V souvislosti s napjatou mezinárodní situací znovu ožily plány na dostavbu nových bloků českých jaderných elektráren, přestože pohled bez válečnických brýlí ukazuje takový krok jako ekonomicky i energeticky sebevražedný.
Ukrajinská krize vyhrotila několik českých problémů. Když pomineme zahraniční politiku, kde se prokázala užitečnost Sobotkova odmítnutí stádního jednání v rámci EU, vystupují především dílčí zájmové skupiny a pokoušejí se vyvodit z krátkodobého selhání evropských elit nějaké dlouhodobé strategické výhody.

V tradičně proamerickém táboře „pravdy a lásky“ se rozeběhly závody, kdo bude militarističtější a proameričtější. Na obzoru je slibná pozice hlavního hlídače amerických zájmů v ČR, nejspíš za provařeného ProMoPro Vondru. Jen tak si lze vysvětlit bojechtivé výkřiky některých českých politiků působící dojmem, že volají z vlaku již mířícího na východní frontu.

Možná by se měla jejich bojeschopnost otestovat nějakou pozorovatelskou misí dohlížející na příměří na východě Ukrajiny, která by jim umožnila pohyb na území mezi raketomety a civilním obyvatelstvem. V této souvislosti je zajímavé, že v u nás v posledních měsících ubylo antikomunistických útoků. Ukončení éry neproduktivního antikomunismu je jistě pozitivní. Zdá se, že Vladimir Putin a Rusko jsou jakýmsi vhodným substitutem komunistických oškliváků.

Jaderná energetika – plyn je energie, plyn nebude, proto potřebujeme jádro. S touto politickou logikou znovu ožily plány na dostavbu nových bloků českých jaderných elektráren, přestože pohled bez válečnických brýlí ukazuje takový krok jako ekonomicky i energeticky sebevražedný. Sám šéf dozorčí rady ČEZu přitom včera hovořil o potřebě toho, aby vláda zajistila garantování výkupní ceny elektřiny.

Ekonomie jádra je však čím dál zoufalejší. Ceny elektřiny, které je v Evropě nadbytek, dlouhodobě klesají, přestože už deset nebo více let v ČR zní nepodložená zoufalá varování, že jí bude naopak nedostatek. Letos ceny elektřiny reagovaly na ukrajinskou krizi pouhou stagnací.

Veškerá produkce JE Temelín byla až dosud prakticky jen na export – rovnala se množstvím elektřiny, které ČR vyvážela. Nevydařil se český pokus, aby závazky EU v oblasti klimatických změn nezahrnovaly také konkrétní cíle při snižování energetické náročnosti. Podle koncepce cílů Klimaticko-energetického balíčku má EU v plánu do roku 2030 ušetřit 30 % energie. Kam potom bude ČR elektřinu z vyrobených bloků vyvážet a za jakých podmínek?

V České republice je sice snaha některých vlivných zájmových skupin zablokovat rozvoj alternativních zdrojů, ale i tady budeme muset couvnout, už proto, že se jedná o nadějné výrobní obory a potenciál pro tvorbu pracovních míst.

U dostavby Temelína (Dukovan) byla tvorba pracovních míst a využití českého strojírenství velmi významným argumentem. Zdá se však, že to byl projev bezradnosti, jak nová místa tvořit. Proto se pozornost soustřeďovala stále na jedno a to samé – posilování přerostlého automobilového sektoru lákáním dalších zahraničních investorů, nahrnutí evropských peněz do stavby dálnic, přestože v zemi není dost kapacit na to, aby se v takovém objemu stavělo kvalitně, a k tomu všemu dostavba Temelína (či Dukovan)

Energetika byla vnímána také jako významné exportní odvětví, ještě nedávno počítala energetická koncepce ČR s dalším vývozem asi dvaceti procent národní produkce.

Nyní se přidává energetická soběstačnost. Sama o sobě představuje bohulibý cíl, ale nelze k němu dojít cestou mířící do pekla. Ano, ukrajinská krize vyhrotila českou závislost na dodávkách ruských fosilních zdrojů, ale není to krize elektřiny, je to hlavně krize vytápění.

Nejlepším nástrojem odstranění této závislosti je snížení spotřeby prostřednictvím rekonstrukce budov na nízkoenergetické nebo pasivní. Vláda si je tohoto cíle vědoma, ale kdyby na něj dala jen zlomek toho, čím chce dotovat Temelín, bylo by to mnohem dosažitelnější.
Existují seriózní výpočty, kolik by to přidalo pracovním míst a jak by to pomohlo růstu HDP. Avšak efekt působení takových opatření lze hodnotit i z dalších pohledů. Lidem s nižšími náklady na energii se uvolňují peníze na jinou spotřebu, to znamená, že efekt na HDP je násobný – výstavba plus spotřeba za ušetřené náklady.

Dost důležité je i to, že peníze za energetiku obvykle odtékají z dané lokality k velkým domácím nebo nadnárodním dodavatelům a oslabují tak její hospodářský potenciál. Už jen snížení tohoto odtoku zvyšuje šance pro rozvoj lokální ekonomiky.

Obecně lze říci, že plnění evropských cílů v oblasti klimatických změn (snížení uhlíku, zvýšení energetické efektivnosti a alternativní zdroje) vychází vstříc decentralizované ekonomice. To je samozřejmě špatná zpráva pro ty, kdo se zmocnili českých výrobních kapacit v kuponové privatizaci a měli za to, že je budou moci bezstarostně ždímat po celé generace. Centralizace je diktát, ber, nebo zhyň. Decentralizace občanům nabízí právo volby a také (jistou) nezávislost na centru.

Ekonomie jaderné energetiky je děsivá jak z hlediska nákladů, tak z hlediska historické volby, protože předpokládá, že obyvatelstvo bude přinuceno dlouhodobě na tuto nesmyslnou ekonomii přispívat. Toho lze dosáhnout jen zablokováním práva volby.

„Rychlý pohled na web pražské energetické burzy PXE odhalí, že elektřina pro příští rok v základním pásmu se nyní obchoduje po třiceti pěti eurech za megawatthodinu, v přepočtu 975 korun. Autoři energetické koncepce vyčíslili náklady na jednotku elektřiny u moderního jaderného bloku na zhruba 1600 korun, v případě paroplynového zdroje jde dokonce o 2400 korun,“ popisuje problém týdeník Ekonom.

Vláda dosud odmítala garantovat ČEZu takovou cenu elektřiny, aby mohl jaderné bloky dostavět a provozovat. To by se mohlo ve světle posledních prohlášení vládních činitelů změnit. To znamená, že občany by čekala buď nová daň, nebo ořezání veřejných služeb ve prospěch dotování nákladů jaderných elektráren. Tím by problém volby pro občana odpadl, daně jsou povinné.

Při jiných příležitostech vláda ráda poukazuje na potřebu zvyšování konkurenceschopnosti. Ta by však byla touto daní naopak oslabena. Obecně energetické daně slouží k potlačení energetické náročnosti, jsou tedy užitečné, ale tady by bylo paradoxně nutno spotřebu stabilizovat, protože výkon jaderných elektráren nelze měnit. Aby se to ospravedlnilo, musel by následovat program podpory zahraničních investic v energeticky náročných oborech.

Snižování nákladů české ekonomiky potom, co by byly uměle zvýšeny další „energetickou daní“, by se také mohlo přesunout do brzdění mezd. Malý signál obratu, kterým bylo nynější zvýšení minimální mzdy i proti vůli zaměstnavatelů, by tak spíše ohlašoval období, kdy minimální mzda roste, ale současně přibývá těch, kdo ji pobírají.

Dostavbu jaderné elektrárny nelze ničím ospravedlnit. Může být něčím politickým cílem, ale pak musí být otestována vůlí občanů, nejlépe referendem.

Předtím by měli občané dostat všechny dostupné informace pro a proti při dostavbě Temelína či Dukovan a posoudit, zda není pro tyto politické cíle zneužívána ukrajinská krize a zda a zda se za argumentem energetické soběstačnosti neskrývá pravý opak, tedy snaha zablokovat možnost volby těch, kdo by se raději orientovali na snižování spotřeby, snižování energetických nákladů a na přeměnu těchto nákladů v příjmy prostřednictvím vlastních, a zejména decentralizovaných alternativních zdrojů.

Jiří Paroubek