Článek P. Kohouta „Dejme si oddych od daňové revoluce“ (HN 20. 11.) je výrazem naprosto programové vyprázdněnosti české pravice v podání jednoho z jejích „ideologů“.

P. Kohout ani vláda v zásadě nechápou co se děje ve světě kolem nich i v naší zemi. A proč vlastně česká ekonomika klesá a klesá… U vlády se projevuje v její politice naprostá neschopnost zkombinovat racionálně odůvodněné rozpočtové škrty s brizantními opatřeními na podporu hospodářského růstu. Ve svém projevu ve sněmovně při nedávném projednávání zdražovacího (podle vlády: konsolidačního) balíčku jsem velmi podrobně hovořil o tom, jakým směrem by vláda měla zásadně změnit svou hospodářskou politiku a zejména daňovou politiku.

Vycházím z toho, že stát a občané v tuto chvíli potřebují více peněz na svou spotřebu. Přesněji, že je to nutné z národohospodářského hlediska. Je to možné v zásadě jen tehdy, pokud stát zvýší své daňové příjmy. Nechápu např., proč z republiky každý rok odchází (v průměru posledních pěti let) cca 270 mld. Kč dividend a úroků do zahraničí. Chtělo by to zavést II. nebo II. a III. daňové pásmo, které by zasáhlo v zásadě jen firmy se zahraniční majetkovou účastí. Tady je možné získat - samozřejmě podle nastavení daňových pásem u těch největších firem – desítky miliard. Vláda se vzdala daně z dividend, nepřipouští ani úvahy o dani z finančních transakcí.
Tyto dvě daně souhrnně představují dalších 20 až 25 mld. Kč daňových příjmů.

Vláda se musí cílevědomě věnovat posílení spotřeby českého obyvatelstva. Pokles reálných příjmů, zejména důchodců a veřejných zaměstnanců, způsobený rozhodnutími pravicové vlády nutně vede k poklesu jejich spotřeby. Vládní administrativa by se v souvislosti s podporou poptávky měla vážně zabývat neférovým postupem oligopolů při stanovení cen potravin, ale také cen léků, bankovních poplatků, elektřiny, vodného, stočného plynu, atd..

Ceny potravin v základním koši jsou u nás zhruba o třetinu vyšší nežli v Německu. Vládu zatím vůbec neznepokojuje přehnaná úroveň obchodních marží v českých supermarketech. Lidé tak vydávají peníze za monopolně předražené zboží a služby a ty zcela pochopitelně na trhu chybí. Zboží v jiných sortimentních skupinách pak nejde na odbyt a kola výroby v českých podnicích se otáčejí pomaleji či dokonce zastavují a nezaměstnaných neubývá.

Získá-li stát v určitých daňových titulech, a to je zcela reálné očekávání, desítky miliard nových rozpočtových příjmů navíc, může vláda rozhýbat „svou“ spotřebu, především v oblasti veřejných investic. Zejména české stavebnictví by to mohlo dostat z hlubokého pádu, ve kterém se nachází a jenž není zdaleka u konce. Příkladem chybného uvažování v této souvislosti je „zvláštní nabídka“, kterou ministr financí poskytne Lesům ČR, aby za 16 mld. Kč, jež mají na svých účtech, byly nakoupeny vládní dluhopisy. Těch 16 mld. Kč na účtech Lesů ČR je potřeba naopak uvážlivě umístit do veřejných investic. Nabízí se řada racionálních směrů použití.
Od spoluúčasti na financování projektů z evropských fondů až po podporu projektů komunální a sociální bytové výstavby anebo podpora menších projektů rozvoje technologií obnovitelných zdrojů energií či energetických úspor. Zkrátka vyhledávat investiční příležitosti s velkým multiplikačním efektem.

Metanolová kauza dává státu skvělou příležitost zakročit nejen proti prodeji pančovaného alkoholu, ale také proti pašovaným cigaretám a paralelnímu trhu s pohonnými hmotami. Nejde jen o získání mnoha miliard do státního rozpočtu navíc, ale jde také o to, aby stát neplatičům ukázal, tvrdou ruku. Tedy, že je takové akce proti daňovým únikům vůbec schopen.

Velkým tunelem zůstávají u nás veřejné zakázky, do šedé zóny tak každoročně mizí desítky miliard korun.
Je potřeba podpořit dosud velmi plachou iniciativu MMR na vytvoření jednoho centrálního úřadu, který by soustředil prakticky všechna výběrová řízení z ministerstev a centrálních úřadů nad např. 5 mil. Kč (přitom by se dalo ušetřit desítky ministerských úředníků). Takový úřad by mohl výběrová řízení provádět bez politických tlaků a vysoce kvalifikovaně, jako je tomu např. ve Velké Británii. Cena by při rozhodování o vítězi soutěže neměla být posvátnou krávou nebo i u nás v krátké době začnou padat mosty jako na sousedním Slovensku.

Již před rokem jsem zveřejnil materiál pod názvem „Proti recesi, nezaměstnanosti a deficitu“, který obsahuje desítky návrhů, jejichž uskutečnění by ve svých důsledcích vedlo k hospodářskému oživení.
Uvedu z nich závěrem jeden námět, o němž dnes nehovoří ani vláda, ani současná opoziční soc. dem. a komunisté. Stát by si především měl ujasnit, kam směřuje. Vláda by měla za účasti vědeckých pracovišť a univerzit zpracovat strategický dokument rozvoje ČR v příštích patnácti letech. Jakousi obdobu strategického materiálu z roku 2005, který přijmula vláda pod mým vedením. Vláda – když ne tato, pak alespoň ta příští – by měla mít vizi, kam republiku vede a co pro to chce a může udělat.