Nejsme sice malá země, ale řada našich „státníků“ podporovaná širokou plejádou novinářů ráda mluví o Česku jako o malé zemi.

Máme přes deset milionů obyvatel, přes všechny problémy, které působí současná vláda a propad hospodářství a zejména státních financí, jsme se propracovali v Evropské unii na 9. pozici, pokud jde o HDP na jednoho obyvatele. To určitě není špatné, i když to mohlo být nepochybně podstatně lepší - kdyby to vládní garnitury a zejména ta poslední, uměly.

Ale pokud někdo, ať už z vědců, umělců, sportovců, lékařů nebo kdokoliv jiný, dosáhne na světové scéně, ve světovém měřítku fenomenálního úspěchu, měl by být veřejně oceněn. Proto se v názvu článku ptám, komu dát červený koberec, na nějž stoupali na Pražském hradě v posledních týdnech "různí" lidé, kteří pro náš národ nic neudělali.

Ale nejméně jeden, spíše dva lidé by si takový vstup na červený koberec na Pražském hradě a také ve Strakově akademii setsakra zasloužili.

Česko má po jisté době opět wimbledonskou vítězku v ženské dvouhře. A aby toho nebylo málo, má také wimbledonskou vítězku v ženské čtyřhře. Samozřejmě, že individuální titul, ať už z ženské nebo mužské dvouhry je ceněn podstatně výše, a to aniž bych chtěl snižovat význam vítězství Barbory Strýcové ve čtyřhře. Vezměme to jen podle finanční odměny za vítězství. Vítězka dvouhry získává 65 mil. Kč brutto, vítězka čtyřhry získává zhruba 10 mil. Kč brutto.

Wimbledon je něco jako mistrovství světa. I když vlastně po celý rok probíhají tenisové turnaje na okruhu ATP, kde se tenisté a tenistky nepřetržitě utkávají. Svou vysokou hodnotu mají vedle Wimbledonu také další grandslamové turnaje: v Austrálii, USA a ve Francii a pochopitelně vítězství v nich. Ale Wimbledon je jen jeden. Je jedinečný a kdo v něm zvítězí, dostává se do tenisových dějin. A tak se i Markéta Vondroušová, po fenomenálním vítězství ve finále dvouhry, stala členkou All England Clubu. V něm najdete jména nemnoha dalších Čechů a Češek, kteří v minulosti dosáhli podobného skvělého úspěchu: Drobného, Kodeše, Martinu Navrátilovou, Janu Novotnou a Petru Kvitovou.

Vítězství Vondroušové je o to cennější, že nebyla nasazenou hráčkou. Celých pět kol tak musela bojovat se silnějšími soupeřkami nežli nasazené hráčky. Je to poprvé v dějinách Wimbledonu, kdy se něco takového stálo.

Česká média píší velmi decentně o fyzických problémech, které M. Vondroušovou v poslední době, ale i přímo na turnaji pronásledovaly (zápěstí, kotník). Přesto svou vůlí, obrovským nasazením, nevídanou kreativitou a chytrostí dokázala zlomit papírově silnější soupeřky.

Ve finále Wimbledonu nastoupila proti Tunisance Džábirové. Vítězství ve dvou setech 6:4, 6:4 nebylo jednoduché. Džábirová má slušnou pozici v žebříčku světových tenistek ATP a arabský svět – tedy ta jeho část, která se zajímá o tenis – si přál první vítězství arabského tenisty na prestižním grandslamovém turnaji, jako je Wimbledon.

Podle reakcí publika přímo ve finále Wimbledonu bylo cítit, že Džábirová má sympatie většiny. Ale po skončení hry publikum Wimbledonu, jako vždy noblesní, aplaudovalo české vítězce, která v improvizovaném rozhovoru dokázala vtipně reagovat na položené otázky. A tak i diváci, kteří jí nepřáli ve finálové bitvě, odcházeli s klidným svědomím, že wimbledonský titul je v dobrých rukách. Prostě, byl to sukces světového významu.

A jak na to reagovali čeští politici? Hlavní celebrita, mezi nimi, prezident Pavel, místo aby už obrazně řečeno čekal u letadla, které přiveze obě dvě wimbledonské vítězky do Prahy, se věnoval „vyšším věcem“. Stejně tak ministerský předseda Fiala. Proboha, co ještě, pánové, chcete dělat, abyste pozvedli sebevědomí tohoto národa, který se třese před válkou a je pronásledován dopady pádivé inflace, nežli ukázat skvělý příklad krajana, který dokázal prorazit ve světovém měřítku ve svém oboru na úplnou špičku? A Vondroušová a Strýcová to dokázaly.

Nevím, čím důležitým se právě zabývá prezident Pavel, možná instalací krmiva pro jeleny v oboře v Lánech. A premiér Fiala, těžko říct… Prostě to nechápu. Kdybych byl ve vysoké ústavní pozici, tak bych se snažil, a ne proto, abych získal politické body, nýbrž minimálně ze slušnosti, osobně poděkovat těmto sportovním hrdinkám za skvělou reprezentaci českého národa a popřát jim mnoho štěstí. M. Vondroušové do další sportovní kariéry a B. Strýcové do života po sportovní kariéře, kterou chce po grandslamovém turnaji v New Yorku uzavřít.

Dámy, děkuji Vám za to, co jste udělali pro republiku!


Jiří Paroubek