Jen málo českých médií dokáže být při hodnocení 70. výročí vyhlášení Čínské lidové republiky úplně objektivní a korektní.

Stručně, jakoby se sebezapřením  hodnotí dnes velkou manifestaci a přehlídku na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, a to v podstatě  jen jako ukázku síly Číny. Ale současně  dávají česká média  prostor vyjádření vlády Tchaj-wanu o diktatuře komunistické strany v Číně  a věnují také pozornost  nepokojům v Hongkongu, které jsou z hlediska rozměru celé Číny v zásadě marginálním jevem.
Čína má  specifické státní uspořádání, které vychází z představ čínských komunistů o socialismu a z tradice čínské kultury a myšlení. Čína je zcela unikátní civilizací s historií dlouhou pět tisíc let a s více než dvoutisíciletou tradicí  své státnosti. Z tohoto hlediska je sedmdesát let moderní historie poměrně krátkým úsekem v dějinách Číny.

 Před sedmdesáti lety vyhlásil vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung vítězný konec občanské války. A téměř 550 mil. Číňanů se vydalo cestou, která měla zcela změnit a modernizovat zaostalou agrární zemi s nepatrnou průmyslovou výrobou, zemi zničenou válkou s Japonci    (která si vyžádala 20 mil. lidských obětí) a následnou občanskou válkou, zemi s vysokou negramotností a nízkým průměrným věkem dožití. Podařilo se to obdivuhodně. Vývoj ČLR v prvních třiceti letech její existence nebyl právě jednoznačný. Nicméně i tehdy čínské národní hospodářství rostlo. Bylo to o to obtížnější, že po občanské válce s Kuomintangem zmizela ze země většina odborníků. A nový stát, pokud chtěl být úspěšný, si musel vytvořit celou novou třídu odborníků a manažerů. Což se zdálo  být nemožné. Nicméně, povedlo se to. 

Pokud se dnes podíváme na křivku vývoje ukazatele HDP podle parity kupní síly na jednoho obyvatele, pak tento ukazatel se z nějakých 2 500 dolarů v závěru 70. let dostal až na dnešních více než 18 000 dolarů na jednoho obyvatele. To je prostě jednoznačný a grandiózní  úspěch. Stamiliony lidí v Číně  se vymanily z neuvěřitelné chudoby, která se vymyká jakýmkoliv představám Evropana o chudobě.  A odhaduje se, že z dnešního počtu cca 1,4 mld. obyvatel Číny  můžeme  zhruba 500 mil. Číňanů počítat jako součást  střední třídy. Na čínských ulicích nevidíte obrazy obvyklé v řadě zemí Orientu, kde se toulají bezdomovci nesoucí si celý svůj  majetek v jedné igelitové tašce. Růst životní úrovně Číňanů je zřejmě největším civilizačním přínosem za sedmdesát  let budování Čínské lidové republiky.

Industrializace státu probíhala prakticky od počátku 50. let a je dobré připomenout, že se do ní zapojila, kromě jiných, také celá řada československých odborníků. Ti pomáhali budovat nový čínský průmysl. 

Od roku 1978, tedy v době, kdy byl nejvyšším představitelem Číny pragmatický Teng Siao-pching, začal nevídaný rozvoj hospodářství ČLR s dechberoucímí  tempy hospodářského růstu. Nejprve dvoucifernými a v loňském roce stále vynikajícími 6,6% meziročního růstu HDP. Čínský růst ekonomiky je vlastně od té doby až do dneška tahounem růstu celé světové ekonomiky. Čína se tak před několika lety dostala na pozici druhé největší světové ekonomiky a má přirozenou ambici během několika příštích let vystřídat na pozici hospodářsky nejsilnější země světa Spojené státy. Toto obrovské vzepětí Číny,  zejména v posledních čtyřiceti letech, způsobila kombinace několika jedinečných faktorů, které v jiné zemi světa prostě není možné v tomto souhrnu nalézt. Čína uskutečnila a stále  každým rokem uskutečňuje ohromné investice do svého průmyslu, do dopravní infrastruktury atd.. Jedná se o investice jak zahraničních investorů, tak soukromých domácích  investorů.  Ohromné jsou ale také  veřejné investice čínského státu, provincií a měst. 

V ekonomice Číny je silně uplatňován prvek plánování, což je vidět zejména v oblasti investic a státních intervencí.

 Současně je však Čína také tržní ekonomikou, která se opírá o velmi pracovitou a vysoce motivovanou pracovní sílu.
 
Bez velkého přehánění platí, že Čína během dvou generací prošla v oblasti hospodářství, průmyslové výroby i zemědělství cestu ze  zaostalého, téměř feudálního  hospodářského uspořádání až  k současnému  použití nejvyspělejších výrobních technologií a postupů ve vlastním národním hospodářství.

Čína dokázala účinně bojovat také proti negramotnosti. Zlepšila také  svůj systém zdravotnictví a zdravotní péče, což ve svých důsledcích vedlo k výraznému zvýšení průměrného věku dožití obyvatel. To je další velký civilizační úspěch  Číny.

ČLR dokázala z dřívějšího, zcela podřízeného postavení ve společnosti vymanit čínské ženy, což přineslo čínské společnosti ohromný, předtím opomíjený  počet talentů, což jí  dodalo  velkou dynamiku.

Čínská společnost má svou kulturu a své tradice a z toho vyplývající politický systém s rozhodující úlohou komunistické strany v tomto uspořádání. Tato strana však především vytváří rámce pro život v zemi a pro jeho hospodářství a nepředstavuje byrokratickou brzdu rozvoje, jako tomu bylo za bývalého režimu u nás. K obdivuhodnému růstu hospodářství Číny  danému absolutními čísly růstu HDP, ale také již zmíněným ukazatelem HDP podle parity kupní síly na jednoho obyvatele, došlo přes to, že za posledních sedmdesát let se počet čínského obyvatelstva zvýšil zhruba o 850 milionů. Díky vysokým tempům růstu ekonomiky vzrůstá životní úroveň a jeho  důsledkem je obdivuhodná  stabilita čínské společnosti.

Podle neokonfuciánské filosofie jen taková vláda, která se stará o svůj lid a pečuje o něj, má „Mandát nebes“. Tu a tam v čínské historii se stalo, že některý z císařů či celá císařská dynastie   ztratili tento mandát, protože se nedrželi tohoto pojetí vlády. Současná vláda Číny vycházející ze svých  představ o socialismu s čínskými rysy se snaží pracovat tak, aby si tento „Mandát nebes“ udržela. Představy některých západních politiků, že v Číně je možné uplatnit pluralitní politické uspořádání, jako je tomu v západní Evropě či ve Spojených státech, jsou v rozporu s tradicí a kulturou pětitisícileté historie Číny. Dnešní čínský systém uspořádání poměrů, který zajišťuje dlouholetý růst ekonomiky a z toho vyplývající růst  životní úrovně lidí, může naopak být lákavým vzorem pro řadu zemí třetího světa.

 
Vztahy Česka s Čínou

 
Již za bývalého režimu se vyvíjely vztahy někdejšího Československa s Čínou po roce 1949 v sinusoidách. V 50. letech se Československo snažilo pomoci intenzivnímu rozvoji hospodářství Číny vysíláním četných svých odborníků. Po roce 1960, po roztržce Maovy Číny se Sovětským svazem, se postupně zmrazily také  vztahy Československa a Číny. V polovině 60. let v době  kulturní revoluce v Číně se narušily tyto vztahy  na dlouhou dobu. Až v závěru 80. let byla snaha obnovit intenzivní hospodářské vazby mezi oběma zeměmi.

Po sametové revoluci se většina českých vlád až do roku 2005 vlastně o Čínu nezajímala. České vlády řešily především  transformaci českého hospodářství. Až v roce 2005 jsem jako český premiér na státní návštěvě Číny po jednání s vrcholnými čínskými představiteli dospěl k názoru, že je možné rychle rozvíjet vzájemnou hospodářskou spolupráci. Do půl roku po mé návštěvě v Pekingu přiletěl na státní návštěvu do Prahy čínský premiér Wen Ťia-pao. Zdálo se, že nic nestojí v cestě rychlému rozvoji česko-čínských hospodářských vztahů. Čínská strana měla velký zájem o spolupráci s Českem zřejmě také  proto, že ji považovala za dobré nástupiště pro svou spolupráci  s EU. Následující vláda pravice pod vedením Topolánka a Schwarzenberga po roce 2006 ovšem vztahy s Čínou zcela  zmrazila. Až po zvolení Miloše Zemana prezidentem republiky a po instalaci Sobotkovy vlády byla přijata oběma vládami  dohoda o strategické spolupráci obou zemí. Tato dohoda představuje dobrý rámec rozvoje vzájemných hospodářských vztahů, ale zatím se tohoto rámce nepodařilo zcela a v plném rozsahu využít. Za zmínku ale stojí např. to, že v roce 2018 z 6 mil. čínských turistů, kteří přiletěli do Evropy, více než 10% přibylo k nám. Což je dáno především tím, že se podařilo vytvořit tři přímá letecká spojení mezi čínskými městy a Prahou.

 
Jiří Paroubek