Rozhovor pro Literární noviny o tom, jak se z politické strany znovu dělá hnutí, jak se kolem ní obnovuje vějíř organizací a jak vzniká vlastní informační síť.

* Sociální demokracie vznikla v hospodách a na náměstích. Kdy jste byl naposledy v hospodě a kdy na náměstí?

Do hospod chodím rád. Včera jsme byli s manželkou v čínské restauraci. Pokud jde o náměstí, tam jezdím hlavně před volbami. Teď je na náměstích zima, takže jsem byl nedávno na besedě se studenty Právnické fakulty olomoucké Palackého univerzity. Přišlo více než pět set padesát studentů.

* Na co se vás ptali?

Na Lisabonskou smlouvu, věci týkající se Evropské unie, na vztah sociální demokracie a prezidenta Klause, na to, jak vidím české předsednictví a podobně.

* Mladí lidé ale zůstávají většinou pravicoví.

Myslím, že se to docela mění. Před třemi lety by nepřišla čtvrtina studentů právnické fakulty, dnes ano. Atmosféra diskuse se pohybovala mezi přátelskou a přátelsky neutrální. Před třemi lety nás do Poslanecké sněmovny volilo jen čtrnáct procent vysokoškolských studentů, dnes by to bylo víc.

* Vaše strana byla ve svých dlouhých dějinách schopna dostat se až k člověku. Chodilo se na společné výlety, existovala spotřební družstva, fungovaly tělocvičné spolky. Vy teď máte nálepku technokrata. Může současná strana rozvíjet onu přátelskou atmosféru, o níž jste mluvil?

Sociální demokracie neměla nikdy ve svých dějinách tak velkou podporu, jako má nyní. Té se nedá dosáhnout technokratickým přístupem. Moje podpora u veřejnosti je kolem devětačtyřiceti procent. Tak vysoká podpora se získává spíše charismatem, než díky vlastnostem chladně uvažující kalkulačky.

* Podpora znamená také emocionální potenciál. Vidí ve vás lidé spíše ochránce nebo zbývá prostor i na přátelský rozměr vztahu?

Přístup lidí a míra jejich podpory záleží na společenských vrstvách. Důchodci asi potřebují spíše ochránce svých zájmů, lidé, kteří sledují politiku, mě snad vidí jako někoho, kdo se snaží dobře dělat svoji práci.

* V devatenáctém století ale sociální demokraté pracovali s pocitem sounáležitosti, v neděli se sbalili a šli na výlet. Že jsou to socialisté, se poznalo třeba podle červených psích vodítek. Vztah k předsedovi se asi neodvíjel od příslušnosti k určité sociální vrstvě.

Za sto let se ale společnost úplně změnila a ta česká se navíc nevyvíjela organicky. Zásah čtyřiceti let komunistické diktatury byl ohromný, sociálně demokratické hnutí bylo rozbito a do února 1948 do něj nepatřila jen jeho politická složka. Existovaly Dělnické tělovýchovné jednoty, působily vzdělávací spolky pro dělníky. Ještě před druhou světovou válkou měla strana největší odborovou centrálu v zemi, fungovala spotřební družstva, jejichž členové mohli nakupovat levněji ve svých obchodech. Bylo to zkrátka hnutí. Dnešní politická strana trochu visí ve vzduchoprázdnu. Dříve lidé do strany přicházeli z těchto různých organizací a přicházeli spontánně. Dělničtí funkcionáři prošli praxí v odborech, kde se naučili mluvit a organizovat. Modernizace sociální demokracie je výrazem naší snahy udělat opět hnutí ze strany, která má jen politickou složku a vlastně visí tak trochu ve vzduchoprázdnu. Chceme okolo sociální demokracie obnovit vějíř neziskových organizací, jež by se stranou úzce spolupracovaly.

* Jak?

Řekl jsem to mnohokrát a nikoho z novinářů to nezajímalo. Nanejvýš napsali, že chceme zvyšovat počty žen na kandidátkách podle kvót. Po minulém sjezdu jsme řekli, že se chceme zabývat změnou image sociální demokracie, prací se středními vrstvami, s Pražany, s mladou generací, což byly naše slabiny při minulých sněmovních volbách. Otázka zněla, co musíme jednotlivým segmentům přinést, aby nám lidé začali rozumět. Jedna z částí modernizace je trvalý dialog mezi sociální demokracií a celým neziskovým sektorem. Zahrádkáři nebo včelaři musejí mít možnost s námi hovořit. Samozřejmě na prvém místě odbory, organizace seniorů, zdravotně postižených a podobně. Další část je rozvoj Masarykovy dělnické akademie. Snažíme se dát řád věcem, které jsme nedělali pravidelně. Každý šestý či sedmý člen strany do ní přišel minulý rok. Noví lidé se musejí dovědět, jaké jsou naše cíle, jaká je naše minulost a jaké mohou mít uplatnění. Chceme nové lidi opravdu integrovat do práce strany. Důležitá je také komunikace se zahraničními socialisty. Jejich ověřené zkušenosti, to je pro nás rozum zadarmo. I po tomto sjezdu vytvoříme modernizační týmy a budeme pokračovat v projektu modernizace. Chceme co nejvíc lidí zapojit do výkonu politiky. Dáváme nyní dohromady personální evidenci lidí ve straně. Například máme někde starostu, který už toho hodně odpracoval, nezpůsobil skandál, takže se o něm nepsalo. O takovém starostovi chceme něco vědět. Chceme takovým lidem dávat šance a funkce, ale často o nich nevíme, protože zatím nemáme žádnou evidenci. Chceme hospodařit nejen s penězi, ale i s lidmi. Zkušené a talentované musíme vytahovat nahoru.

* Mluvíte o dialogu se společností. Co tedy nabízíte? Co se dá dělat jinak než v devadesátých letech?

Devadesátá léta znamenala hledání. Rigidní, dříve totalitní společnost se měnila ve svobodnější a svobodnou. Úkolem sociální demokracie bylo podílet se na oné svobodě a vytváření institucí, které ji umožňují. Šlo nám o jinou společnost než o společnost kapitalismu devatenáctého století, jak si to představovali lidé kolem Václava Klause, byť možná ne úplně sám Václav Klaus, jemuž šlo o jakýsi lidový kapitalismus. My chceme společnost solidární, s nejmenší myslitelnou mírou chudoby a se zapojením lidí do pracovního procesu, aby bylo co nejméně strádajících. Společnost se má rozvíjet harmonicky. Typický volič sociální demokracie z devadesátých let byl frustrován nastupujícím kapitalismem. Vadilo mu, že se ztratily stamiliardové hodnoty z národního bohatství. Náš volič se na tom nepodílel. Chtěl žít čestně a byl to vesměs zaměstnanec nebo malý podnikatel, který chtěl žít z výsledků své práce. Měl pocit, že se za stávajících podmínek nedopracuje k lepšímu postavení ve společnosti, a tak chtěl společnost změnit tím, že zvolí sociální demokracii. Miloš Zeman s kampaní Čisté ruce udělal hodně pro získání důvěry těchto lidí. Jenže musel svou parlamentní podporu získávat u ODS a tím znemožnil, aby z akce cokoli vzešlo. Naši voliči čekali, že se zatřepe lidmi, kteří kradli. Nic se nestalo. Charakter voličské podpory sociální demokracie se postupně měnil. V roce 2002 by nás již volily všechny vrstvy v zásadě rovnoměrně – od těch nejchudších až po společenskou elitu. V roce 2006 jsme nedokázali dost dobře oslovit segmentovanou českou střední třídu. Lidé pod třicet let zase většinou nejsou schopni pokrok, který jsme vyvolali, spojit se sociální demokracií. I ta se však mění, například v oblasti lidských práv jsme v polovině devadesátých let mluvili nejdříve o obchodních zájmech, teď má pro nás velký i symbolický význam, že podporujeme obě sociálně demokratické strany v Bělorusku, které samozřejmě stojí proti Lukašenkovi a působí na hranici legality a disentu.

* Když vymezíme sociální demokracii na parlamentní úrovni, dá se říci, že do sebe pohltila různé společenské proudy. Část členů pochází z Občanského hnutí, z Levého bloku a tak dále. Dokáže to sociální demokracie využít k získávání širšího okruhu příznivců, kteří nejsou přímo navázáni na ni samu?

Budoucnost strany je v prolínajících se a koexistujících myšlenkových proudech nebo ve frakcích. Avšak to, jak se lidé do strany dostali, je historie. Jádro strany už je v zásadě amalgamizováno. Do strany už vstupují jen noví lidé, uvnitř neexistuje dělící linie podle toho, odkud kdo přišel.

* Vraťme se k hnutí. Jaké může mít dnes vůbec projevy a jaké ho budou reprezentovat instituce? Třeba o vlastních obchodech už se dá uvažovat těžko. Jaké formy života však má politická strana kromě toho, že jako její člen či příznivec přijímám a vysílám informace a občas dostanu pracovní místo?

Konkurence možného společenského uplatnění je ohromná. Třeba Dělnických tělovýchovných jednot (DTJ) byly před rokem 1948 stovky. V současné době jich zbývají necelé tři desítky. Horko těžko jsme je po listopadu 1989 dali dohromady, byly v dezolátním stavu. U nás na Praze 5, kde jsem ještě předsedou obvodní stranické organizace, jsou tři. Dnes musí taková tělovýchovná organizace sloužit veřejnosti, nejen členům strany. Třeba v Praze ve Velké Chuchli máme několik starších členů, na tělocvičném nářadí už by si dnes spíše ublížili, a tak malá tělocvična tamního DTJ samozřejmě slouží veřejnosti. Hlavní cesta však spočívá v poskytování informací určitého druhu. Je třeba informovat veřejnost o postojích sociální demokracie k nejdůležitějším společenským problémům. Chceme dělat pravidelné akce a Masarykovu dělnickou akademii přenést jako vzdělávací organizaci také do krajů. Potřebujeme mít otevřenou akademii, již budeme moci během pěti až sedmi let změnit ve vysokou školu. Sportovní činnost zůstane okrajová, stejně jako je pryč družstevnictví spojené s politickou stranou. Odborové hnutí se bude nadále vyvíjet nezávisle na politických stranách. Vazba, která existovala mezi sociální demokracií a nejvýznamnější odborovou centrálou za první republiky, se nikdy neobnoví. Došlo u nás k velké diskontinuitě ve vývoji českého politického stranictví. Po roce 1989 do naší strany jako první vstoupili lidé, co v ní byli už v roce 1948. Jenže mezitím uplynula většina jejich života. Společenská situace i finanční možnosti se zcela změnily. Naše strana měla před rokem 1948 snad v každém městě svůj lidový dům. Dělnické tělocvičné jednoty měly také ohromný majetek. To je až na výjimky pryč.

* Nečekáte tedy, že kvůli krizi bude poptávka po dalších institucích spojených s politickými stranami?

Pokud jde o náš historický majetek, o Lidový dům, umím si představit, že v něm otevřeme galerii pro mladé umělce. Můžeme se snažit za symbolických finančních podmínek umožňovat věci, jež nikdo jiný neumožní. Ale řídit a kontrolovat je nemůže politická část strany. Něco takového nemůžeme dělat shora. Díky výsledkům voleb loni na podzim máme na to dokonce i peníze.

* Ale galerii musíte otevřít pokynem shora, asi nepřijdou umělci, kteří by si o ni řekli…

Rozhodnutí shora uděláme. Je jen trochu potíž, že během následujícího roku a půl nás čekají troje volby. A politická strana kromě galerie pro mladé umělce musí zajišťovat především výsledek ve volbách, aby mohla prosazovat svůj program. Nicméně uvědomuji si, že pokud chceme, aby nás lidé vnímali jinak, musíme oživit i celý areál Lidového domu. Stejně tak chceme změnit co nejrychleji naše webové stránky a vydávat nejpozději do roka internetový deník.

* Čím chcete lidi lákat? Změnou formy?

Pouhou formou přeci už dnes nikdo nepřitáhnete. Půjde o obsah, o naše názory a cíle.

* Můžete vůbec použít své základní organizace jako dodavatele spolehlivých informací, které by v internetovém deníku někoho zajímaly? Hnutí předpokládá nepřetržitý dialog. Máte na to lidi?

Naše strana se mění. Před rokem se nám ani nezdálo, že pronikneme do krajů, jak se nám to povedlo. Chtěl bych, abychom na podzim 2010 mnohem více pronikli také do měst a obcí. Tam může vzniknout ohromný potenciál, který bude něco vyzařovat. Lidé budou chtít měnit své metody, protože na stranu budou větší nároky veřejnosti. Politika sociální demokracie se musí měnit za pochodu. Úkolem vedení strany je vytvářet podmínky a také dávat příklad.

* Takže slibujete, že peníze daňových poplatníků získané z voleb ze značné části reinvestujete do hnutí, ne čistě do politického provozu?

Volby samozřejmě do značné míry děláme technokraticky, zatím. Ale když z naší strany uděláme hnutí, zvýšíme počty členů, zvětšíme propojení strany a jejích členů do neziskového sektoru, zvýšíme dosah jejího působení. Jen tak můžeme posílit pevné jádro voličů sociální demokracie. Má ho dnes mnohem menší než ODS, někde mezi patnácti a dvaceti procenty. U ODS se pohybuje někde mezi dvaceti až pětadvaceti procenty, ať dělá jaké chce chyby. Sociální demokracie musí sledovat průzkumy veřejného mínění, pokud se chce udržet v kontaktu se svými voliči. Musí sledovat mnohem více, co voličům chybí, jak reagují na některé naše politické kroky. Co se týče reinvestování peněz za volby, chtěli bychom v budoucnu po dohodě s jinými politickými stranami limitovat celkové volební výdaje. Není vyhozenějších peněz, než jsou prostředky na volební kampaň. Peníze se mají věnovat do střednědobých a dlouhodobých projektů, zejména vzdělávacího charakteru, které působí na veřejnost.

* Kontakt se sociálně demokratickým voličem podle vás tedy závisí na vlastní informační struktuře. Kdo to ale bude dělat? Kde si vytrénujete lidi?

Pokud jde o centrum sociální demokracie, tady to budou dělat profesionálové. Krajským organizacím ČSSD můžeme poskytovat pomoc a metodiku. Ale musejí tam cítit informační strukturu pro stálý dialog s voliči jako potřebu. Nikdo jim nedá befel, ale myslím si, že krajští radní či hejtmani se bez stálého kontaktu s lidmi neobejdou.

* Oddělujete dost státní správu a samosprávu?

To s tím nesouvisí, pokud vše platí jen sociální demokracie. Máme ve straně grantový systém, v jehož rámci se může pracovat na stálém kontaktu s voliči včetně internetového deníku.

* Proč vám nestačí existující média?

Protože se novináři většinou ptají na jevy, jak se věci a události zdají. Kontakt nevzniká, jen další zdání.

Za Literární noviny se ptali Patrik Eichler, Jan Šícha, Tereza Šimůnková