Aniž bych nyní příliš vyhledával kontakty se současnými členy ČSSD, ono k nim dochází tak nějak samo. Lidé za mnou přicházejí a mluví o dění v dnešní ČSSD anebo mi posílají emaily s výtvory nejvyšších funkcionářů této strany.

Kandidáti do nejvyšších funkcí strany na sjezdu ČSSD prý slibovali, že se budou věnovat práci pro tuto stranu na plný úvazek. V takovém případě bych si představoval, že den má 24 hodin a když se nejde na oběd, tak má den hodin 25. A k tomu je potřeba připočítat samozřejmě také soboty, neděle. Dny volna nejsou pro vedoucí funkcionáře strany k tomu, aby si pěkně odfrkli a zavřeli přes víkend krám. Jak já si pamatuji na dobu svého „předsedování“ v soc. dem., právě soboty a neděle byli takříkajíc nejproduktivnějšími dny. ČSSD prakticky rozpustila svůj aparát. Má dnes jen nemnoho krajských tajemníků, tedy jakýchsi důvěrníků strany pro daný kraj.

Členská základna, která byla zvyklá na plný servis, který jim zajišťovali okresní tajemníci, a jež měla možnost se scházet v místnostech okresních sekretariátů, je dnes jaksi bezprizorná. Bohužel, proces rozkladu se asi nedá zastavit. Zejména tehdy ne, když vedoucí funkcionáři jsou prakticky neviditelní. Když nevyvíjejí strategickou iniciativu, nepřicházejí s originálními politickými tématy. Prostě nejsou vidět ani slyšet, jako kdyby nebyli.

Předseda (jak říká Petříček, reformované) strany prý pracuje v ústředí ČSSD anebo spíše pro ČSSD jen dva dny v týdnu. Další tři dny v týdnu působí jako neuvolněný starosta Nového Města na Moravě. Svůj příjem však prý pobírá od ČSSD, pro kterou prý pracuje ještě v sobotu a v neděli. Ještě hůř je na tom prý statutární místopředseda Brůzl, takto místostarosta dvacetitisícového Bohumína, který prý dojíždí do ústředí jedenkrát v týdnu.

Jak se na to tak zvenčí dívám, je to od obou tak trochu amatérský přístup. Pokud se nebudou věnovat práci pro stranu na plný úvazek, skončí strana dříve nebo později definitivně mezi neparlamentními stranami a vydá se na cestu národních socialistů, druhdy druhé nejstarší politické strany v zemi, kterou jsem se snažil v letech 2011 – 2014 marně resuscitovat.

Prostě, zničená image strany národních socialistů se nedala napravit. Obávám se, že pokud nedávno zvolené vedení sociální demokracie neposkytne veřejnosti jasné důkazy o tom, že se strana mění z té sobotkovské, impotentní a bezpohlavní strany na údernou a viditelnou politickou sílu, dopadne ČSSD jako národní socialisté. Tedy, skončí více méně jako národopisný spolek vymírajících pamětníků zašlé slávy.

Přečetl jsem si se zájmem dopis T. Petříčka pražské stranické základně, kterou seznamuje s tím, že za devět měsíců budou volby do zastupitelstev a jedné třetiny Senátu. A že volební kampaň k těmto volbám se rozbíhá v těchto dnech. No, já bych Petříčka poopravil. Volební kampaň trvá od uzavření volebních místností, ke kterému došlo v případě komunálních voleb před třemi a půl rokem.

Nyní prý má ČSSD „příležitost k prezentaci reformované strany“. To je úsměvné tvrzení. Kromě toho, že skončil Jan Hamáček, a bohužel také Jana Maláčová, ve vedení ČSSD, tak se nic nezměnilo. Po krátkém intermezzu v jakési vnitrostranické opozici, se do funkcí vrátili Šmarda, Petříček a Netolický. Tito lidé byli v předchozích čtyřech letech součástí problému, který pomohli vytvořit a teď by jej měli řešit. To je nelogické.

Delegáti sjezdu, kteří z velké části představovali klakery Pocheho, Havelky a jim podobných, si ale vybrali tuto cestu.

Albert Einstein kdysi řekl: „Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky“.

A k té své tezi o „reformované straně“ ještě přidává Petříček další zábavné tvrzení: „…po prosincovém sjezdu se (strana) dokázala vypořádat s historickým debaklem…“.

Nevšiml jsem si ani toho, že by se strana nějak reformovala, ani toho, že by se vypořádala s posledními deseti zcela neúspěšnými lety politické práce. Nevznikla žádná analýza, ve které by byli označeni viníci stupňujících se volebních debaklů a naznačeny kroky jak z této situace ven. Chtít od Šmardova vedení, řízeného Pokorným, Pochem a Sobotkou, např. modernizaci strany podobnou té, která proběhla v letech 2007 – 2009, je zřejmě příliš. To prostě nejsou schopni udělat.

A tak přichází Petříček s celou řadou klišé, z nichž mi v jeho pastýřském listu připadá nejzábavnější tvrzení o "reformované straně“. Je to podobná blbost jakou sobotkovci používali po mém odchodu ze stranických funkcí v roce 2010, když hovořili o potřebě „odparoubkovat“ stranu. A tak odparoubkovávali a odparoubkovávali až se za deset let z 20 či 30 procent dostali na 4 procenta volebních preferencí.

Jediné s čím se v Petříčkově elaborátu dá souhlasit, je kritické hodnocení pravicové vlády. A pak přicházejí zase bláboly fantaskního typu o tom, že prý čeká ČSSD a její členy „…obrovská výzva…“ „…zahájit dlouhou cestu… na politické výsluní“. Anebo na jiném místě další blouznění: „…proč se už nyní nepokusit na náměstí a v ulicích pokládat… základy, které snad v budoucnu umožní vejít soc. dem. zpět do Strakovy akademie hlavním vchodem“ a „…stát se dominantní silou“. Úžasné. Jak je to jednoduché. Když má někdo talent a má potřebné pracovní nasazení, tak to může být i legrace takové cíle splnit. Petříček a spol. ale nemají ani talent, ani nejsou schopni plného nasazení pro stranu, do jejíhož čela se nechali zvolit.

Vím, je to složité, být neparlamentní politickou stranou bez rovnocenného přístupu do médií a s omezenými finančními prostředky, to jsem ostatně zažil i já. Bylo to na počátku existence ČSSD v roce 1990, kdy jsme se na činnost této strany skládali doslova do klobouku, alespoň tedy v okresech a místech. Chápu, že tohle pro Pocheho, Petříčka a spol. není zajímavé. Poche a další vytvořili v pražské organizaci ČSSD odporný, ale, bohužel, dlouho fungující klientelisticko-korupční systém, který tuto krajskou stranickou organizaci zničil. Představa, že vyšlou do boje o pražskou radnici opět někoho „ze svých“ (Petříček, Dolínek apod.), prostě úspěch nepřinese.

Petříček chce zahajovat debaty se členy o programu. To je chvályhodné. S ohledem na rozhodnutí vlády je ale, myslím, možné, tyto debaty již uskutečňovat nikoliv přes internet, ale tak říkajíc, z očí do očí.

A na závěr další perla z Petříčkovy dílny: „Ambicí není psát volební program pro komunální volby“. Ale to by přeci ambicí být mělo, aby program nebo alespoň náměty programu vyšly právě od členů. Pokud vím, tak program pro volby v Praze má zpracovat pracovní skupina, která je složena z rozumných a kvalifikovaných lidí. Nejsou to političtí plácalové typu Petříčka. A těm bych to také nechal v kompetenci.



Jiří Paroubek