V poslední době se objevují různé více nebo méně fantaskní úvahy o tom, že se vlastně politický osud ČSSD velmi podobá politickému osudu ODS.

Argumentuje se tím, že ODS zažila v roce 2013 svůj hluboký propad až do politické bezvýznamnosti a poté se z něj zvolna dostává s tím, že ji teď čeká už jen slunná a vítězná budoucnost. Nechci se příliš pouštět do analýzy politiky současné ODS, nejsem jejím příznivcem. Přiznám se ale, že mě někdy popuzují některé osoby ve vedení této strany i zjevná myšlenková rigidita, okázalé „Hurá antievropanství“ v některých okrajových otázkách a bezhlavá kritika premiéra Babiše. A to i ve věcech, kde premiér  postupuje dobře a užitečně, alespoň tedy podle chápání voličů. Vadí mi pochopitelně také plačtivost tónu  ve vystoupeních představitelů ODS, kteří se tváří, jako by bylo nespravedlivé, že voliči neocení jejich radikálního  antibabišovského ducha. J v tom jakési reziduum netolerantního chování z doby bývalého režimu. Představitelé ODS mluví často a rádi  o bývalých estébácích, polokomunistické vládě a jiné obstarožní nesmysly, které budou zajímat čím dál menší část české společnosti. 

Na druhou stranu má ze sociologického hlediska ODS  oproti ČSSD ohromnou výhodu. Je prostě napravo od středu ve změti politických stran nebo spíše straniček, nejsilnější. Je tedy přirozeným gravitačním polem pro pravicové voliče. A pokud se hnutí ANO posunulo v zásadě do levého středu politického spektra svou praktickou politikou, pravicoví voliči hledají někoho, kdo bude jasně reprezentovat a artikulovat jejich zájmy. TOP 09 je slabá a balancuje již dnes pod hranicí 5%, která by zajišťovala její zvolení do příští poslanecké sněmovny. Podobně jsou na tom Starostové, kteří se pokusí po nevýrazném a vlastně zkompromitovaném Gazdíkovi, oživit svou pozici ve veřejnosti v čele s novým lídrem. A jsou zde ještě  lidovci, jejichž budoucnost není po odchodu P. Bělobrádka vlastně vůbec jasná. Jediná opravdu silná figura této strany, kontroverzní hejtman a senátor Jiří Čunek, bude možná pro delegáty volebního sjezdu KDU-ČSL příliš nestravitelná varianta pro volbu předsedy strany. Není příliš odvážné tvrdit, že pokud se do čela lidovců postaví někdo jiný nežli Čunek, nedostanou se v příštích volbách do sněmovny nejspíš přes hranici volitelnosti 5%. Takže ODS se stává přirozeným gravitačním polem pro hlasy pravicových voličů, kteří budou již v příštích a zejména v těch dalších následujících volbách do sněmovny opouštět menší pravostředové strany. Také elektorát Pirátů není vůbec stabilní a definitivně osazený. První vystoupení pirátského pražského primátora Hřiba v médiích jsou charakteristická zjevnou nezralostí a neschopností jasně sdělit nejzávažnější cíle pražské radnice pro nejbližší dobu. Pokud bude tato jeho bezradnost pokračovat, začne to nutně ovlivňovat i celostátní volební preference této strany. Prostě ukázaná platí. A pokud nebudou praktické  výsledky práce  Pirátů v Praze vidět anebo budou špatné, nebudou ani voliči této strany. Případná eroze elektorátu Pirátů by mohla nejvíce napomoci právě preferencím ODS, ale také hnutí ANO.

Sociální demokracie je nyní  v jiné situaci nežli ODS v roce 2013. Pokud si představíme volební preference ODS, respektive jejich průběh, lze je přirovnat k jakési U-rampě, když v roce 2013 preference této strany byly v nejnižším bodě této  U-rampy. Sociální demokracie zatím zjevně nenabrala kurz dostat se z nejnižšího bodu U-rampy nahoru. Naopak může dojít ještě k většímu propadu volebních preferencí a volebního výsledku v evropských volbách letos v květnu. Sociální demokracii chybí pro evropské volby viditelný volební lídr. Tím není ani europoslanec Poc, ani europoslankyně Sehnalová. Jejich solidní práci v Evropském parlamentu lidé neznají. Kromě toho voliči sociální demokracie dosud nikdy nějak  zvlášť netoužili po tom, zajistit na pět let dobré bydlo několika europoslanců s příjmy kolem 200 000Kč měsíčně v Bruselu a ve Štrasburku. Ani v mimořádně úspěšném roce eurovoleb 2009, kdy ČSSD získala historicky největší počet sedmi europoslanců, nebyl výsledek této strany procentuálně nijak úžasný. Nechci psát své číselné odhady volebního výsledku, ale obávám se, že ČSSD bude tímto výsledkem velmi zklamaná. Pokud jde o volebního lídra, je tu jedna zajímavá osobnost, která stojí za úvahu a se kterou by se dalo za jistých okolností překročit 5% hranice hlasů. Tou osobou je europoslanec Pavel Telička, t. č. nezávislý, již dříve odpadlý od hnutí ANO, který by mohl přinést zájem i potřebnou kvalitu a tedy i hlasy voličů.

Já chci ale sdělit něco jiného. Je zřejmé, že pod pragmatickým vedením A. Babiše, se vcelku bezprogramové hnutí ANO v koalici se sociálními demokraty a s parlamentní podporou komunistů Babišova strana-nestrana stala nejsilnějším levostředovým politickým subjektem v zemi. Nejzávažnější rozhodnutí Babišovy vlády v oblastí sociální politiky (navýšení důchodů, navýšení mezd státních zaměstnancům atd.) jsou  voliči vesměs  přičítány hnutí ANO. To získalo v průběhu času  do svého elektorátu podstatnou část dřívějších voličů  ČSSD: důchodce a státní zaměstnance.

Tedy,  ze sociologického hlediska je role dnešní sociální demokracie při obnově svého volebního elektorátu mnohem složitější, nežli tomu bylo a je u ODS. ČSSD nesoupeří jako ODS o hlasy voličů s menšími a oslabujícími stranami pravice, ale s mohutným hnutím miliardáře, který disponuje  prakticky neomezenými finančními prostředky a podporou ohromného mediálního impéria. ČSSD by potřebovala ve svém čele zajímavé a barvité  figury,  a to nejen ve svém vedení, ale hlavně na ministerstvech, se kterými by se veřejnost mohla ztotožnit.

Mladí funkcionáři a představitelé ČSSD by měli přestat blouznit o budoucnosti své strany jako o moderní straně západoevropského střihu. Možná by se také   mohli podívat do té západní Evropy, která vlastně z těch západoevropských socialistických a sociálních demokratických stran  je v současné době tak úžasná, že zasluhuje následování. Práci na programu strany by neměly nahrazovat fráze o modernitě a modernizaci. 
V posledních dvou letech jsem zveřejnil postupně zhruba dvacet programových okruhů, na které by se ČSSD, pokud chce zmodernizovat svůj program, měla zaměřit. A z těchto okruhů  pak vybrat tři až čtyři nosná témata  a ty v každodenní politice strany rozvíjet a kultivovat. Výběr těchto prioritních témat by pochopitelně neměl být předmětem geniálního vnuknutí vůdců strany typu „jízdné v MHD zdarma“, ale na základě velmi seriózních sociologických průzkumů reálných nálad veřejnosti. 

ČSSD ztratila v letech Sobotkova a Chovancova vedení důvěryhodnost. Získat ji zpět je úkol mimořádně  obtížný, ale není úplně  nemožný.
 

Jiří Paroubek