohrožen.

Rizika pro dodávky plynu a ropy do Evropy, plynoucí z nerovných vztahů mezi Ruskem a tranzitními státy, se prakticky nezměnila. A to nehledě na to, zda-li na Ukrajině nebo v Bělorusku vládne proruský režim či je tamní vláda s Kremlem na ostří nože. Každý rok platí, že když se podaří urovnat problémy s dodávkami plynu, potíže vzniknou okolo exportu ropy a naopak.

Nyní potenciální hrozba pro dodávky energetických surovin číhá v Bělorusku, které se nemůže dohodnout s ruskými firmami na ceně ropy. Do republiky od začátku roku neproudí ropa, a pokud se situace nezmění, běloruské rafinérie mohou zůstat na konci ledna na suchu. V takovém případě není vyloučeno, že Minsk začne odebírat surovinu z tranzitního potrubí.

Ropné spory mezi Moskvou a Minskem jsou poměrně častým jevem. Nic na tom nemění ani jedenáctiletá existence společného státu, ani ruský patronát nad Lukašenkovým režimem. Na rozdíl od plynu, příčina sporu obou států okolo dodávek ropy nespočívá pouze v ceně, za níž Bělorusko má černé zlato nakupovat, ale rovněž v reexportu suroviny a ve vývozním clu.

Právě způsob rozdělení příjmů z dalšího prodeje ruské ropy a produktů z ní vyrobených se stalo jablkem sváru rozdělující oba státy. Bělorusko využívalo možnosti importovat ruskou ropu s minimálním celním poplatkem a její následný reexport se nemalou měrou podílel na přítoku financí do státní kasy. Moskvě naopak požadovala, aby část z této sumy získal i ruský rozpočet.

Tři roky trvající spor vyvrcholil začátkem loňského roku, když Moskva v ultimativní formě vnutila Minsku smlouvu, v jejímž souladu mohl importovat zlevněnou ropu pouze v objemu odpovídajícímu domácí spotřebě (6,3 milionů tun). Na zbylý import přesahující tyto objemy, v roce 2009 se jednalo zhruba o 15 milionů tun, začalo Rusko uplatňovat celní poplatek v plné výši.

Přestože nové podmínky de facto snížily rentabilitu reexportu ruské ropu a ropných produkty na minimum, Bělorusko s nimi muselo, vzhledem ke své závislosti na dovozu ruské ropy, souhlasit. Tento vynucený souhlas se však promítl do ochlazení vzájemných vztahů.

V roce 2010 se mezi Lukašenkovým režimem a Kremlem rozevřela bezprecedentní propast, jejíž hloubka připomínala malou studenou válku, srovnatelnou s nevraživosti, která panovala mezi Moskvou a někdejším ukrajinským prezidentem Viktorem Juščenkem.

Za této situace, aby si Minsk udržel příjmy z reexportu, byl vynucen hledat nové dodavatele, kteří by mu nabídli ropu za výhodnějších podmínek než Rusko. Pomocnou ruku Lukašenkovi podal venezuelský lídr Hugo Chavez. V březnu 2010 podepsali oba prezidenti smlouvu, podle níž mělo být do Běloruska dodáno až 4 miliony tun ropy a v následujících třech letech ročně 10 milionů tun.

Ačkoliv se tato operace zprvu zdála být kvůli složitosti a nákladnosti (cena za 1 tunu ropy byla jeden a půl krát vyšší, než cena ruské suroviny s celním poplatkem) pouze politickým gestem, kterým Minsk chtěl dokázat svou nezávislost na Kremlu, venezuelské černé zlato do Běloruska skutečně proudilo a proudit nadále bude.

Ke kompromisu Lukašenkova režimu s Kremlem došlo až těsně před běloruskými prezidentskými volbami. Nová dohoda podepsaná začátkem prosince narovnává vztahy mezi oběma partnery. Minsk nyní bude nakupovat ropu bez celních poplatků, avšak při jejím dalším prodeji za hranice, stejně jako prodeji ropných produktů z ní vyrobených, bude všechno clo odvádět do ruského rozpočtu. V běloruském rozpočtu zůstanou vybrané celní poplatky z exportu vlastní ropy a ropy a ropných produktů třetích stran, které nejsou součástí Celní unie Ruska, Běloruska a Kazachstánu.

Urovnání sporu okolo rozdělení příjmů z reexportu však tečku za ropným konfliktem neučinilo. Celý spor na začátek vrátil již obligátní problém ceny. Problém vznikl kvůli chybějícím smlouvám, které běloruská společnost Belněftěchim a její ruští partneři nemohou uzavřít.

Jak se začátkem ledna objevilo v médiích, ruští dodavatelé chtěli do výpočtu ceny zahrnout dodatečných 45 dolarů z každé tuny ropy, jako kompenzaci za povýšení poplatku za tranzit ropy po běloruském území a na běloruské rafinerie o 12,5 procenta, jež od 1. února bude požadovat Minsk.

Uregulovat situaci se nepodařilo ani premiérům obou zemí, kteří spolu 20. ledna jednali v Moskvě. Naopak, jak informovala agentura Reuters, ruská společnost Transněfť začala dodávat ropu určenou pro Bělorusko dalším zájemcům.

Ať už se nynější rusko-běloruský ropný spor podaří tento týden vyřešit, jak s odkazem na své zdroje tvrdí běloruská agentura BelTA, či skutečně budou ohroženy dodávky ropy do Evropy, problém rizikovosti transportu energetických surovin přes Bělorusko (a rovněž i Ukrajinu) zůstane stále aktuální. Neexistují žádné garance, že spor Moskvy s jedním z tranzitních států znovu nevyvrcholí uzavřením kohoutků.

K cestě ven z tohoto bludného kruhu přitom není nutné znovu vynalézat kolo. Stačí si vzít příklad z našich slovenských sousedů, kteří se snaží snížit svou závislost na ukrajinském tranzitu ruského plynu prostřednictvím výstavby nového plynovodu. Ten by mohl v blízké budoucnosti spojit Slovensko s terminálem na zkapalněný plyn v polských Świnoujściech.

Polsko-slovenský projekt by měl posloužit pro Českou republiku jako výzva k aktivnějšímu hledání na regionální úrovni alternativních tras importu energetických surovin. A nejen pro nás. Jaký jiný impulz, než právě energetická bezpečnost, by mohl oživit dnes již formálně existující Visegrádskou čtyřku?