Koudelkova Invaze 68 konfrontuje Rusy s českým pohledem na pražské jaro. Nastavenému zrcadlu se návštěvníci nebrání.

V moskevském Centru fotografie bratří Lumiérů byla začátkem října zahájena dvouměsíční výstava Josefa Koudelky Invaze 68. Český fotograf přijel podle svých slov do Moskvy bez zvláštních očekávání, jeho práce však udělala na ruské návštěvníky dojem.

Organizovat v Rusku výstavu o pražském jaru 1968 není příliš lehká záležitost. Na vině nejsou ani tak politické bariéry – v tomto směru, zdá se, u ruských politiků došlo ke katarzi a pravda o srpnových událostech není zakázaným tématem, o kterém by se nemohlo hovořit. Je to spíše téma, v jehož akcentu se ruská a česká společnost doposud míjí.

Pražské jaro a jeho krvavé ukončení nepředstavuje pro ruskou společnost takové trauma, jakým bezesporu je pro tu naši. Rusy daleko více zasáhla nesmyslná internacionální pomoc Afghánistánu, která v průběhu deseti dlouhých let stála život skoro třiceti tisíc sovětských vojáků.

Po 20 letech od rozpadu SSSR proto více jak polovina Rusů přiznává, že ve skutečnosti o pražském jaru nic neví. A když už, tak z oficiálních sovětských médií.

Bez iluzí

Výstavu snímků ze srpnových pražských ulic, která se nachází v areálu někdejší čokoládovny s výmluvným názvem Rudý říjen, sousedící přes řeku s Kremlem, začátkem října zahájil sám Josef Koudelka. Jak na tiskové konferenci sdělil, je šťastný, že mohl svou práci v Moskvě představit. „Nikdy jsem nedoufal, že se dožiji toho, abych tuto výstavu mohl udělat v Moskvě,“ neskrýval spokojenost slavný fotograf.

Nehledě však na to, že ukázat snímky srpnové okupace v Moskvě byl pro fotografa velký sen, jak sám Koudelka říká, nespojuje s výstavou žádné očekávání. „Já nic neočekávám. To je moje zásada: Nic neočekávat. Když se něco hezkého stane, tak jsem rád., ale nemám žádné velké iluze o ničem,“ sdělil světoznámý fotograf.

Navzdory složitému tématu snímků a Koudelkově skromnosti výstava nezájmem netrpí. „Ještě se nestalo, aby bylo prázdno. A co víc, návštěvníci ochotně nakupují také autorovu knihu,“ říká jedna z pracovnic Centra fotografie bratří Lumiérů. Shlédnout zvěčněné černobílé momenty srpnové okupace přitom nepřicházejí pouze dříve narození návštěvníci nebo pamětníci těch událostí. Naopak, převládá spíše mladší generace.

To snad byla válka

„Syn mi před chvilkou říkal, že fotografie vypadají jako z druhé světové války. Ti lidé, zbraně, vojáci, černobílé snímky,“ popisuje své pocity ze snímků asi šedesátiletý Alexandr Vasiljevič, který přišel na výstavu se svým dospělým potomkem.

Oba jsou vášniví amatérští fotografové a expozici si přišli prohlédnout právě kvůli Koudelkovu věhlasu. Starší pán je výstavou nadšen, přesto podle jeho názoru má politický podtext. Ale to prý není vůbec na škodu.

„Na tom není nic špatného. Po pravdě řečeno, jestli se zeptáte kohokoliv z mé generace, tak přesně nikdo o tom nic neví. O těch událostech je třeba hovořit, dost bylo skrývání. Asi je třeba lidem hovořit pravdu, nehledě na to, jaká je,“ myslí si Alexandr Vasiljevič.

S ním souhlasí také Andrej, který na výstavu přišel právě kvůli jejímu tématu. Jak sám říká, v roce 1968 chodil do páté třídy a zajímalo ho, jak události pražského jara vypadaly na fotografiích. „Pravda je pravda, nehledě na to, jaká je. K tomu se nedá nic dodat,“ hodnotí před odchodem snímky. Jeho manželka mlčky přikyvuje.

Je mi stydno za vlast

Pokud Koudelkovy snímky sovětské invaze nastavují zrcadlo a ukazují Rusům odvrácenou stranu břežněvovského blahobytu, pro nás může být neméně zajímavým zjištěním, že fotografie nejsou vnímány negativně či agresivně. Návštěvníci se, přes všechny naše stereotypy, ke krvavým skvrnám na historii svého státu staví čelem.

„Ještě jsem si nestihl všechno prohlédnout, ale jak se říká: Je mi stydno za vlast,“ říká Alexandr Vasilijevič, kterého jsem zastihl uprostřed výstavního sálu. „Při té síle, co jsme v té době měli, jsme to neměli dělat. Neměli,“ dodává.

Sebereflexe podobného typu přitom není nic neobvyklého. Emotivní fotografie Pražanů protestujících proti sovětským tankům, srpnové oběti invaze zabalené do československé vlajky – to vše na návštěvníky působí a nutí je zamyslet se. Podobně jako malá kulminace celé výstavy: místnost s reprodukcí velké fotografie demonstrantů, po jejíchž stranách jsou překlady dobových nápisů proti invazi. To vše podkresluje mírně sugestivní hudba. Tomu se nemůže vyhnout žádný návštěvník.

Koudelka táhne

„Je mi to jedno. Ti lidé se ve svých heslech obraceli k okupantům a ne ke všem Rusům,“ dělí se o své pocity z protisovětských nápisů drobná studentka Marija. Jak sama tvrdí, z expozice má tíživý pocit. „Na snímcích vidím unavené obličeje lidí, celou tu agresi,“ říká mladá Ruska.

Marija, podobně jako většina mladších návštěvníků, má o pražském jaru málo informací. Výstava je láká spíše kvůli jménu světoznámého fotografa. Nehledě na to, nemohou se od tématu abstrahovat a nepřemýšlet o něm.

„Mé dojmy z fotografií jsou zatím nejasné. Ale po pravdě řečeno, nejsou zrovna nejlepší,“ říká asi dvaceti pětiletý Ivan, který na expozici zavítal se svou přítelkyní. Ivan se zajímá o fotografické umění a na výstavu přišel ze zájmu o Koudelkovo dílo. Podle jeho slov se tak kvalitní výstavy reportážní fotografie se v Moskvě konají zřídka, a proto neváhal a přišel se na ni podívat.

„Politika mě nezajímá. To, co před sebou vidím, je příklad výborné fotoreportáže v těch tradicích, za kterou je všude ceněna česká fotografie,“ doplňuje Ivana stejně stará Jekatěrina. Mladou blondýnku zajímá především technická stránka snímků, jejich obsah je pro ni druhořadý. „Myslím, že to je solidní výstava, nehledě na to, jak hodnotíme ty události, které odráží,“ dodává u snímku starce na pozadí rozstříleného domu.

Nespokojený generál

Snad jediný, kdo byl s výstavou nespokojen, byl přímý účastník srpnových událostí, jehož prapor v srpnu 1968 obsadil generální štáb a ministerstvo vnitra, generál Vladimir Lobov. Bělovlasý, brunátný pán, historicky poslední velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, chodil po galerii a nespokojeně komentoval snímky. Ke konfliktu mezi fotografem a generálem v záloze nedošlo. Lobov nakonec ztratil odvahu.

„Jsem o tom přesvědčen, že v Rusku došli k tomu, že jsme všichni lidi a už nikdy nechceme být okupanty a nechceme být okupovaní,“ prohlásil Koudelka na vernisáži. Soudě podle reakcí návštěvníků, jeho slova nemají daleko od skutečnosti.