Česko-ruské vztahy jsou vážným způsobem narušeny. Vlastně se blíží k své úplné destrukci. Podívejme se proto v této souvislosti na čísla vzájemného obchodu v loňském roce.

Český export do Ruska loni dosáhl výše téměř 85 miliard korun, což jsou v době pandemie výtečná čísla. Naopak ruský export k nám přesáhl 67,3 miliardy korun. Poprvé, co má paměť sahá po sametové revoluci (za bývalého režimu jsem ta čísla příliš nesledoval), byla česká obchodní bilance s Ruskem aktivní.

Když se dívám na ohlasy současné situace v česko-ruských vztazích v českém podnikatelském prostředí, nalézám mnoho hlasů vybízejících ke střízlivý příštím reakcím z naší strany. Podnikatelé hovoří o možnostech, které skýtá obrovský ruský trh pro odbyt našich automobilů. Anebo pro naše, v Kunovicích vyráběná letadla (ale možná i ultralehká letadla vyráběná jinde). Ze zhruba sto padesáti českých firem, které s Ruskem obchodují, velkou část tvoří ryze české strojírenské firmy, které pokud ztratí odbyt pro svou produkci na ruském trhu, jiný už zřejmě v dohledné době nezískají. Těch 85 miliard korun našeho exportu do Ruska představuje téměř 2% HDP naší země. Rusko nám tradičně dodává plyn, ropné deriváty a celou řadu dalších surovin. Ty jsou u nás dále zhodnocovány a s vysokým stupněm přidané hodnoty obchodovány na zahraničních trzích.

V situaci, ve které budeme po ukončení pandemie, ztráta jakéhokoliv trhu, včetně toho obrovského ruského, bude komplikovat hospodářské oživení české ekonomiky. A to jakékoliv vládě, která zde po podzimních volbách vznikne.

Nechci zatím rozebírat celou vrbětickou kauzu. Čekal jsem včera na premiérem anoncované materiály od tajných služeb, ze kterých bych se mohl dozvědět více. Zejména pak o důvodech, které vedly vládu k mimořádně závažnému rozhodnutí vyhostit osmnáct pracovníků ruského velvyslanectví v Česku. To, že někteří z nich jsou agenty, vůbec nepochybuji. Stejně tak nepochybuji o tom, že i my jsme měli své agenty mezi pracovníky českého velvyslanectví v Rusku.

Reakce Evropy, tedy přesněji Evropské unie, na „náš“ problém s Vrběticemi a s Ruskem, je zatím velmi chladná. Možná, že evropští lídři, především kancléřka Merkelová a prezident Macron, budou chtít – podobně jako já – více důkazů, které vedly českou vládu k závažným rozhodnutím.

Představa, že německá vláda právě teď vyhlásí kvůli kauze Vrbětice, která se odehrála před sedmi lety, např. pozastavení výstavby plynovodu Nord Stream2 těsně před dokončením je z říše science fiction. Je pravda, že toto by si přál hlavní německý i náš spojenec, Spojené státy, a také např. protikandidátka na úřad německého kancléře za stranu Zelených A. Baerbocková. Ta se za určitých okolností může skutečně na podzim stát kancléřkou levicové koalice Zelených – SPD - Levice. V obou vládních konstelacích, kterých se Zelení mohou po podzimních volbách v Německu zúčastnit, se jejich potenciální koaliční partneři (CDU/CSU na straně jedné a na druhé straně SPD a Die Linke) naopak dostavby plynovodu dožadují.

Jinak řečeno, Němci kvůli nám nepřehodnotí celou svou energetickou koncepci, která ve svých důsledcích znamená ukončení jaderné energetiky během několika málo let a do roku 2038 také ukončení výroby energií z uhlí. A jejich nahrazení ruským plynem. Ostatně i realistický americký prezident Biden se už zřejmě představy svého předchůdce o omezené energetické suverenitě Německa vzdal.

Prostě nikomu v Evropě se vrbětická kauza teď moc nehodí. Myslím ty významné a nejvýznamnější evropské hráče.

Na druhé straně vnímám realistické hlasy, které vybízejí k reálnému uvažování, pokud jde o vývoj česko-ruských vztahů. Ať už je to Václav Klaus (tím neříkám, že věřím jeho tezi o strašení veřejnosti Covidem-19) anebo bývalý dlouholetý první náměstek ministra obrany ve vládách pravice i levice, s vynikajícími diplomatickými zkušenostmi, Jaromír Novotný.

Prostě, v určitém okamžiku je potřeba se zastavit a neeskalovat už dále krizi. Sečíst ztráty, přehlédnout trosky, nechat si odstup pár dní a zkusit najít východisko.

Osobně „gratuluji“ všem těm, kteří mluví o tom, jak je teď potřeba se zbavit ruských zbraní v české armádě (to by si vyžádalo možná 100 nebo spíše 200 miliard korun na přezbrojení). To je v čase nadcházející rekonstrukce a oživení české ekonomiky po zdrcujícím dopadu pandemie obzvlášť moudré.

Anebo, jak je potřeba se zbavit dodávek ruského plynu a ropy a jiných surovin. Jen mně uniká, odkud bychom za alespoň srovnatelné peníze např. plyn či ropu do Česka dopravovali. Zčásti to určitě může být norský plyn, ale celou naší spotřebu to určitě nenahradí. Konec konců Rusové také potřebují získávat peníze obchodem a tedy i prodejem plynu, ropy, ale třeba také paliva pro jaderné elektrárny. Jen tak mimochodem, obě dvě naše jaderné elektrárny jsou postaveny na bázi ruské technologie. A na bázi ruského jaderného paliva.

Pokud začneme stavět – a jiná alternativa tu po vyloučení Rosatomu není – s firmami, které výstavbu jaderných elektráren ve světě příliš nezvládají, nemusíme mít nové bloky JE v Dukovanech postaveny vůbec. Osobně by mě to celkem konvenovalo, protože si myslím, že je v našich silách zajistit potřebné alternativní zdroje energie a jimi nahradit energii z potenciálních nových bloků jaderné elektrárny.

Mým snem ostatně je, aby postupně všechny domy v České republice, ale i třeba objekty veřejné správy či průmyslové a obchodní objekty, měly nainstalovány zařízení na výrobu vlastní elektrické energie. A také baterie k jejímu uskladnění, což by mohlo pokrýt velkou část české spotřeby elektrické energie bez jádra.

Nicméně, v každé krizi je potřeba v určitém okamžiku zvládnout emoce, věci už příliš neeskalovat a jít dál.



Jiří Paroubek