Výročí 17. listopadu se významně zapsalo do našich dějin a pamětí lidí. Datum má pro Čechy dvojjedinou symboliku - v tento den došlo k zlomovým událostem, které předznamenaly další osud českého národa.

Dne 17. listopadu 1939 byly uzavřeny rozhodnutím německé okupační moci české vysoké školy po mohutných demonstracích českého obyvatelstva k výročí vzniku samostatné Československé republiky 28. října. O padesát let později, 17. listopadu 1989, se začal hroutit komunistický totalitní režim.

Obě data mají svou určitou symboliku a je mezi nimi zvláštní duchovní pojítko. 17. listopad 1939 je spjat s jednou z nejtemnějších kapitol v českých dějinách – s érou nacismu, ale také s odporem proti němu. Do 17. listopadu 1989 lidé naopak vkládali velké naděje a očekávání, která však nebyla zdaleka ve všech ohledech naplněna.

Opletal a Sedláček

Dne 17. listopadu 1939 byly zavřeny české vysoké školy a českému lidu tak byl zamezen další vzdělanostní a sociální vzestup. Okupantům šlo o to, aby v českém národě nevyrostla „nová“ inteligence, která by vždy byla jádrem odporu proti okupační moci. Události jsou spojeny s velkou protinacistickou demonstrací 28.10. 1939, kde byl smrtelně zraněn student medicíny J. Opletal a dělník V. Sedláček, který svým zraněním na místě podlehl. Opletal zemřel 11. 11. v nemocnici a jeho pohřeb, který se konal 15.11., byl v rychlém sledu druhou demonstrací, která dala jasně najevo svůj odpor k okupantům. Zapojily se do ní tisíce studentů nejen v hlavním městě, ale i v dalších velkých českých městech.

Odpovědí na tyto spontánní akce bylo nacistické běsnění, když říšský protektor K. von Neurath nechal uzavřít české vysoké školy a přes tisíc studentů bylo posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Devět představitelů organizací studentů bylo navíc exemplárně popraveno. Opletalova smrt a ukázka brutální síly nacistické okupační moci při demonstracích tak předznamenaly nadcházející drakonická opatření uskutečněná v rámci protektorátu, aby byl, pokud možno, v zárodku udušen náznak jakéhokoliv odporu.

Poslední chvíle komunistického režimu

O padesát let později stál český národ znovu na křižovatce. Tento den odstartoval rychlou demontáž komunistického režimu, který v zemi existoval od února 1948. Shromáždění uskutečněné ten den, které mělo uctít právě památku J. Opletala a dalších, se spontánně změnilo ve velkou protikomunistickou demonstraci, jež byla násilně potlačena. Po rozehnání demonstrace však události nabraly rychlý spád. O dva dny později vzniklo Občanské fórum, hlavní štáb opozice a zároveň koordinační centrum dalších akcí. V Bratislavě byl ustaven jeho pandán Veřejnost proti násilí.

Po nátlakových akcích oznámil 24. 11. 1989 generální tajemník KSČ M. Jakeš, že on a další členové předsednictva ÚV KSČ dávají své politické funkce k dispozici. 26. listopadu se konala na Letné více než půlmilionová manifestace, na níž vystoupil také komunistický premiér L. Adamec, který však byl vypískán. Ukázalo se, že komunisté již nemají situaci pod kontrolou. Situaci navíc umocnila generální stávka, zorganizovaná na 27. listopad. Úspěch této stávky zlomil odpor komunistického režimu a KSČ jako prvořadý mocenský faktor přestala existovat.

Adamec se pak setkal na dnes již legendární schůzce s hlavním představitelem revoluce V. Havlem v Obecním domě. Dne 3.12. 1989 vznikla nová vláda „15:5“, kde bylo 15 komunistů a výrazná menšina reprezentantů nekomunistických sil. Složení vlády bylo pro Občanské fórum nepřijatelné a požadovalo větší zastoupení nekomunistických zástupců. Vláda byla skutečně 10. prosince reorganizována a komunisté neměli poprvé od roku 1946 ve vládě většinu. V kabinetu zasedlo devět zástupců KSČ, dva za Československou stranu socialistickou, 2 lidovce a sedm členů vlády bylo bezpartijních.

Vládu ,,národního porozumění", jakousi překlenovací vládu, která měla dovést revoluci do úspěšného konce, vedl M. Čalfa. Vzápětí po jmenování vlády odstoupil prezident G. Husák a 30. 12. 1989 byl jeho nástupcem zvolen V. Havel. Listopadovou sametovou revoluci symbolicky uzavřely parlamentní volby v červnu 1990, první svobodné volby po čtyřiceti čtyřech letech, ve kterých mohlo svobodně kandidovat více politických subjektů.

Česká pravice selhala

Nicméně události započaté před dvaceti dvěma lety nesplnily původní velká očekávání českého národa, který si byl jist, že nastává nová éra slušné politiky, politiky bez korupčních skandálů a s novými lidmi. Étos a nadšení listopadových dnů však již dávno vyprchaly. Začátek devadesátých let a „mafiánský kapitalismus“ tuto představu dokonale rozbily. Nezvládnutá transformace české ekonomiky za dvou Klausových vlád, jež nás stála kolem 700 miliard korun, první korupční skandály politiků ODS či neúspěšná kupónová privatizace daly poněkud zapomenout na původní ideály „sametu“. Klausova představa o Česku jako o „ekonomickém tygrovi“ ve střední Evropě, která může konkurovat Západu, vzala tudíž rychle za své. Bylo to v roce 1997, v době hospodářského i politického marasmu, desetiprocentní inflace a ekonomických balíčků.

Levice, která přišla k vládě po pěti letech pravicových vlád v roce 1998, musela sanovat český bankovní sektor a nastartovat ekonomiku, což se jí skutečně podařilo. Podařilo se i zvýšit životní úroveň českých občanů, kdy za osm let vlád soc. dem. vzrostla reálná mzda o 43% a důchody o 22%. Po osmi letech levicových vlád přišly k moci zpět pravicové vlády, které začaly opačný trend - zhoršení životní úrovně některých skupin obyvatelstva, nekončící skandály a také největší schodky státních rozpočtů od roku 1989.

Šance na lepší budoucnost?

Měřeno optikou dneška je situace podobná. Pravicová Nečasova vláda „chrlí“ jeden skandál za druhým (Drobil, Barták, Bárta, Babák, Kocourek), obsedantní škrtací rozpočtovou politikou likviduje hospodářský růst i rozpočty domácností. Její sebereflexe je minimální, stejně jako v devadesátých letech u tehdejšího premiéra Klause. Pravice, jež zde od roku 1989 vládne již 10 let, této zemi permanentně škodí a lidé začínají ztrácet naději na zlepšení situace.

Je tak jasné, že ideály sametové revoluce se sice nenaplnily, ale naděje, kterou lidem přinesla, stále žije v občanech této země. Budou-li chtít dosáhnout změny, tak ji dosáhnou. Lidé si zaslouží, aby došlo k pádu nespravedlivé pravicové vlády a ustavení takové vlády, jež by dokázala kompetentně a odborně spravovat naši zemi.

Problém je ovšem dnes v tom, že lidé již ve své většině nevěří tomu, že jiná vláda, jiní technologové moci, něco změní. Myslím, že lidé především chtějí změnu společenské situace, atmosféry a podmínek života. Chtějí především odstranění všudypřítomné korupce, nespravedlnosti, nezájmu vládnoucích o osudy obyčejných lidí. Chtějí návrat ke skutečným hodnotám Sametové revoluce, které česká politická elita postupně opustila.