Rusko se po změně vlády na Ukrajině snaží vrátit zemi do sféry svého vlivu po vzoru Běloruska. Ukrajina si běloruské lekce začíná osvojovat, ale pro Moskvu nežádoucím způsobem.

Po dlouhých pěti letech Kremlu přestaly při pohledu na Ukrajinu bolet oči. Na prezidentském postu Viktora Juščenka vyměnil jeho jmenovec a antipod Viktor Janukovyč, který s Moskvou umí a chce hovořit, a předchozí problémy jakoby nebyly.

Někdejší výtky Ruska, že Kyjev nerespektuje rusky hovořící obyvatelstvo, jsou ty tam (nehledě na to, že Janukovyč kategoricky odmítl ruštině udělit status státního jazyka) a prezident Medveděv se během své nedávné návštěvy na Ukrajině mohl pochlubit dvojnásobným zvýšením vzájemného obratu zboží.

Obě země plánují hlubší integraci v energetické oblasti a nové společné projekty, automobilním průmyslem počínaje a spoluprací na ruském navigačním systému GLONASS konče. Moskva rovněž neskrývá, že by se chtěla stát hlavním investorem na Ukrajině. Jak prohlásil ruský prezident: „Ne z geopolitických důvodů, ale zkrátka proto, že ekonomiky obou států si jsou blízké.“

Řada expertů a komentátorů proto znovu začala hovořit o návratu Ukrajiny z euroatlantické sféry vlivu, kam ji po oranžové revoluci vedl Viktor Juščenko, do ruského objetí a s tím i o druhém dechu kremelského mocenského apetitu. Moskva jakoby znovu v postsovětském prostoru zahájila frontální útok a snaží se k sobě přimknout barevné sovětské republiky – dvakrát tulipánový Kyrgyzstán, oranžovou Ukrajinu a s pomocí protiprezidentské opozice růžovou Gruzii.

Ukrajinu měla na ruskou orbitu vrátit nová smlouva o prodloužení pronájmu krymského Sevastopolu ruské Černomořské flotě. Ruské námořnictvo podle dokumentu, který vyvolal v ukrajinském parlamentu salvu vajíček, může využívat Krym až do roku 2042.

Moskva přitom neskrývá, že dislokace Černomořské floty na Krymu má spíše geopolitický význam než bezpečnostní. Sám Dmitrij Medveděv dal jednoznačně najevo, že přítomnost floty má zabránit „změně dávno vzniklého (geopolitického) uspořádání a představuje záruku před touhou cokoliv měnit v oblasti evropské bezpečnosti.“ Jinými slovy, ruská vlajka v Sevastopolu jako hraniční kámen vymezuje ruskou sféru vlivu a hranice rozšíření Severoatlantické aliance na Východ.

Nemůže tak nevzniknout dojem, že se Ukrajina vydala po stopách Běloruska směrem k intenzivnímu partnerství s Ruskem. Dokonce, že Kyjev může nahradit na pozici strategického spojence Kremlu na postsovětském teritoriu stále více problematický Minsk.

Na posunu těžiště strategického partnerství z Běloruska na Ukrajinu má zájem především Rusko. Ukrajina má daleko lepší reputaci než autoritativní režim jejího severního souseda, přitažlivější trh a především je hlavním tranzitním koridorem pro ruský plyn. O kontrolu ukrajinských plynovodů Moskva usiluje dlouhodobě, koncem letošního dubna ruský premiér Vladimir Putin přišel s daleko ambicióznějším plánem: sloučit ruský plynový gigant Gazprom s ukrajinskou společností Naftohaz.

Fúze obou společností je, jak alespoň tvrdí Rusko, zcela přirozený proces odpovídající zájmům všech zainteresovaných stran.

Podle Alexeje Millera, šéfa ruského plynového gigantu, spojení obou společností není nic jiného, než integrace dvou plynových komplexů, které v dobách Sovětského svazu vytvářely jediný systém. Tedy jakési obnovení starých pořádků po dvaceti letech. Ukrajina by za to měla získat přístup k ruským zásobám plynu a investice do těžby plynu na ukrajinském území a modernizace přenosové soustavy. Teoreticky, o tom se však nikde nemluví, také nižší cenu plynu.

Ani Rusko by na fúzi neprodělalo. Jejím prostřednictvím by získalo kontrolu nad všemi exportními cestami ruského plynu na evropský trh. Kreml by se tak znovu přiblížil ke svému snu stát se energetickou velmocí a zároveň, což by jistě posloužilo i jako argument vůči případným námitkám Evropské unie, by definitivně vyřešil problém plynových konfliktů. Kyjev by již nemohl zasahovat do tranzitu plynu a spory o tom, kdo uzavřel kohoutky evropským spotřebitelům, by skončily.

Sloučení Gazpromu a Naftohazu nicméně v sobě skrývá pro ukrajinskou stranu některá negativa. Společnost Naftohaz každoročně vytváří okolo 10 procent HDP země, přesto se nemůže srovnávat s ruským partnerem, jehož tržní cena je mnohonásobně vyšší, zhruba 133 miliard dolarů. Při spojení obou společností by Ukrajina získala pouze 6 procentní podíl nově vzniklého plynového holdingu, což by ji stavělo do značně nevýhodné pozice.

Z hlediska významu, jaký Naftohaz pro stát má, fúze společností obsahuje i politický rozměr. Ukrajina se jejím prostřednictvím fakticky integruje do Ruska a z hlediska rozhodování o energetické politice přichází o část své suverenity. To může představovat problém pro nezanedbatelnou část obyvatel země, především pro západní Ukrajinu citlivě reagující na jakékoliv těsnější sblížení s Moskvou, o integraci nemluvě.

Jak autorovi článku sdělil Michail Korčemkin, ředitel analytické společnosti East European Gas Analysis, Kyjev bude souhlasit s fúzí pouze v případě, pokud od ruské strany dostane výhodnou protinabídku, například zrušení projektu plynovodu South Stream. Tím by si Ukrajina zachovala svůj tranzitní potenciál a s ním i geopolitickou váhu a co je důležité část příjmů z tranzitu plynu.

Na takové nabídce by podle experta netratil ani Gazprom, pro kterého je jižní plynovod ekonomicky nevýhodný a na němž neprodělá pouze plynový kolos, ale také samo Rusko. Moskva nicméně s takovou podmínkou nesouhlasí.

Ukrajina si od zvolení Viktora Januovyče hlavou států skutečně začíná osvojovat běloruské lekce budování vzájemných vztahů s Ruskem, avšak pro Moskvu je navádí nežádoucím směrem. Nehledě na ruské grandiózní geopolitické plány Kyjev, jak prohlásil ukrajinský prezident během Medveděvovi státní návštěvy Ukrajiny v polovině května, očekává od Kremlu především déšť peněz. S vytvářením nových strategických aliancí na postsovětském prostoru zatím příliš nespěchá.

Pozice Kyjeva spíše spočívá v pragmatickém hodnocení situace. Evropa zmítaná ekonomickými turbulencemi nemá při momentální situaci na nová geopolitická dobrodružství chuť a všechno úsilí vydává na vlastní záchranu. Ukrajina se tak musí obrátit na partnera na východních hranicích, který dobrovolně otevírá peněženku a plynové kohoutky s vidinou obnovení někdejšího vlivu. A právě na ruské velmocenské struně Ukrajina hraje.

Pronájmem Krymu ruskému námořnictvu Kyjev vyřešil akutní problém, který naopak u Moskvy zůstal. Rusko si na dalších více než třicet let prodloužilo možnost nechat kotvit Černomořskou flotu na místě tradičně s ní spojeném, za což umožnilo Ukrajině do roku 2019 ušetřit na importu plynu 40 miliard dolarů. Skutečná výhoda od tohoto kroku, obzvlášť když Rusko buduje pro flotu v Novorossijsku novou základnu, je sporná.

Moskva bude muset handlovat také o své další priority. Ukrajina doposud jednoznačně odmítá uznat nezávislost Jižní Osetie a Abcházie, kterou nepodpořili žádní blízcí spojenci Moskvy kromě Venezuely a Nikaragui, zdráhá se rovněž připojit k ruským integračním projektům jako je Celní unie nebo vojsko-politická organizace ODKB. Naopak, jak prohlásil místopředseda ukrajinské státní bezpečnostní rady Stěpan Havryš, současná vláda nehodlá měnit kurz ve vztahu se Severoatlantickou aliancí a plánuje držet se všech dříve dosažených dohod.

Přitažení Ukrajiny do sféry vlivu a její „bělorusizace“ tak zatím, nehledě na dojem o budování nového geopolitického pořádku na postsovětském území, jde místo ruských plánů po plánech Kyjeva.