Fotbal – světový fenomén nové doby
Od roku 1970 jsem nikdy neměl tolik času, abych sledoval mistrovství světa ve fotbale jako letos. Tehdy jsem, na MS 1970 obdivoval Brazilce, Uruguayce a Italy. Fenomenální Brazilce Pelého, Gersona, Tostaa, úžasného dribléra Cubillu z Uruguaye, Fachettiho a další. Naši fotbalisté přijeli a odjeli. Vlastně nedovedu dodnes pochopit, proč tak vynikající hráči, které jsme tehdy měli, skončili na MS v Mexiku tak špatně. Snad proto, že měli minimum mezinárodních zkušeností. Železná opona se po osmašedesátém roce opět neprodyšně uzavřela a celá společnost se propadla do marasmu normalizace.
Dnešní fotbal je jiný. Je to přece jen rozdíl čtyř desítek let. Ve fotbale jsou podstatně větší peníze než tehdy.
Nemá smysl, myslím, věnovat se průběhu celého mistrovství. Snad jen na okraj zmíním obvyklou nadutost západních médií, které – podobně jako před olympiádou v Soči – zveličovaly brazilské problémy s dokončením stadionů pro MS. Výsledek? Viděli jsme krásné arény naplněné lidmi milujícími fotbal, kde i pro hráče bylo samozřejmé, že ze sebe při hře vydají vše, co v nich je (a možná ještě o něco více). To, že se Brazílie chtěla ukázat mistrovstvím, jako jedna z nových ekonomických velmocí světa, vůdčí země Latinské Ameriky, je zřejmé.
Její hráči došli až do semifinále. Na víc to prostě nebylo. Obrovské očekávání brazilské veřejnosti prostě nemělo oporu v síle týmu. Jen dva výjimeční hráči – Neymar a T.Silva – to nestačilo. V semifinále proti Německu se hra Brazílie – bez geniálního improvizátora v útoku a bez skvělého organizátora obrany – rozpadla jako domeček z karet. Hráči nevěděli, co mají hrát. Semifinálová prohra s Německem 1:7 se stane zřejmě černým dnem v historii brazilského fotbalu.
Vzpomněl jsem si po pátém gólu v brazilské síti na utkání Československo – Brazílie ve vyřazovací skupině na MS v Chile v roce 1962. V průběhu zápasu se zranil fenomenální Pelé. Tehdy nebylo možné střídání hráčů, a tak kulhající Pelé musel vydržet do konce utkání. A jak na to reagovali při zápasu naši hráči? Skvěle. Když dostal Pelé míč, naši ho neatakovali. Masopust, Lála, Popluhár, Pluskal a další. Bylo to velké sportovní gesto. Pelé to oceňoval ještě po mnoha letech. Mimochodem, naši v zápase ve skupině s Brazilci remizovali a utkali se s nimi znovu až ve finále, kde prohráli 1 ku 3. Co tím chci říci? Jsem přesvědčen, že pokud by na místě Němců byli Masopust a spol., po pěti gólech v brazilské síti by zvolnili. A na velikosti by jim to spíše přidalo.
Strašlivá, historická porážka se nemůže nepromítnout do života celé brazilské společnosti velkou deziluzí širokých vrstev. A těch nejubožejších z ubohých, kteří jinou naději než fotbal nemají.
V zápase o třetí místo utrpěli Brazilci další těžkou porážku s vynikajícími Nizozemci. Mimochodem, Holanďané byli skvělí. Jsou národem, zhruba početně stejně silným jako Češi. Přesto se prakticky již čtyřicet let, od časů Cruyfa a Neeskense pohybují stále na světové anebo alespoň evropské špičce. To se o našem národním týmu říci nedá. Naše výkonnost se pohybuje na sinusoidě úspěch – neúspěch. A zdá se, že už od roku 2004 žádný velký úspěch nepřišel… A i sinusoida zaznamenává sestup.
Nizozemsko prohrálo v souboji o finále s Argentinou až na penalty. Mimochodem, fenomenální Robben nebyl v žádném jiném zápase mistrovství lépe kryt, než právě v semifinále. Přesto mohl v normálním hracím čase rozhodnout.
Čeští televizní komentátoři udělali z Messiho nejslabší hvězdu šampionátu. Mimochodem, kdyby občas nezpestřili naprosto nudné a nenápadité řeči v televizním studiu „hostující“ fotbalové celebrity, naladil bych si raději německou či slovenskou televizi.
Messi se zcela podřídil potřebám týmu. Hrál něco, co mu vůbec nesedělo. V Barceloně je jeho role hlavním partem v nádherném útočném fotbalu. Argentinský trenér vycházel v herním pojetí svého týmu ze zajištěné obrany a spoléhal na rychlé protiútoky. Správně pochopil, že s Holanďany a Němci jeho tým nemůže hrát otevřený fotbal.
Vidím stále před očima zřejmě rozhodující okamžik v utkání s Německem, nádherný pas na Messiho, technicky bezchybné převzetí, tak jak to umí jen on, krátký spurt s míčem a střela těsně vedle brány… Messi jako kapitán týmu dokázal nést mužně i porážku. Ostatně za čtyři roky či za osm let může být lepší a vyhrát.
Německo za deset let od trapné porážky na ME v Portugalsku udělalo velký kus práce. Změnilo práci s fotbalovou mládeží. V podstatě jde cestou, kterou jsme se ve fotbale vydali my v osmdesátých a devadesátých letech a která vyvrcholila úspěchy v letech 1996 a 2004. Němci dali nejlepší trenéry mládeži. Mají skvělého tahouna Müllera, nezdolného bojovníka s vynikající kondicí, výtečného Kroose, houževnatého Schweinsteigera a s odstupem nejlepšího brankáře šampionátu Neuera. Kromě skvělých zákroků na „čáře“ předvedl, jak by měla vypadat hra budoucnosti brankáře v šestnáctce a kolem ní. Jak by měl brankář číst hru a hrát nohama… Díky své předvídavosti a přihrávkám byl Neuer jedenáctým hráčem Německa v poli.
Co říci závěrem? Světová špička nám odskočila na několik koňských délek. Fotbal se stává v Česku společensky stále více okrajovým jevem. Chybí podpora státu, měst, podnikatelské sféry. Je jednodušší si koupit lóži v Londýně a tu a tam si tam tryskáčem zaletět na zápas, nežli se v každém zápase u nás dozvídat, kdo že je tím pánským přirozením. Slušný člověk u nás na fotbal jen těžko zabloudí.
Musíme se vydat cestou, kterou jsme před pár lety opustili. I na lidech – včetně hráčů – bude záviset, jestli se na ministerstvo financí vrátí lidé, kteří budou tvrdit, že sport je individuální aktivita, a tudíž mu nepřísluší žádná podpora státu.
Vzpomínám si, jak jsem v květnu 2006 jako český premiér přijal ve Strakově akademii delegaci fotbalové asociace, včetně několika hráčů vedených Rosickým. Slíbil jsem jim vybudování národního fotbalového stadionu. Uvažoval jsem o podpoře výstavby dalších velkých stadionů (Brno, Ostrava). O pořádání ME v kopané společně se Slovenskem někdy v roce 2020. To by byla obrovská vzpruha pro český sport a fotbalovou mládež. Pravicové vlády všechno zhatily.
Všem se to líbilo, ale na tiskové konferenci nezapomněl Rosický říct, že nepřišel jako volič sociální demokracie… Prima, teď je možná spokojen. M. Kalousek promyšleně zastavil podporu fotbalu. Národní fotbalový stadion nebude. Systém výchovy pro fotbalovou mládež živoří…
Máme-li se odpíchnout ode dna, chce to zásadní změnu, anebo to dno ještě léta budeme hledat.
Jiří Paroubek
Dnešní fotbal je jiný. Je to přece jen rozdíl čtyř desítek let. Ve fotbale jsou podstatně větší peníze než tehdy.
Nemá smysl, myslím, věnovat se průběhu celého mistrovství. Snad jen na okraj zmíním obvyklou nadutost západních médií, které – podobně jako před olympiádou v Soči – zveličovaly brazilské problémy s dokončením stadionů pro MS. Výsledek? Viděli jsme krásné arény naplněné lidmi milujícími fotbal, kde i pro hráče bylo samozřejmé, že ze sebe při hře vydají vše, co v nich je (a možná ještě o něco více). To, že se Brazílie chtěla ukázat mistrovstvím, jako jedna z nových ekonomických velmocí světa, vůdčí země Latinské Ameriky, je zřejmé.
Její hráči došli až do semifinále. Na víc to prostě nebylo. Obrovské očekávání brazilské veřejnosti prostě nemělo oporu v síle týmu. Jen dva výjimeční hráči – Neymar a T.Silva – to nestačilo. V semifinále proti Německu se hra Brazílie – bez geniálního improvizátora v útoku a bez skvělého organizátora obrany – rozpadla jako domeček z karet. Hráči nevěděli, co mají hrát. Semifinálová prohra s Německem 1:7 se stane zřejmě černým dnem v historii brazilského fotbalu.
Vzpomněl jsem si po pátém gólu v brazilské síti na utkání Československo – Brazílie ve vyřazovací skupině na MS v Chile v roce 1962. V průběhu zápasu se zranil fenomenální Pelé. Tehdy nebylo možné střídání hráčů, a tak kulhající Pelé musel vydržet do konce utkání. A jak na to reagovali při zápasu naši hráči? Skvěle. Když dostal Pelé míč, naši ho neatakovali. Masopust, Lála, Popluhár, Pluskal a další. Bylo to velké sportovní gesto. Pelé to oceňoval ještě po mnoha letech. Mimochodem, naši v zápase ve skupině s Brazilci remizovali a utkali se s nimi znovu až ve finále, kde prohráli 1 ku 3. Co tím chci říci? Jsem přesvědčen, že pokud by na místě Němců byli Masopust a spol., po pěti gólech v brazilské síti by zvolnili. A na velikosti by jim to spíše přidalo.
Strašlivá, historická porážka se nemůže nepromítnout do života celé brazilské společnosti velkou deziluzí širokých vrstev. A těch nejubožejších z ubohých, kteří jinou naději než fotbal nemají.
V zápase o třetí místo utrpěli Brazilci další těžkou porážku s vynikajícími Nizozemci. Mimochodem, Holanďané byli skvělí. Jsou národem, zhruba početně stejně silným jako Češi. Přesto se prakticky již čtyřicet let, od časů Cruyfa a Neeskense pohybují stále na světové anebo alespoň evropské špičce. To se o našem národním týmu říci nedá. Naše výkonnost se pohybuje na sinusoidě úspěch – neúspěch. A zdá se, že už od roku 2004 žádný velký úspěch nepřišel… A i sinusoida zaznamenává sestup.
Nizozemsko prohrálo v souboji o finále s Argentinou až na penalty. Mimochodem, fenomenální Robben nebyl v žádném jiném zápase mistrovství lépe kryt, než právě v semifinále. Přesto mohl v normálním hracím čase rozhodnout.
Čeští televizní komentátoři udělali z Messiho nejslabší hvězdu šampionátu. Mimochodem, kdyby občas nezpestřili naprosto nudné a nenápadité řeči v televizním studiu „hostující“ fotbalové celebrity, naladil bych si raději německou či slovenskou televizi.
Messi se zcela podřídil potřebám týmu. Hrál něco, co mu vůbec nesedělo. V Barceloně je jeho role hlavním partem v nádherném útočném fotbalu. Argentinský trenér vycházel v herním pojetí svého týmu ze zajištěné obrany a spoléhal na rychlé protiútoky. Správně pochopil, že s Holanďany a Němci jeho tým nemůže hrát otevřený fotbal.
Vidím stále před očima zřejmě rozhodující okamžik v utkání s Německem, nádherný pas na Messiho, technicky bezchybné převzetí, tak jak to umí jen on, krátký spurt s míčem a střela těsně vedle brány… Messi jako kapitán týmu dokázal nést mužně i porážku. Ostatně za čtyři roky či za osm let může být lepší a vyhrát.
Německo za deset let od trapné porážky na ME v Portugalsku udělalo velký kus práce. Změnilo práci s fotbalovou mládeží. V podstatě jde cestou, kterou jsme se ve fotbale vydali my v osmdesátých a devadesátých letech a která vyvrcholila úspěchy v letech 1996 a 2004. Němci dali nejlepší trenéry mládeži. Mají skvělého tahouna Müllera, nezdolného bojovníka s vynikající kondicí, výtečného Kroose, houževnatého Schweinsteigera a s odstupem nejlepšího brankáře šampionátu Neuera. Kromě skvělých zákroků na „čáře“ předvedl, jak by měla vypadat hra budoucnosti brankáře v šestnáctce a kolem ní. Jak by měl brankář číst hru a hrát nohama… Díky své předvídavosti a přihrávkám byl Neuer jedenáctým hráčem Německa v poli.
Co říci závěrem? Světová špička nám odskočila na několik koňských délek. Fotbal se stává v Česku společensky stále více okrajovým jevem. Chybí podpora státu, měst, podnikatelské sféry. Je jednodušší si koupit lóži v Londýně a tu a tam si tam tryskáčem zaletět na zápas, nežli se v každém zápase u nás dozvídat, kdo že je tím pánským přirozením. Slušný člověk u nás na fotbal jen těžko zabloudí.
Musíme se vydat cestou, kterou jsme před pár lety opustili. I na lidech – včetně hráčů – bude záviset, jestli se na ministerstvo financí vrátí lidé, kteří budou tvrdit, že sport je individuální aktivita, a tudíž mu nepřísluší žádná podpora státu.
Vzpomínám si, jak jsem v květnu 2006 jako český premiér přijal ve Strakově akademii delegaci fotbalové asociace, včetně několika hráčů vedených Rosickým. Slíbil jsem jim vybudování národního fotbalového stadionu. Uvažoval jsem o podpoře výstavby dalších velkých stadionů (Brno, Ostrava). O pořádání ME v kopané společně se Slovenskem někdy v roce 2020. To by byla obrovská vzpruha pro český sport a fotbalovou mládež. Pravicové vlády všechno zhatily.
Všem se to líbilo, ale na tiskové konferenci nezapomněl Rosický říct, že nepřišel jako volič sociální demokracie… Prima, teď je možná spokojen. M. Kalousek promyšleně zastavil podporu fotbalu. Národní fotbalový stadion nebude. Systém výchovy pro fotbalovou mládež živoří…
Máme-li se odpíchnout ode dna, chce to zásadní změnu, anebo to dno ještě léta budeme hledat.
Jiří Paroubek