Proč většina stran ve sněmovně nechce dostupné bydlení?
Když pročítám části volebních programů většiny politických stran, vzpomenu si na dětskou pohádku „Jak pejsek a kočička vařili dort“.
Jedné straně chutná ochrana developerské výstavby, a tak navrhují vše zjednodušit, aby se stavělo stále více bytů určených k prodeji. Druhá říká něco o „Fabrice na byty za 15 tis. Kč/m2“. Kandidát na Nobelovu cenu. Třetí podporuje vše – vlastnickou, družstevní i obecní výstavbu. Jen veřejností zatají, jak.
Když jsem se stal v roce 2004 ministrem pro místní rozvoj, tak jsme na ministerstvu především vytvořili krátkodobý dokument, říkali jsme mu „Akční plán“, který obsahoval některá časově neodkladná opatření. A v roce 2005, těsně než jsem byl jmenován premiérem, jsme ve vládě schválili střednědobou Koncepci bytové politiky s horizontem následujících 10 let.
Již tehdy jsme navrhovali některá nutná i nová opatření. Také proto, že se naši předchůdci nebyli schopni shodnout na reformě nájemného bydlení. Takže hrozilo, že nejen náš Ústavní, ale také (a zejména) Evropský soud pro lidská práva, stejně jako to udělal tehdy v Polsku, zruší regulaci nájemného, které nepokrývalo ani náklady na provoz a údržbu. To by byl tvrdý náraz pro mnohé. Vyřešili jsme to možností upravit nájemné, a to po malých etapách rozložených do pěti let. Prosadili jsme zákon o určité formě podpory družstevní výstavby. Pro družstva jsme založili Radu vlády pro družstevnictví.
S ukončením činnosti mé vlády v roce 2006 však pozornost bytové politice na dlouhá léta ustala. Až do formulace programu této vlády, který obsahoval vše, co je třeba realizovat v bytové politice. Bohužel, kompetence k uskutečnění navržených opatření nedržela ČSSD, rezort MMR měl koaliční partner. Ceny se dík tomu v nájemném i u nových bytů „splašily“.
Nejsme jedinou zemí, která řeší obdobné problémy. Jaké?
Mnohé země vlastně nemají v praxi jiné formy výstavby bytů nežli těch určených do vlastnictví za tržní ceny. Jistě je to jedna z možných alternativ, ale v tržní ekonomice, jakmile jeden subjekt získá monopol, zbytní, určuje si ceny, jak sám chce a jeho produkt je čím dál víc dražší, což se rovná nedostupný. Nepřipomíná vám to právě naši dnešní situaci?
Ale většina vyspělých západoevropských zemí praktikuje jiný přístup k bydlení a to po dlouhá desetiletí. Jmenoval bych například Rakousko, Francii, ale také Británii. V těchto zemích existuje a je podporován sektor tzv. neziskového bydlení, neziskové výstavby. Většinou ji organizují firmy, které přijaly určitá omezení co do ceny produktu a kde jsou určeny zákonem pravidla, jak s takovými levnějšími byty nakládat, aby se nestaly předmětem spekulace.
Mým dlouholetým blízkým spolupracovníkem je I. Přikryl, který celý svůj profesní život věnoval problematice bydlení a dlouhá léta po roce 1989 byl členem mezinárodních organizací, například Housing Europe či Světové rady družstev. Ten mě upozornil třeba na situaci v Irsku, ale také v Kalifornii, kde v současné době přechodně žije. Uveďme si tedy jeden příklad ze San Diega, města na jihu Kalifornie.
Místní orgány se nechtějí spokojit s nastalou krizí bydlení. Ceny bydlení se tam zvyšují ze stejných důvodů jako u nás. Neexistuje jiná forma výstavby než tržní, do nemovitostí ukládají kapitál úspěšní lidé, na nájmech nesleví, řada bytů je zde neobsazených.
Proto v San Diegu v těchto dnech schválili plán podpory výstavby domů a bytů pro občany se středními a nižšími příjmy. Heslo zní: „Spravedlnost, udržitelnost a dostupnost pro všechny“. Růst cen bytů zde v posledních letech daleko předstihl inflaci a růst mezd. Nájemní bydlení se dostalo mimo dosah většiny obyvatel, roste bezdomovectví. V regionu chybí 88.400 bytů, což je zhruba 7% počtu bytů stávajících.
Problém se týká i střední třídy lidí, kteří pracují, vysokoškoláků, pracovníků ve školství či zdravotnictví. Mnozí odcházejí do jiných států USA, kde je situace lepší, a to přináší další a další problémy v oblasti služeb.
Řešení chtějí nalézt v akcentu na „budování správného druhu bydlení“, mnohdy jako veřejné investice, kdy cílem není dosažení vysokého zisku z prodeje ale ekonomické nájemné, které zaručí rozumné zhodnocení investic. V případě výstavby obcí pak jen přísně nákladové nájemné. Město uvolnilo 1 milion USD pro odborníky, kteří mají letos do poloviny prosince navrhnout přijatelné projekty takové výstavby.
Proč o tom píši?
Jiné řešení nenaleznete ani u nás. Když ČSSD poslaneckou iniciativou předložila před rokem návrh takového zákona do Parlamentu ČR, u stran opozice, ale i u koaličního partnera panoval přinejlepším rezervovaný přístup. Ukazuje se, že mnozí politici o moderní bytové politice vědí málo a za hranice jezdí opravdu jen na dovolenou.
K návrhu řešení se sice vlažně přiklonilo i MMR a zákon, otevírající dokořán brány zj. rozsáhlejší komunální výstavbě, by tedy mohl mít šanci ještě na schůzi sněmovny před volbami být přijat. Ale jeho zařazení na pořad poslední schůze sněmovny vládní hnutí ANO nepodporuje. Kromě ČSSD, a snad s výjimkou komunistů, jej vlastně nepodporuje žádná jiná sněmovní strana.
Těch nutných opatření v oblasti bydlení je ale samozřejmě více. Pokud vím, má ČSSD ucelenou vizi, navrhne provázaná opatření, která mohou přinést efekt i u nás.
Je na škodu věci, že se o této vizi, i ze strany ČSSD a jejich kandidátů v blížících se volbách, mluví jen málo. Bez podpory veřejnosti, zejména pak mladých lidí, na které nedostupnost bydlení dlouhodobě dopadá nejvíce, se situace na trhu s byty a v dostupností bydlení nezmění.
Jiří Paroubek
Jedné straně chutná ochrana developerské výstavby, a tak navrhují vše zjednodušit, aby se stavělo stále více bytů určených k prodeji. Druhá říká něco o „Fabrice na byty za 15 tis. Kč/m2“. Kandidát na Nobelovu cenu. Třetí podporuje vše – vlastnickou, družstevní i obecní výstavbu. Jen veřejností zatají, jak.
Když jsem se stal v roce 2004 ministrem pro místní rozvoj, tak jsme na ministerstvu především vytvořili krátkodobý dokument, říkali jsme mu „Akční plán“, který obsahoval některá časově neodkladná opatření. A v roce 2005, těsně než jsem byl jmenován premiérem, jsme ve vládě schválili střednědobou Koncepci bytové politiky s horizontem následujících 10 let.
Již tehdy jsme navrhovali některá nutná i nová opatření. Také proto, že se naši předchůdci nebyli schopni shodnout na reformě nájemného bydlení. Takže hrozilo, že nejen náš Ústavní, ale také (a zejména) Evropský soud pro lidská práva, stejně jako to udělal tehdy v Polsku, zruší regulaci nájemného, které nepokrývalo ani náklady na provoz a údržbu. To by byl tvrdý náraz pro mnohé. Vyřešili jsme to možností upravit nájemné, a to po malých etapách rozložených do pěti let. Prosadili jsme zákon o určité formě podpory družstevní výstavby. Pro družstva jsme založili Radu vlády pro družstevnictví.
S ukončením činnosti mé vlády v roce 2006 však pozornost bytové politice na dlouhá léta ustala. Až do formulace programu této vlády, který obsahoval vše, co je třeba realizovat v bytové politice. Bohužel, kompetence k uskutečnění navržených opatření nedržela ČSSD, rezort MMR měl koaliční partner. Ceny se dík tomu v nájemném i u nových bytů „splašily“.
Nejsme jedinou zemí, která řeší obdobné problémy. Jaké?
Mnohé země vlastně nemají v praxi jiné formy výstavby bytů nežli těch určených do vlastnictví za tržní ceny. Jistě je to jedna z možných alternativ, ale v tržní ekonomice, jakmile jeden subjekt získá monopol, zbytní, určuje si ceny, jak sám chce a jeho produkt je čím dál víc dražší, což se rovná nedostupný. Nepřipomíná vám to právě naši dnešní situaci?
Ale většina vyspělých západoevropských zemí praktikuje jiný přístup k bydlení a to po dlouhá desetiletí. Jmenoval bych například Rakousko, Francii, ale také Británii. V těchto zemích existuje a je podporován sektor tzv. neziskového bydlení, neziskové výstavby. Většinou ji organizují firmy, které přijaly určitá omezení co do ceny produktu a kde jsou určeny zákonem pravidla, jak s takovými levnějšími byty nakládat, aby se nestaly předmětem spekulace.
Mým dlouholetým blízkým spolupracovníkem je I. Přikryl, který celý svůj profesní život věnoval problematice bydlení a dlouhá léta po roce 1989 byl členem mezinárodních organizací, například Housing Europe či Světové rady družstev. Ten mě upozornil třeba na situaci v Irsku, ale také v Kalifornii, kde v současné době přechodně žije. Uveďme si tedy jeden příklad ze San Diega, města na jihu Kalifornie.
Místní orgány se nechtějí spokojit s nastalou krizí bydlení. Ceny bydlení se tam zvyšují ze stejných důvodů jako u nás. Neexistuje jiná forma výstavby než tržní, do nemovitostí ukládají kapitál úspěšní lidé, na nájmech nesleví, řada bytů je zde neobsazených.
Proto v San Diegu v těchto dnech schválili plán podpory výstavby domů a bytů pro občany se středními a nižšími příjmy. Heslo zní: „Spravedlnost, udržitelnost a dostupnost pro všechny“. Růst cen bytů zde v posledních letech daleko předstihl inflaci a růst mezd. Nájemní bydlení se dostalo mimo dosah většiny obyvatel, roste bezdomovectví. V regionu chybí 88.400 bytů, což je zhruba 7% počtu bytů stávajících.
Problém se týká i střední třídy lidí, kteří pracují, vysokoškoláků, pracovníků ve školství či zdravotnictví. Mnozí odcházejí do jiných států USA, kde je situace lepší, a to přináší další a další problémy v oblasti služeb.
Řešení chtějí nalézt v akcentu na „budování správného druhu bydlení“, mnohdy jako veřejné investice, kdy cílem není dosažení vysokého zisku z prodeje ale ekonomické nájemné, které zaručí rozumné zhodnocení investic. V případě výstavby obcí pak jen přísně nákladové nájemné. Město uvolnilo 1 milion USD pro odborníky, kteří mají letos do poloviny prosince navrhnout přijatelné projekty takové výstavby.
Proč o tom píši?
Jiné řešení nenaleznete ani u nás. Když ČSSD poslaneckou iniciativou předložila před rokem návrh takového zákona do Parlamentu ČR, u stran opozice, ale i u koaličního partnera panoval přinejlepším rezervovaný přístup. Ukazuje se, že mnozí politici o moderní bytové politice vědí málo a za hranice jezdí opravdu jen na dovolenou.
K návrhu řešení se sice vlažně přiklonilo i MMR a zákon, otevírající dokořán brány zj. rozsáhlejší komunální výstavbě, by tedy mohl mít šanci ještě na schůzi sněmovny před volbami být přijat. Ale jeho zařazení na pořad poslední schůze sněmovny vládní hnutí ANO nepodporuje. Kromě ČSSD, a snad s výjimkou komunistů, jej vlastně nepodporuje žádná jiná sněmovní strana.
Těch nutných opatření v oblasti bydlení je ale samozřejmě více. Pokud vím, má ČSSD ucelenou vizi, navrhne provázaná opatření, která mohou přinést efekt i u nás.
Je na škodu věci, že se o této vizi, i ze strany ČSSD a jejich kandidátů v blížících se volbách, mluví jen málo. Bez podpory veřejnosti, zejména pak mladých lidí, na které nedostupnost bydlení dlouhodobě dopadá nejvíce, se situace na trhu s byty a v dostupností bydlení nezmění.
Jiří Paroubek