A bude to tak špatné? V posledních dnech se celá řada českých  ekonomických beletristů, jak s oblibou nazývám tzv. ekonomické analytiky, zabývá nezbytností důchodové reformy.

Nyní se tato diskuze ještě  poněkud oživila ustavením komise, která se důchody (nechci tvrdit, že důchodovou reformou) bude zabývat. Z vlastní zkušenosti mohu sdělit, že jsem začal na důchod dobrovolně spořit již brzy po pádu bývalého režimu, jakmile velké světové pojišťovací společnosti přišly na český trh s vhodnými návrhy investičních produktů. Spořil jsem a spořil a před pár lety, v souvislosti s mým důchodovým věkem, jsem konečně mohl tyto produkty finalizovat a valorizovat. I když to bylo lepší něž nic, vydržely by takto naspořené částky jen na pár let. Rozhodně nejsou tyto zdroje schopné zajistit běžnému důchodci životní úroveň, kterou měl před odchodem do důchodu.

Japonci jdou na to jinak. Nechci doporučovat tradiční japonskou metodu ultratvrdé práce, kdy se japonští zaměstnanci dobrovolně vzdávají podstatné části své dovolené, a to de facto, ve prospěch svých firem a  rozvoje hospodářství své země. Prostě tato cesta, kterou Japonsko nastoupilo už kdysi dávno po revoluci Meidži, která zahájila éru intenzivní industrializace Japonska a zejména po II. světové válce, kdy Japonsko chtělo odstranit devastující důsledky války na japonském území, je japonsky specifická. Nám by prosté  nebyl vlastní a přiznám se, že i když jsem touto cestou sám osobně (a zcela dobrovolně) šel více než tři desítky let, chápu, že to není cesta úplně pro každého. Nyní japonská společnost stárne. A stárne dosti rychle. Přibývá velmi starých Japonců, kteří se nicméně chtějí udržet v ekonomické aktivitě. Součástí japonské kultury přitom  není dovoz levné pracovní síly ze zahraničí, což by samozřejmě v podmínkách východní Asie bylo možné a snadné. Japonská společnost si ovšem vždy zakládala na své homogennosti - jazykové, kulturní, nacionální. Kapitánům českého průmyslu je to jedno. Ti by v klidu dováželi levnou pracovní sílu ze zahraničí, i když to do budoucna státu a společností   přinese značné problémy. Problémy, se kterými se tak nebo onak musí vypořádat společnosti jako je francouzská, holandská či britská. Tu s menším nebo větším úspěchem. 

Samozřejmě jistou cestou pro Českou republiku je dovoz kvalifikované pracovní síly ze slovanských zemí východní a jihovýchodní Evropy. Tito lidé, kteří přicházejí do naší země již většinou v dospělém věku, se prostě do společnosti snadno vstřebají a český stát v zásadě za ně  nemusí nést všechny náklady na vzdělávání či zdravotnictví, které si výchova dětí a mladých lidí  vyžaduje. Prostě,  většinou může dostat hotovou pracovní sílu, vlastně skoro zdarma.  

Navyšovat národní důchod země tímto směrem je samozřejmě možné, ale jiný směr ukazují zmírnění  Japonci. Přestože japonská společnost stárne, podařilo se Japonsku docílit v roce 2017 růstu HDP o 1,9% a v roce 2018 0,7%. Oněch  0,7% není sice nijak astronomický růst, ale je to slušný hospodářský  růst s ohledem na strukturu japonské společnosti a její demografický profil. Japonsko po desetiletích neustálé modernizace svého hospodářství nemělo ani nyní  problém s tím, zachytit základní trendy technologické revoluce, digitalizace a robotizace. To umožňuje růst produktivity práce i růst společenského bohatství s menším počtem pracovních sil anebo s využitím jisté části dříve narozených pracovníků v rámci svého hospodářství. Prostě Japonsko ukazuje zajímavou cestu, kterou se může vydat i Česká republika.

Nejlepší řešení  "důchodové reformy"  pro naši zemi je to, aby se dosáhlo kombinace tří možných postupů. Pro zajištění  růstu budoucích příjmů státu a tedy i pro otevřenou ruku státu pro financování růstu důchodů i v budoucnu. Je to podpora populačního růstu propopulačními opatřeními, je to dále rozvoj technologické revoluce, umožňující rychlý růst produktivity práce. A konečně je to přísun kvalifikované pracovní síly ze slovanských zemí jihovýchodní a východní Evropy. 

Početní úlohy, do kterých se pustili před lety exponenti penzijních fondů, různí Rusnokové a Bezděkové, stejně nevycházejí. Jsou to jen pravděpodobně se tvářící  fantaskní konstrukce, které mají dosáhnout u veřejnosti souhlasu s tím, aby velké mezinárodní finanční skupiny prostřednictvím svých penzijních fondů ovládly významnou část úspor obyvatelstva, s nimiž mohou bez jakýchkoli zábran a ve svém vlastním zájmu po dlouhou dobu nakládat.

 
Jiří Paroubek