Kdeže ty loňské sněhy jsou? V roce 2010, před sněmovními volbami, pravicové strany a zejména pak velmi aktivně TOP 09 (Kalousek) a ODS (Nečas) strašily, že ČSSD chce svým ekonomickým programem zavést stát na cestu Řecka.

Tedy, na cestu nezvladatelného zadlužení státu. Pamatuji si v té době na babičku v jednom domově důchodců, která mě třesoucím hlasem velmi vážně říkala, že kdyby tedy kvůli tomu 13. důchodu, který sociální demokraté plánují po vítězných volbách (zdrojem měla být nadměrná dividenda ČEZ, vytřepaná právě zejména z obyčejných lidí, včetně důchodců), měla ohrozit stabilitu státních financí, tak by tedy ten 13. důchod nechtěla. Babička projevila nevšední vlastenectví a přál bych si, aby většina českých politiků projevovala stejný pozitivní vztah k zájmům státní pokladny jako zmíněná babička.

Po volbách v roce 2010 přivedla Nečasova a Kalouskova vláda zemi postupně ke stagnaci a hospodářskému poklesu. Bylo to ostudné. Státní dluh rostl pod taktovkou vlád české pravice v letech 2009 – 2013 trojcifernými hodnotami (tedy v miliardách korun) každý rok. Hospodaření státu se dramaticky změnilo až po příchodu vlády ČSSD, hnutí ANO a lidovců na konci roku 2013 (v této politice pokračuje v zásadě i současná vláda). Začal hospodářský růst, snižovaly se schodky státního rozpočtu a v jednu chvíli dokonce přešlo hospodaření státu do přebytkového módu. HDP republiky rostlo v letech 2013 – 2019 rychleji nežli deficity státního rozpočtu (tlumené v některých letech přebytky), takže ve vztahu k HDP celkové zadlužení státu klesalo. Česko tak v nejrůznějších přehledech OECD patří k nejméně zadluženým zemím světa.

A jaká je predikce vývoje zadlužení státu po koronavirové krizi?

Premiér Babiš sice dělá marketingové kroky, kterými musí nutně stresovat všechny fiskálně odpovědné ekonomy, ale podívejme se na věc realisticky. Jeho úvahy o snižování daně z příjmu na 15% bez toho, že by došlo k nárůstu jiných daní, vystrašily i mě. Samozřejmě, že A. Babiš se po návratu z dovolené zmírní a bude jednat racionálně. Má ovšem možnost se dohodnout na provedení tohoto manévru zrušení superhrubé mzdy a zavedení 15% sazby daně z příjmu s rozpočtově tradičně zcela nezodpovědnou ODS. ODS by totiž vůbec nevadilo, že by stát přišel o 90 mld. svých daňových příjmů a možná o ještě více. Nicméně pozice Česka v přehledu čerstvě zveřejněném OECD, který se zabývá dopadem krize vzniklé v důsledku pandemie koronaviru do zadlužení vybraných zemí OECD, je vynikající. Česko i po nárůstu zadlužení cca o cca 8% po první vlně pandemie, by se dostalo na dost „hratelných“ 31% podílu dluhu na svém HDP.

Jen tak mimochodem, např. u Španělska by to bylo více než 115%. U Japonska neuvěřitelných téměř 260%. Spojené státy, které zatím mají celkem přiměřenou míru zadlužení, něco přes 70%, se najednou dostanou po první vlně na víc než 106% a po případné druhé vlně na 138% deficitu ve vztahu ke svému HDP. Itálie, která je dnes na cca 117% zadlužení ze svého HDP, se po první vlně může dostat až na téměř 135%. Samozřejmě Řecko, které je dnes na cca 162% deficitu ke svému HDP, se po první vlně může dostat na téměř 177%. Francie, jež je nyní na přijatelných 80% deficitní zátěže svého HDP, se může dostat na 98% po první vlně a na 126% po vlně druhé.

Náš největší obchodní partner, Německo, které je zatím fiskálně přímo vzornou zemí a je na zhruba 44% deficitu ze svého HDP (v posledních letech Německo mělo přebytkové státní rozpočty a snižovalo svůj dluh), se po první vlně může dostat na cca 60% a po druhé vlně na 86%.

Naopak u Česka je i po těch děsivých zprávách o letošním předpokládaném pětisetmiliardovém schodku státního rozpočtu odhadováno, že jeho zadlužení ve vztahu k HDP se může po prvé vlně pandemie pohybovat kolem zmíněných 31 %. To se Česko dostává do vynikající společnosti rozpočtově dlouhodobě velmi úspěšných zemí, jako jsou Lucembursko a Švýcarsko. Lucemburské náklady na první vlnu dosáhnout zhruba 10% HDP a o tuto částku se zvýší jejich dosavadní miniaturní zadlužení (cca 12%). Po první vlně se tak Lucembursko dostane na nějakých 22% deficitu ze svého HDP a po vlně druhé na 24%.

Švýcarsko, které má státní dluh ve vztahu k HDP zatím o něco vyšší než Česká republika (cca 34%), se po první vlně může dopracovat na 41% a po druhé vlně na cca 51% podílu státního dluhu na HDP.

Tedy důvod k panice v tuhle chvíli česká vláda nemá, o to více musí promyslet a rychle začít realizovat masivní modernizační investice, které posunou Českou republiku do 21. století a pomohou jí odstranit její zaostávání v produktivitě práce a celkové výkonnosti ekonomiky za nejvyspělejšími státy světa. Česko má dnes jedinečnou šanci během relativně velmi krátké doby dohnat svou ekonomickou vyspělostí desítku nejvyspělejších států světa. A vůbec si nemyslím, že je to nějaké chruščovovské holedbání typu: „Dohnat a předehnat“. Vláda tak může být ve svých investičních záměrech velmi odvážná, ale současné také racionální.


Jiří Paroubek