Mezi Ruskem a Běloruskem se opět rozhořel skandál. Kvůli pozastavení dovozu běloruských mléčných výrobků na ruský trh odmítl Alexandr Lukašenko podepsat smlouvu o vytvoření kolektivních sil rychlé reakce v rámci proruské Organizace Dohody o kolektivní bezpečnosti. Tato malá rusko-běloruská roztržka dává další úder skomírajícímu společnému svazovému státu.

Projekt svazového státu Ruska a Běloruska byl od svého počátku spíš sňatkem z rozumu, než z bratrské lásky dvou slovanských zemí. Poté, co se v roce 1994 chopil v Bělorusku moci Alexandr Lukašenko, orientace na východního souseda měla zaručit přežití jeho centrálně řízené ekonomice i samotného režimu.

Rusko, které v tu dobu procházelo ekonomickými i politickými turbulencemi, nejenže představovalo nenasycený trh, na němž měly běloruské výrobky zajištěný odbyt, ale i partnera bez předsudků.

Přestože si vláda prezidenta Jelcina zakládala na demokratických principech, narozdíl od Západu, pro ni nebyl žádný problém legitimovat režim hrající proti demokratickým pravidlům.

Spolupráce s Minskem byla také výhodná samotnému Rusku. Vzhledem k problémům, na které Moskva už tehdy narážela při tranzitu přes ukrajinské území, se Bělorusko mělo stát primárním energetickým koridorem, přes který by byl dodáván ruský plyn a ropa do západní Evropy.

Rusko-běloruské námluvy měly i svůj geopolitický rozměr. Budování společenství a později svazového státu bylo zahájeno v období, kdy Moskva přehodnocovala idealistický prozápadní kurz zahraniční politiky první poloviny 90. let a začala se přiklánět k multipolární spolupráci.

Sbližování se západním sousedem bylo v tomto smyslu namířeno na bývalé republiky SSSR. Mělo stimulovat integrační procesy na postsovětském teritoriu, jež v rámci Společenství nezávislých států zaznamenávaly určitou stagnaci.

Přes všechen potenciál, kterým sjednocování obou států disponovalo, vzájemná integrace zaznamenala největší rozkvět v druhé polovině 90. let. V roce 1996 byla podepsána Dohoda o vytvoření Společenství Běloruska a Ruska, rok poté Smlouva o Svazu Běloruska a Ruska. Koncem roku 1999 byla ruským a běloruským prezidentem podepsána konečná Dohoda o vytvoření svazového státu.

S výměnou na postu ruské hlavy státu však začal integrační projekt zvolňovat tempo. Problém spočívá především v odlišných pohledech na konečnou podobu svazového státu. Minsk upřednostňuje ekonomické uskupení, které by mělo podobu konfederace. Tato koncepce předpokládá zachování suverenity jednotlivých členů, což odráží běloruskou obavu z pohlcení Ruskou federací.

Takový scénář v první řadě představuje hrozbu pro Lukašenkův režim. Pokud by se Bělorusko stalo jedním z ruských subjektu, jeho prezident by degradoval na pouhého gubernátora, který by nejenže ztratil svou absolutní moc, ale jeho osud by závisel na Kremlu.

Moskva naopak nechce být limitována závislostí na svém západním sousedovi a prosazuje širokou politickou integraci s prvky federalismu. Ta má zajistit Rusku nejen zachování dominantního vlivu v orgánech svazového státu, ale rozšířit ho na sousední stát disponujícího významnou strategickou polohou.

Rozpor mezi těmito dvěma přístupy se projevil na realizaci podepsaných dokumentů. Většina svazových orgánů, jako například parlament nebo soud svazového státu, zůstala pouze na papíře. Obdobným způsobem dopadlo i zavedení jednotné měny – ruského rublu, jež měla původně vstoupit do oběhu na celém území svazového státu od roku 2005.

Proces budování společného státu negativně ovlivnila také nová ruská strategie, praktikovaná od roku 2006. Moskva v ní přenesla váhu z instituciální integrace na integraci prostřednictvím ekonomické expanze.

Rusko využívá ekonomické mechanismy či úvěrové potřeby svého souseda k tomu, aby se dostalo k běloruskému rodinnému stříbru. Nejznámějším příkladem je výměna 50% podílu společnosti Beltransgaz a přístupu k tranzitním plynovodům za pomalejší přechod na evropskou cenu plynu pro běloruské spotřebitele.

Jestliže Minsk mohl v minulosti korigovat kurz integrace, v podmínkách ekonomického tlaku se tato možnost značně zúžila. Buďto přistoupí na ruskou nabídku, nebo, jako v aktuálním případě se zákazem dovozu mléčných výrobků do Ruska, může čelit sankcím ze strany svazového partnera. Vzhledem k ekonomické závislosti Běloruska na Rusku má takové odvetné opatření negativní vliv na celou ekonomiku republiky.

V případě zmiňovaného pozastavení dovozu běloruského mléka a mléčných výrobků není dopad odvetného opatření nezanedbatelný. Bělorusko na ruský trh exportuje zhruba 50 % své mléčné produkce, což tvoří 14 % z celkového běloruského exportu do Ruska.

Tento konfrontační kurz cukru a biče zanechává stopy na rusko-běloruských vztazích i budování svazového státu. Minsk je de facto svým partnerem tlačen k demarším, jako je neuznání Jižní Osetie a Abcházie, či nepodepsání smlouvy o vzniku kolektivních sil rychlé reakce, a k reorientaci zahraniční politiky.

Pokud v minulých letech Bělorusko vidělo své partnery v „darebáckých státech“, jako je například Írán nebo Venezuela, nyní stále intenzivněji hledí západním směrem. Důkazem toho je opatrná normalizace vztahů s Evropskou unií a připojení se, k ruské nelibosti, k projektu Východní partnerství.

Rusko v blízké budoucnosti se vší pravděpodobností neztratí Bělorusko. Na to je s ním jeho západní soused příliš ekonomicky i politicky svázán. Avšak myšlenka svazového státu bude ve vzájemných vztazích hrát stále menší roli, stejně jako samotný proces integrace.