Je ještě Západ schopen v Sýrii a Libyi dělat rozumnou politiku? Ministr zahraničí Zaorálek provází svou cestu po Africe velmi moudrými slovy. Africkým státníkům říká hezké věci, které chtějí slyšet. Jsou to ostatně tytéž řeči, kterými zásobuje, a nejen on, českou veřejnost: problémy imigrantů tlačících se do Evropy se musí vyřešit přímo v zemích, ve kterých problémy vznikly.

Sice je to líbivé, ale také vrcholně alibistické. Nikoho to ale nezarmoutí a mimo jiné to vylučuje názorovou konfrontaci s těmi, kdo přispěli např. k rozbití režimu plukovníka Kaddáfího a jeho smutnému konci. A s těmi, kdo důsledně pracovali na destabilizaci Sýrie a vlády prezidenta Asada. A hlavně to během několika příštích let (jestli vůbec) není dosažitelné.

Plukovník Kaddáfí jistě nebyl žádný beránek. Byl to ovšem autoritativní vládce, který měl svou teroristickou minulost již pár let za sebou. A že on a jeho klan kradl, to v těchto státech není až tak překvapivé. O národní bohatství se však dokázal rozdělit také se svými spoluobčany. Zavedl bezplatné zdravotnictví a školství a kdo chtěl, mohl na náklady státu studovat v zahraničí. Teď nic z toho v dříve klidné zemi neexistuje.

Francie a Velká Británie po vypuknutí nepokojů v Libyi v rámci tzv. arabského jara – ovšem se souhlasem prezidenta Obamy – společně nejprve svým letectvem zničily plukovníkovy vzdušné síly a poté i podstatnou část jeho pozemní armády. Kaddáfí byl nakonec štván jako divá zvěř a posléze velmi brutálním způsobem zabit.

Byl to akt naprosté neschopnosti anticipovat příští vývoj v Libyi. Jen naivka si přitom mohl myslet, že po pádu Kaddáfího bude v této zemi nastolena demokracie, věčný mír a prosperita. Libye se po mnoha peripetiích zmocnil naprostý chaos, těžba ropy zde dramaticky klesla…

Část islamistů byla po čase vytlačena z Libye do Mali a jinam a část zbraní a islamistických bojovníků se přemístila také do Sýrie.
Libye a Sýrie mají jeden společný jmenovatel. Režimy těchto zemí si vysloužily nenávist konzervativních arabských režimů, a značná produkce ropy byla v očích arabských konkurentů pro Kaddáfího ještě přitěžující okolností.

Západní velmoci tedy mají hlavní odpovědnost za chaos v Libyi, který umožnil, že se na pobřeží této země soustředily statisíce uprchlíků zoufale se snažících dostat do Evropy. Neschopnost britských, francouzských a amerických politických elit odhadnout budoucí vývoj byla a je naprosto udivující.

Případ Sýrie je dalším smutným příkladem neschopnosti západních elit předvídat. Již více než čtyři roky čelí Asadův sekulární režim vcelku úspěšně snaze o svou likvidaci. Asad je spojencem Ruska a Íránu, což v geopolitické hře překáží plánům Západu, Izraele i některých konzervativních arabských států. Nezapomínejme však ani na neoosmanské sny Turecka.

Nejprve vzaly. Záhy po zahájení bojů v Sýrii, za své turecké sny, které vycházely z bludné představy, že moc po Asadovi rychle převezme Muslimské bratrstvo, jehož se prezident Erdogan cítí být patronem. Tato organizace však byla za občanské války v Sýrii prakticky zcela zničena.

Po třech letech války se zdálo, že situaci v Sýrii má plně pod kontrolou B. Asad, který byl loni v červnu triumfálně opět zvolen prezidentem. Pak se však na scéně náhle objevil Islámský stát (IS).

Zdá se, že iniciační impuls a počáteční finanční a materiální injekci poskytly IS některé konzervativní arabské státy. Vypadá to, že tato rozhodnutí nevzešla od mocností Západu. IS se ovšem v Iráku zmocnil coby válečné kořisti nejmodernější výzbroje irácké armády. Té sice nechyběla skvělá výzbroj, moderní vybavení a prvotřídní výcvik zajištěný Američany, ale zato postrádala chuť bojovat. Peníze na provoz získal IS vykradením iráckých bank, z prodeje ukradené syrské ropy (zřejmě přes Turecko) i „zdaňováním“ (tedy přesněji okrádáním) podnikatelských struktur na územích, jež ovládá.

IS vybojoval významnou část území Iráku, ale zatím se pohybuje vlastně jen na území obývaném sunnitskými muslimy. Je otázka, zda má vůbec v Iráku v plánu pronikat na šíitská území. V Sýrii IS vlastně všechna města, která obsadil – s výjimkou Palmýry – vybojoval na protiasadovské sekulární opozici. Sekulární opozice proti Asadovi sponzorovaná Američany, Tureckem a dalšími zeměmi, svou vojenskou neschopností ještě usnadnila úspěchy Islámského státu

B. Asad viditelně zkracuje frontu, stahuje svou armádu do nejlidnatějších oblastí země. Ostatně z Palmýry jeho lidé dokázali včas organizovaně odtransportovat do bezpečí, mimo dosah IS, stovky antických soch. To bylo moudré a správné. Západní svět bude nyní prolévat krokodýlí slzy nad ničením antických artefaktů v Palmýře islámským státem a jaksi přehlížet organizovanou akci baasistického režimu směřující k záchraně jiných památek.

Letecké útoky koalice vedené Američany na IS mají v Sýrii jen omezený účinek a jsou prováděny výběrově. Pouští obklopující Palmýru vedou silnice, po kterých k městu musely směřovat z daleka viditelné vojenské kolony IS. Vkrádá se tak otázka, zda nebyly vidět? Proč tedy vlastně nebyly vojenské kolony IS zničeny „leteckou koalicí“?

Řada zahraničních i českých komentátorů přitom přímo jásá nad – údajně se blížícím – pádem B. Asada. Proč ta nenávist, která znemožňuje střízlivé hodnocení situace a hledání realistických vývhodisek? Asad byl za čtyři roky války o Sýrii v nesnadné situaci již nejméně dvakrát. Přežil. Pokud ovšem jeho baasistický režim skutečně padne, vznikne přechodně mocenské vakuum, které mohou vyplnit jen islamisté z IS nebo z fronty An-Nusra (syrská větev Al-Kajdy). Blouznění Američanů o potenciálu syrské „umírněné“ opozice je další z chyb, kterých se po dobu syrského konfliktu americká administrativa dopustila a dopouští.

Pak teprve – tedy po případném pádu Asada – by došlo ke skutečnému infernu. Na útěk ze země před jistou smrtí by se dali křesťané, alávité, exponenti strany Baas – prostě několik milionů lidí. Asad stále ještě kontroluje území s 12–15 miliony obyvatel Sýrie, kteří s ním více nebo méně spojují svůj osud.

Západ by měl konečně začít vnímat realitu. Měl by, jak říká L. Zaorálek, řešit příčiny imigrace do Evropy na místě, kde problém vznikl. Ale v první řadě by tyto problémy neměl sám vytvářet.
V Sýrii má Západ na výběr. Buďto se skřípěním zubů podpoří Asada, třeba s dohodnutými politickými koncesemi pro syrskou sekulární opozici (a její účast ve vládě), anebo otevře dveře do Damašku, Latákie a na středomořské pobřeží Islámskému státu. Vítězství IS bude ovšem doprovázeno nevídanou krvavou lázní a miliony nezastavitelných uprchlíků valících se na všechny strany s konečnou stanicí v Evropě.

Jiří Paroubek