Jiří Pehe

23. 02.

Cinknuté průzkumy nebo cinknutá politika?

Jiří Pehe Přečteno 6295 krát

Hned od několika politiků, jakož i novinářů, jsme se mohli v posledních dnech dozvědět, že průzkumy volebních preferencí jsou zaručeně „cinknuté“. Někteří politici dokonce tvrdí, že mají své vlastní průzkumy, které vypovídají o oblibě jejich stran něco jiného než průzkumy zveřejňované v médiích. K podobným prohlášením téměř žádný politik nezapomene připojit coby doušku tvrzení, že průzkumům veřejného mínění nevěří.

Zpochybňování průzkumů v čase blížících se voleb samozřejmě není české specifikum. Více české jsou ovšem snahy vyřídit průzkumy, jejichž výsledky jsou politikům nepříjemné, nálepkováním. Dozvídáme se tedy běžně, bez jakýchkoliv důkazů, že ta či ona agentura pro průzkum veřejného mínění má úzké vazby na tu či onu stranu. Běžně se také lze dočíst, že to, aby průzkum ukázal požadované výsledky, si lze zaplatit.

Je sice pravda, že se některé agentury v minulosti svými předpověďmi volebních výsledků ne vždy přesně trefily do černého, jenže to není nutné hned vysvětlovat nějakou předpojatostí nebo korupcí. Předvídání budoucnosti, jak známo, je velmi složitá záležitost, v níž hraje roli řada proměnných. Jak politici, tak novináři navíc dost často nevěnují dostatek pozornosti metodologii průzkumů, například zda se jedná o volební prognózu, do níž jsou zahrnuti jen ti, co tvrdí, že půjdou volit, nebo o volební preference, v nichž se odráží i názory těch, kdo volit nepůjdou.

Zajímavé je, s jakou snadností politici obviňují z předpojatosti nejen agentury pro průzkum veřejného mínění, ale také třeba veřejnoprávní média. Zdá se, že každý politik, zejména ze stran, kterým se v preferencím právě nedaří, ví docela přesně, jak by se takový průzkum měl nejen správně dělat, ale také jaké jsou skutečné, tedy „necinknuté“ výsledky. Zrovna tak politici vědí, jaká by měla být například dramaturgie předvolebních diskusních pořadů v České televizi.

Způsob, jakým jsou politické strany prezentovány v médiích, nebo jaký prostor v nich mají, může samozřejmě ovlivnit volební preference. A je známo, že zpětný dopad mají i samotné průzkumy preferencí, zejména pokud se v nich vyšvihne nějaká dosud neparlamentní strana nad hranici volitelnosti, anebo naopak nějaká dosud parlamentní strana pod hranici volitelnosti spadne.

Přesto se zdá, že politici, jakož i nemálo politicky zaujatých novinářů, přeceňují jak význam průzkumů, tak význam nejrůznějších mediálních debat s politiky. Kdyby například převažující mediální preference pro různé politické strany a směry hrály takovou roli, jakou jim někdy přisuzujeme, bylo by těžké vysvětlit, jak je možné, že v situaci, kdy naprostá většina médií straní přímo nebo nepřímo pravici, vede v průzkumech s přehledem levice.

Stejně tak je těžké vysvětlit, proč by se agentury pro průzkum veřejného mínění nechaly tak snadno kupovat tou či onou stranou, když zároveň převažuje mezi politiky i v médiích mínění, že předpovídají nepřesně. Takové agentury by byly samy proti sobě, protože jestliže ani ony nevědí, kdo ve volbách skutečně zvítězí, bylo by zjevné stranění nějakému politickému subjektu nebo politikovi kontraproduktivní z hlediska jejich budoucnosti.

Možná bychom se měli spíše ptát, zda více než agentury pro průzkum veřejného mínění nejsou různými způsoby „cinknuté“ politické strany a některá média. Politické strany sice u nás, stejně jako jinde, nabízejí politické programy, ba i bombasticky prezentované vize, jenže mnohem více než ve vyspělých demokraciích fungují často jako pouhé firmy s ručením omezeným pro realizaci ekonomických zájmů, tedy jako obchodníci s vlivem. Podíváme-li se na to, co strany říkají (třeba v předvolební kampani) a co pak skutečně dělají, nelze se neptat, zda jejich chování není fatálně ´“cinknuté“ zásluhou různých lobbyistických a dalších tlaků.

Mnohá naše média hlavního proudu jsou pro změnu „cinknutá“ ideologicky. Jsou majiteli pravdy, takže místo reflektování skutečnosti a analýz nabízejí převážně ideologicky motivované názory—ať už otevřeně nebo podprahově. Při rozehrávání různých kauz v médiích se navíc občas nelze ubránit staré dobré otázce „komu to slouží?“ Nelze se prostě ubránit dojmu, že často i nejrůznější kauzy a skandály, které obvykle média nakousnou, ale nikdy nedotáhnou do konce, jsou jen výsledkem nejrůznějších forem zákulisní „cinknutosti“ a s veřejnými zájmy mají jen málo společného.

V příštích několika měsících si samozřejmě dosytnosti užijeme zejména útoků na agentury veřejného mínění. Otázkou ovšem je, zda to není z hlediska stran i jejich mediálních podporovatelů kontraproduktivní. Zdá se totiž, že průměrný občan je mnohem inteligentnější, než co o něm soudí ti, kteří bojuji o jeho voličský hlas. A průměrný český občan je i zásluhou naší komplikované historie citlivý na různé formy manipulace. Názor, jak volit, si nakonec udělá mnohem méně v závislosti na tom, co se mu snaží namluvit politici a některá média.

Deník Referendum, 22.2.2010

10. 02.

Démon Paroubek? Ne, jenom červ v hlavách mediální pravice

Jiří Pehe Přečteno 8166 krát

Ve své polemice, nazvané Démon Paroubek, s mým textem, který byl publikován pod názvem Démonizování Paroubka je trapné, Alexander Tomský uvádí několik argumentů, které není možné nechat bez povšimnutí.

V reakci na mé konstatování, že při posuzování politikovy způsobilosti vést stranu nebo vládu by se novináři neměli nechat unášet triviálními podružnostmi, osobními nechutěmi a ideologicky motivovanými emocemi, přítel Alexander píše, že Paroubek je prostě většině lidí „strašidelně protivný“. Dojmy a média k sobě prý patří.

S tím je možné do jisté míry souhlasit, sám jsem nedávno napsal text, v němž upozorňuji, že Paroubkova nasupenost a agresivní styl jsou špatnými prodavači programu ČSSD, a že to může být jeden z důvodů, proč strana neboduje více průzkumech veřejného mínění nyní, kdy je Občanská demokratická strana vnitřně rozvrácená.

Jenže zároveň Alexandrova slova smutně potvrzují mojí tezi. Paroubek může být řadě lidí nesympatický, ale co to má společného s ujišťováním některých publicistů, že jeho nástup do vlády povede ke změně režimu nebo k bankrotu České republiky? To jsou tak závažná obvinění, že by vůbec neměla spatřit světlo světa, pokud se nedají nějak věrohodně doložit.

A jak velká je ta většina, protivící si Paroubka, o které Alexander píše? Nejspíš zase tak většinová nebude, protože jinak by nebylo možné, aby i s tímto údajně „strašidelně protivným“ mužem v čele ČSSD vedla v průzkumech veřejného mínění.

Není možné, že Paroubek je „strašidelně protivný“ zejména části české pravice, a třeba jen ne úplně sympatický mnoha ostatním, zatímco je docela sympatický mnohým dalším? Anebo jinak: není „strašidelná protivnost“ nějakého politika v naší zemi až příliš často odvozena z ideologických předsudků těch, kteří ho za „strašidelně protivného“ považují?

Pokud jde o moje slova, že není třeba démonizovat program ČSSD coby údajně jistou cestu ke státnímu bankrotu, neboť v Evropě jsme svědky pravidelného střídání pravicových a levicových vlád, ujišťuje nás přítel Alexander, že hrozivé deficity evropských států způsobily sociální vlády. Takové tvrzení by potřebovalo doložit.

Navíc by bylo dobré také vypočítat, čemu všemu politika sociální soudržnosti praktikovaná sociálním státem zabránila. I proto, ačkoliv sociální stát je možná vynálezem sociálně demokratické levice, se na jeho budování v Evropě podílela a podílí celá řada umírněných pravicových stran.

Nemohu než souhlasit se závěrem, že politika je věc míry. Když kritizuji pravicovou mantru, podle které čím nižší jsou daně, tím je údajně vyšší výkon ekonomiky, mám na mysli přesně toto. Neexistují ani ideální pravicové, například neoliberální, ani ideální levicové, chcete-li socialistické recepty. Moderní společnosti musejí hledat rozumnou míru věcí uprostřed, jinak jsou odsouzeny k neúnosné polarizaci a politice typu „ode zdi ke zdi“.

Zejména naše pravicová média, jejichž kritikou můj původní text byl, ovšem míru ztratila. Chovají se vesměs jako majitelé (neoliberální) pravdy. Mají o všem jasno. Nehledají rozumné průsečíky, většinou jen poučují. Nereflektují politiku, ale snaží se ji dělat.

Alexander vyvrací můj poukaz na Švédsko coby úspěšný sociální stát jako údajnou výjimku. Jenže jsou zde další: například všechny ostatní skandinávské země, Nizozemsko, Německo, Rakousko. Ne všechny mají nerostné zdroje, ne všechny protestantskou tradici. Mají ale společnou jednu věc: vesměs se netopí ani v politických, ani v mediálních excesech. Hledají racionální řešení okolo politického středu.

Navíc růst HDP není míra všeho. Všechny výše zmíněné státy se pravidelně umísťují nejvýše na světě v indexech kvality života. Anglosaské vzory našich neoliberálů a konzervativců (USA, Velká Británie), kde čas od času dojde na vládu neviditelné ruky trhu, na tom tak dobře nejsou.

Pokud jde o program ČSSD, jistě ho lze kritizovat, ale je trapné ho i dvacet let po pádu komunismu kritizovat s pomocí ideologických výkřiků. Pokud se pravicovým novinářům zdá, že ČSSD nemůže splnit obojí—udržení sociálních výdajů v jí slibované výši a zároveň plnění konvergenčních kritérií pro přijetí eura—chtělo by to věcnou polemiku a argumenty.

Je ovšem podivné vyčítat obecně levicové straně, že se chová levicově, jak to v reakci na můj text učinil mně neznámý komentátor z Reflexu jménem Petr Holec (přiznávám, že Reflex už mnoho let nečtu), který Paroubka ostouzí tím, že prý se snaží zavděčit svým třiceti procentům voličů. A komu se proboha snaží v prvé řadě zavděčit ODS, komu TOP 09, komu lidovci, komu zelení, když ne svým voličům?

Na závěr poznámka téměř pod čarou. Přítel Alexander o mně píše: „Sám se bohužel také z kdysi nevraživého kritika Václava Klause stal pamfletistou a na prezidenta hází jen přídomky - trapný, paranoidní a případ pro psychiatry. Ale budiž, nesnadná je introspekce, a do vlastní kuchyně si málokdo vidí.”

Ač jsem se s příchodem tohoto roku rozhodl, že o Klausovi, po jeho totálním politickém fiasku v otázce Lisabonské smlouvy (nejprve zdánlivě principiální odpor, pak ignorování vůle parlamentu, vzápětí vydírání zbytku EU, nakonec háchovská kapitulace v podobě podpisu, doprovozená temnými varováními), už nemá smysl psát, a od začátku roku jsem o něm vskutku nenapsal ani čárku, Klause jsem před tím opravdu kritizoval soustavně po mnoho let--dávno před tím, než se ke mně přidali i mnozí jeho bývalí obdivovatelé.

Nikdy by mně ale nenapadlo snažit se zpochybnit Klausovu způsobilost být prezidentem poukazy na jeho soukromí či „strašidelnou protivnost“. A nikdy by mně nenapadlo apokalypticky varovat, že docela jistě dožene zemi k tomu či onomu bankrotu nebo změní režim. Ostatně všechny moje texty o něm si lze snadno vyhledat na www.pehe.cz

Použil-li jsem adjektivum „trapný“, polemizoval jsem vždy důsledně s nějakým konkrétním Klausovým politickým krokem nebo výrokem. To samé platí o pojmu „paranoidní“.

Nenapsal jsem také, že je Klaus případ pro psychiatry. Napsal jsem, že v době, kdy se mně ptalo mnoho zahraničních novinářů a pozorovatelů na Klausovy motivy v odmítání Lisabonské smlouvy, odpovídal jsem, že chápání jeho motivů se zdá přesahovat možnosti politické analýzy, a že by se měli možná obracet se svými otázkami na psychology. Například otázka, zdali český prezident neblokuje Lisabon proto, že chce být největší rybou v malém rybníku, spíše než středně velkou rybou v evropském moři, kterou jsem opakovaně dostával, je otázkou po psychickém ustrojení politika.

Přítel Alexander bývával ostatně vůči Klausovi po svém rozchodu s ODS v druhé polovině 90. let o poznání nabroušenější než já. To, že ho v poslední době s Klausovými názory sblížil stejný pohled na Evropskou unii a Lisabonskou smlouvu, neznamená, že zastánce EU a Lisabonu Jiří Pehe se stal ve vztahu ke Klausovi „pamfletistou“, když se veřejně podivuje, a občas rozhořčuje nad tím, že prezident povyšuje svůj osobní názor nad již projevenou vůli ve 26 zemích EU, jakož i dvou komor parlamentu a Ústavního soudu vlastní země.

Ale zpět k Paroubkovi. Můj původní text, který, zdá se podle četných reakcí, potrefil nemálo hus, se netýkal ani tak Paroubka, jako se týkal způsobů, kterými část českých médiích o Paroubkovi, a demokratické levici obecně, referuje.

Nemám žádný osobní důvod hájit Paroubka a ČSSD. Současná ČSSD rozhodně jen těžko může být pro levicového liberála mého typu přitažlivá nebo volitelná. Je to ale její rozhodnutí, má prostě zájem o jiný druh voličů.

Ať už ale stojíme nalevo nebo napravo od politického středu, není třeba dělat z Jiřího Paroubka monstrum. On a jeho strana reprezentují nejméně třetinu českých voličů, a pokud nyní, ve snaze oslovit voličů co největší množství, slibují více, než si budou po volbách moci reálně dovolit, není to v demokratické politice nic neobvyklého. A dá se to ověřit zase jen až po volbách.

Slib zní jasně: v podstatě udržení současných sociálních výdajů a zároveň plnění konvergenčních kriterií pro vstup do eurozóny. Pokud se jedno nebo druhé nebude plnit (k čemuž skutečně pouhé zvyšování příjmů státního rozpočtu, nedoprovozené hlubšími reformami, stačit nemusí), je na voličích, aby ČSSD za případné nesplněné sliby potrestali.

Strašit ale zcela „zaručenými“ státními bankroty, změnami režimu, útěkem k Moskvě, a bůhvíčím ještě, je nedůstojné. A je ideologickou dětinskostí, když se nás přítel Alexander snaží přesvědčit o jakési universálně platné škodlivosti levice. To by pak znamenalo, že jedinou cestou k prosperitě je vláda pravice na věčné časy. Demokratické střídání vlád v tom případě vlastně už netřeba, že ano? A nebo, že by se střídaly jen pravicové strany?

09. 02.

Kapitalismus, demokracie a svoboda nejsou synonyma

Jiří Pehe Přečteno 6544 krát

Po roce 1989 se u nás zakořenil poměrně zjednodušený pohled na vzájemný vztah mezi kapitalismem, demokracií a svobodou. Nejčastěji se argumentovalo, že demokracie není možná bez kapitalismu (potažmo tržního hospodářství), zatímco kapitalismus si v některých případech vystačí bez demokracie. Jako příklady jsou nejčastěji uváděny Chile, Čína nebo Singapur.

Vztah mezi demokracií a kapitalismem je ovšem ve skutečnosti komplikovanější. Už Alexis de Toqueville v 19. století upozorňoval na vzájemné kontradikce, které v tomto vztahu existují. Celá řada politologů se později tomuto komplikovanému vztahu věnovala podrobněji.

Demokracie versus kapitalismus

Na vině jsou přitom obě strany pomyslné rovnice, tedy jak kapitalismus, tak demokracie. Skutečné tržní hospodářství je ze své podstaty individualistický projekt, který úzce souvisí s liberalismem, jenž jako politická filozofie vznikl na konci 18. století. Demokracie coby vláda většiny (či lidu) je ovšem projekt kolektivistický (nebo kolektivní), který má v sobě zakódovány silné tendence k prosazovaní takových opatření, které vyhovují právě většině. De Toqueville mluvil o tyranii většiny, my bychom dnes mohli mluvit o populismu.

I proto většina západních demokracií, zejména po druhé světové válce, modifikovala systém liberální demokracie vytvořením celé řady nezávislých institucí i práv, které jsou chráněny liberálním konstitucionalismem, a jejichž hlavním úkolem je bránit systém před jednorázovými, účelovými nájezdy většinové vůle. Instituty jako jsou lidská práva, nebo instituce, jako jsou nezávislé centrální banky, (veřejnoprávní) média, justice nebo různé kontrolní i regulatorní úřady, mají za úkol chránit demokracii takříkajíc před tyranií většiny.

Chrání ovšem také tržní hospodářství, protože i to se může dostat pod nekontrolovatelný tlak většinové vůle. Anebo naopak: kapitalismus, založený ze své podstaty na akumulaci a expanzi kapitálu, může snadno začít požírat sám sebe, například v podobě vzniku nekontrolovatelných monopolů.

Zároveň je ale také zřejmé, že liberalismus a demokracii lze od sebe oddělit. Existují proto demokracie, které někteří politologové nazývají neliberální, a naopak existují kapitalistické systémy, které spoléhají na některé aspekty liberalsimu v hospodářské sféře, ale nepotřebují liberální demokracii.

Kapitalismus versus demokracie

Stejně jako může ohrožovat demokracie v podobě tyranie většiny kapitalismus, má i kapitalismus v sobě zakódovány tendence, které naopak ohrožují demokracii. Tak především trh má tendenci kolonizovat veřejný prostor, a to jak v podobě privatizace veřejných statků, tak v podobě vytlačování veřejnosti coby jedné z forem občanské společnosti z veřejného prostoru.

Demokracie je ovšem založena na existenci veřejného prostoru, a bez strukturovaného diskursu ve veřejném prostoru nemůže existovat. Je-li veřejný prostor zkolonizován soukromými zájmy, stává se dění ve veřejném prostoru formou soukromého podnikání. I ty nejdůležitější veřejné zájmy jsou pak často soukromými médii i politikou pojednávány ve stylu, který má málo společného se skutečnou diskuzí.

Kapitalismus má také tendenci podmaňovat si demokratickou politiku, která se v moderním pojetí neobejde bez masivních finančních injekcí. K ovládnutí ekonomickými zájmy jsou navíc náchylní i individuální politici. S tím je pak spojena celá řada demokracii-ohrožujících jevů, jako jsou korupce, klientelismus, nebo přílišná závislost demokratických voleb na vlivu peněz.

Jelikož nekontrolovaný kapitalismus má tendenci privatizovat politiku ve svém zájmu, vytvořily si vyspělé demokracie celou řadu obranných institučních mechanismů, jako je regulace financování volebních kampaní, protikorupční zákony, nebo co největší transparentnost při zadávání veřejných zakázek.

Jak jsme se přesvědčili v nedávné ekonomické krizi, kapitalismus v deregulované podobě může také ohrožovat demokracii i jinak. Jakkoliv mohou znít přesvědčivě argumenty neoliberálů, že krize byla způsoben přílišným zasahováním státu do tržního hospodářství, a že řešením krize dozajista není větší regulace, nýbrž naopak dání průchodu jakémusi ekonomicko-sociálnímu darwinismu, jsou tyto argumenty problematické hned z několika důvodů.

Ty ekonomické, v podobě souboje mezi neoliberilsmem a neokeynesiánstvím, ponechme ekonomům. Důležitější je skutečnost, že kapitalismus ponechaný svým cyklickým krizím, ohrožuje demokracii. Problémy, například v takových rozměrech, jaké jsme zažili nedávno, ohrožují stabilitu demokratického systému. Ten je zhruba od poloviny 20. století založen na pracně vybudované rovnováze mezi třemi navzájem antagonistickými hesly francouzské revoluce: svobodou (reprezentovanou liberalismem), rovností (míněnou jako rovnost před zákonem, tedy jako právní stát), a bratrstvím (reprezentovaném sociální solidaritou, tedy sociálním státem).

Výrazné porušení této rovnováhy, způsobené krizemi, jež údajně vyřeší neviditelná ruka trhu, může mít pro moderní společnosti nepředvídatelné následky.

Demokracie a kapitalismus u nás

I na Západě se demokracie opakovaně ocitá pod tlakem kapitalismu (viz. například rostoucí závislost politických stran na penězích či ochabování veřejnoprávních médií), stejně jako se ocitá tržní hospodářství stále více pod tlakem populistických tendencí zakódovaných v samotné podstatě demokratického procesu. V nově vzniklých demokraciích v našem regionu je ovšem situace o poznání horší.

Tak především v nejstarších západních demokraciích tržní hospodářství vznikalo postupně jako forma občanské společnosti. Spolu s ní se ve stále větší míře prosazovala vláda zákona, která měla, mimo jiné, chránit, ale také regulovat prostor, který si občanská společnost i tržní hospodářství vydobyly na státu. Navzdory enormnímu tlaku kapitálu na privatizaci veřejných statků a kolonizaci veřejného prostoru tak na západ od nás ještě stále existuje autonomní veřejný prostor, v němž jako protiváha státu i kapitálu funguje veřejnost coby forma občanské společnosti.

U nás byla ovšem občanská společnost po pádu komunismu příliš slabá na to, aby dokázala veřejný prostor uchránit před jeho privatizací. S trochou nadsázky tak můžeme říci, že zprivatizována byla samotná demokracie. To se ovšem rovná do značné míry popření demokracie, která je z definice veřejným dílem.

Žijeme ve společnosti, v níž komplikovaný vztah mezi demokracií a kapitalismem byl vážně vychýlen ve prospěch tržního principu. Takové vychýlení pak v konečných důsledcích deformuje i samotný kapitalismus, protože „demokratický“ stát není schopen vykonávat potřebné kontrolní a regulatorní funkce. Zejména dochází ke srůstání státu a kapitalismu do groteskních podob, jako je u nás například nekontrolovatelné postavení polostátní firmy ČEZ, naprostá netransparentnost stáních zakázek, nebo závislost politických stran na černých fondech.

Výsledkem je pochopitelné znechucení většinové části společnosti jak z „demokratické“ politiky, tak i z domácí verze „kapitalismu.“ Situace je o to komplikovanější, že značná část hospodářství byla u nás rychle zprivatizována mezinárodním kapitálem. Mluvíme-li tedy o závislosti české politiky na kapitálu, jde ve velké míře o kapitál nadnárodní. Výsledkem kombinace slabé domácí demokracie, včetně právního státu, a silné role kapitálu, ponejvíce mezinárodního, je stát, který--ač jeho politici neustále mluví o suverenitě a národních zájmech—je z větší části nesvéprávný.

A co svoboda?

Když mluvíme o svobodě, je užitečné připomenout, že v politické filozofii ji lze definovat pozitivně nebo negativně. Jinými slovy, svobodu lze chápat jak ve smyslu svobody „od“ něčeho, tak svobody „k“ něčemu. Ve vyspělých společnostech existuje jistá rovnováha mezi oběma druhy svobody. Vymezení svobody jako pozitivní nebo negativní souvisí úze s demokratickým procesem, protože o tom, od čeho nebo k čemu máme být svobodní, demokratická společnost neustále vede složitou diskuzi.

Ve zprivatizované demokracii, která se prosadila u nás, je ovšem tato rovnováha narušena. Vezmeme-li jako příklad zákaz kouření v restauracích a dalších veřejných prostorech, je zřejmé, že v zemích, které takový zákaz přijaly, se rovnováha mezi svobodou kouřit a svobodou nekuřáků být před škodlivým kouřením chráněn vychýlila po dlouhé debatě ve směru negativní svobody, tedy ochrany „veřejnosti“ před ochranou kuřáků zapálit si, kde chtějí.

V našem případě opakovaně vítězí svoboda k něčemu, v tomto případě právo kuřáků tyranizovat nekuřáky i ve veřejných prostorech, jakými jsou restaurace. Není tomu tak proto, že by politici a občané nechápali v tomto případě prospěšnost nadvlády svobody od něčeho nad principem svobody k něčemu, ale prostě proto, že ve společnosti, v níž kapitalimus vládne nad demokracií, vítězí opakovaně soukromé zájmy kapitálu nad zájmy veřejnými.

Absurdní chápání dilematu mezi pozitivní a negativní svobodou u nás je ovšem nejenom výsledkem vlivu, který má kapitál na demokratický proces. Má logicky také svoje ideologické epigony v podobě některých význačných osobností a komentátorů. Součástí výše zmíněné nerovnováhy je neúnosná, svým způsobem primitivní ekonomizace toho, co ještě zbylo z veřejného diskurzu, doprovázená v extrémních příkladech jakousi podivnou formou anarchického libertinství. Už samotná skutečnost, že „veřejný“ diskurs u nás je takto pokřiven, ukazuje jak vážně může nadvláda trhu nad demokracií a občanskou společností pokřivit samotný smysl liberální demokracie.

Deník Referendum, 8.2.2010

05. 02.

Nahý pravicový komentátor

Jiří Pehe Přečteno 6843 krát

Komentátor Martin Zvěřina se v Lidových novinách (5.2.2010) pouští do polemiky s mým blogem, který jsem pod názvem Démonizování Paroubka je trapné zveřejnil v Deníku Referendum a později i na Aktuálně.cz.

V textu jsem kritizoval některá dehonestující klišé, které komentátoři v pravicových médiích s oblibou používají, když referují o předsedovi sociální demokracie Jiřím Paroubkovi. Jako příklad jsem uvedl několik citací z nedávného článku šéfredaktora Hospodářských novin.

A aby bylo jasné, jak se psát dle mého soudu o politicích nemá, uvedl jsem, že kdyby se někdo v komentátorské levici chtěl snížit na úroveň osobních útoků, jež se běžně vyskytují v pravicových médiích ve vztahu k Paroubkovi, mohl by například sugestivně naznačovat, že „opětovné vítězství ODS pod vedením Mirka Topolánka povede k vytvoření mafiánského režimu, v němž zemi definitivně ovládnou, a navždy si rozparcelují, nejrůznější kmotři, tuneláři a korupčníci scházející se na dýcháncích v Toskánsku. A pokud bude Topolánek ve své straně náhodou sesazen, stane se Česká republika jednou velkou Open Card s dobíjením na Pražském hradě.

I o soukromém životě Topolánka by se jistě dalo napsat přinejmenším stejné množství dehonestujících textů jako o Paroubkovi, kterého alespoň ještě nikdo nevyfotil nahého na dýchánku u Berlusconiho. Chceme ale sklouznout do polohy, kdy se o způsobilosti být premiérem diskutuje na základě toho, zda má Topolánkův synek tričko od Pierra Cardina a Paroubkova dcerka botičky od Diora?“

Člověk s průměrnou inteligencí pochopí, že výše zmíněný úryvek z mého článku se vysmívá lacinému způsobu referování o politicích, který je snad pochopitelný v bulváru, ale těžko pochopitelný v tzv. seriózních médiích. Jelikož inteligence komentátora dokonce i dnešních, tedy značně pokleslých Lidových novin by snad měla být přinejmenším průměrná, nelze než usoudit, že jde o zlý úmysl, když pan Zvěřina píše, že můj text „naplňuje skutkovou podstatu trapnosti, když dehonestuje Topolánka způsobem, který jiným vyčítá.“

Aby to pan Zvěřina pochopil, napíšu to ještě jinak: můj text nedehonestuje Topolánka, můj text se vysmívá dehonestacím, k nimž se novináři uchylují místo toho, aby věcně polemizovali s tím či oním rozhodnutím toho kterého politika, stejně jako se můj text vysmívá katastrofickým paušalizacím typu, že v případě volebního vítězství Paroubka zaručeně dojde ke změně režimu či státnímu bankrotu nebo v případě vítězství Topolánka k zavedení mafiánského režimu.

Pan Zvěřina se zejména pohoršil nad mojí větou: „I o soukromém životě Topolánka by se jistě dalo napsat přinejmenším stejné množství dehonestujících textů jako o Paroubkovi, kterého alespoň ještě nikdo nevyfotil nahého na dýchánku u Berlusconiho.“

Komentátor píše: „Takže Topolánek je hodně odporný nestyda, který byl na dovolené v soukromí u bazénu, o hrůzo, nahý, a ještě se u toho nechal vyfotit.“ Politolog z toho vyvodil, že všichni (jmenovitě Jiří Paroubek), které takto nevyfotili, jsou lepší. Gratulujeme!“

Pan Zvěřina se dopouští v této jediné větě hned několika argumentačních faulů, které jsou bohužel pro část naší žurnalistiky dost příznačné. Především je zřejmé, že nudistickou fotku Topolánkovi nevyčítám, uvádím jí jenom jako kontrapunkt k pokleslému stylu psaní o Paroubkovi, jehož kvalifikace být premiérem je například ve výše zmíněném textu šéfredaktora Hospodářských novin zpochybňována slovy: „Bude to premiér, jehož přátelé se na mejdanu střílejí, ze křtu své dcery udělá cirkus s proprietami jako z matějské“.

Abych to evidentně nepříliš důvtipnému komentátorovi vysvětlil zcela polopaticky, můj odkaz na Topolánkovo nudistické extempore u Berlusconiho se podivuje novinářům, kteří by chtěli něco takového používat jako kritérium Topolánkovy způsobilosti být například premiérem, zatímco skutečná kritéria leží někde jinde.

Když píšu, že Paroubka „ alespoň přinejmenším ještě nikdo nevyfotil nahého na dýchánku u Berlusconiho“, vůbec tím nenaznačuji, že jsou kvůli tomu Paroubek a další politici lepší než Topolánek. Znamená to pouze, že když už si novináři pomáhají ve snaze zpochybnit Paroubkovu způsobilost vládnout lacinými odkazy na údajně cirkusový charakter křtu jeho dcery, je to jenom malá část škály nedůstojných osobních útoků, které naši novináři v boji s jimi nemilovanými politiky používají. Na jednom konci této trapné škály by mohlo stát také třeba nudistické dovádění ve vile italského premiéra.

Zmíněný odstavec uzavírám slovy, z nichž je jasné, co mám na mysli: Chceme ale sklouznout do polohy, kdy se o způsobilosti být premiérem diskutuje na základě toho, zda má Topolánkův synek tričko od Pierra Cardina a Paroubkova dcerka botičky od Diora?

Pan Zvěřina to samozřejmě ví, ale tento můj dovětek necituje. V teorii žurnalistiky se úmyslné vynechání kontextu běžně uvádí jako příklad manipulace. Tak to u nás ale bohužel chodí. Mnozí novináři dnes nepíší podle toho, co skutečně ví, ale podle toho, koho a jak zrovna chtějí z ideologických či jiných důvodů kopnout do kotníku. Aby toho mohli dosáhnout, musí si občas tak trochu upravit text s nímž polemizují, nebo polemizovat s něčím, co jimi kritizovaná osoba vůbec neřekla.

01. 02.

Démonizování Paroubka je trapné

Jiří Pehe Přečteno 14776 krát

Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek si jistě zaslouží kritiku jak za některá politická rozhodnutí, tak za svůj politický styl. I autor tohoto textu v nedávné minulosti kritizoval Paroubka (a s ním celé vedení sociální demokracie) za ukvapené svržení vlády během českého předsednictví Evropské unie, za oportunistické přitakávaní prezidentovi při jeho zneužívání sudetoněmecké karty v boji s Lisabonskou smlouvou, nebo za zbytečně agresivní politický styl, který je kontraproduktivní ve vztahu k objasňování programových priorit ČSSD.

Je možné argumentovat, že kdyby se předseda ČSSD dokázal v situaci, kdy největší politický soupeř ČSSD je vnitřně rozvrácen, chovat alespoň přibližně stejně civilně (a argumentovat se stejnou věcností) jako předseda současné úřednické vlády, nemohly by preference jeho strany stagnovat někde na úrovni 25 procent. Bohužel se naopak často nechává strhnout, zejména ve svých střetech s předsedou občanských demokratů, ke stylu politického vystupování, který mnoho voličů odpuzuje.

Je pravda, že Paroubek kritiku snáší poměrně špatně, a zbytečně tak nahrává politickým oponentům i novinářům, kteří si z útoků na předsedu ČSSD udělali sport. Tím, že jsou jeho reakce občas zbytečné nebo nešťastně formulované, navíc odhaluje politickou slabinu, kterou se někteří jeho soupeři naučili využívat. Řečeno jinak: když chce politický oponent nebo novinář Paroubkovi zabránit, aby klidně a věcně přednášel svoje argumenty, ví, že ho lze snadno „vytočit“.

Na druhou stranu, část českých médií už bohužel ztratila ve vztahu k předsedovi ČSSD jakoukoliv soudnost. Od šéfredaktora Hospodářských novin, které byly ve svých lepších časech považovány za nejserióznější český deník, jsme se například nedávno mohli dozvědět, že Paroubek netouží po ničem jiném, než po moci. Je mu prý lhostejný osud státních financí, a aby si zachoval moc, spojí se s komunisty, s Kremlem nebo s Marťany. Pokud se prý stane premiérem, „bude to premiér, jehož přátelé se na mejdanu střílejí, ze křtu své dcery udělá cirkus s proprietami jako z matějské“. Pro moc prý je ochoten hystericky srovnávat prohru ve volbách s rokem 1948, a nepokrytě se papalášsky divit, že on, Jiří Paroubek, může prohrát soud o Kubiceho zprávu.

I v dalších dvou celostátních pravicových denících se protiparoubkovsky běsní, v podobném duchu. Mírnější podoba tohoto běsnění spočívá ve varováních o nevyhnutelném státním bankrotu, pokud se Paroubkova sociální demokracie dostane k moci. Oblíbené je též ujišťování, že se Paroubek spojí s komunisty, což bude mít zcela nepochybně za následek pochod našeho malého státu přímo do náručí Moskvy.

Jeden z těchto deníků si pěstuje coby občasného komentátora známého politického katastrofistu, který pravidelně dává ve vztahu k Paroubkovi průchod svým temným předtuchám o jakési změně režimu u nás, dostane-li se Paroubek znovu k moci. S politickou analýzou nemají tyto útoky společného zhola nic.

Kdyby se někdo v komentátorské levici chtěl snížit na úroveň těchto útoků, mohl by stejně sugestivně naznačovat, že například opětovné vítězství ODS pod vedením Mirka Topolánka povede k vytvoření mafiánského režimu, v němž zemi definitivně ovládnou, a navždy si rozparcelují, nejrůznější kmotři, tuneláři a korupčníci scházející se na dýcháncích v Toskánsku. A pokud bude Topolánek ve své straně náhodou sesazen, stane se Česká republika jednou velkou Open Card s dobíjením na Pražském hradě.

I o soukromém životě Toplánka by se jistě dalo napsat přinejmenším stejné množství dehonestujících textů jako o Paroubkovi, kterého alespoň ještě nikdo nevyfotil nahého na dýchánku u Berlusconiho. Chceme ale sklouznout do polohy, kdy se o způsobilosti být premiérem diskutuje na základě toho, zda má Topolánkův synek tričko od Pierra Cardina a Paroubkova dcerka botičky od Diora?

Vážně: Copak Topolánek nebo dokonce ctihodný Karel Schwarzenberg netouží po moci? A odkud pravicoví komentátoři s takovou jistotou vědí, že na rozdíl od jimi preferovaných politiků právě Paroubek chce jen moc pro moc, nikoliv také kvůli tomu, aby mohl uskutečňovat programové priority, kterým věří on i jeho strana? A je horší se kvůli uskutečnění svých cílů spojit třeba s Marťany, než se spojit s pochybně získanými politickými přeběhlíky? Anebo jinak: Nebyli snad Melčák a Pohanka dokonalí političtí Marťani?

Když už je řeč o programových prioritách, jako další pošetilost se jeví komentátorské vystupňovávání programových rozdílů mezi levicí a pravicí až téměř na hranici jakéhosi třídního boje. Tvrdit, že se zaručeně zřítíme do státního bankrotu, pokud moc převezme rozhazovačná levice pod vedením Paroubka, je poměrně laciné, zejména když vezmeme v úvahu, že ČSSD si coby jasný programový cíl dala do příštích let plnění konvergenčních kritérií pro přijetí eura.

Rozpočtové deficity se dají snižovat kupříkladu tak, že osekáme státní výdaje, ale také tak, že státní výdaje nebudeme zbytečně dále zvyšovat, nebo budeme rozumně šetřit, ale zvýšíme příjmy státního rozpočtu, například v podobě vyšších daní. Neoliberální mantra, podle níž vyšší daně spolehlivě zadusí ekonomiku, jsou--například při letmém pohledu do skandinávských zemí—asi tak přesvědčivé jako neoliberální argumenty, že nízká rovná daň zaručí takovou dynamiku hospodářského růstu, že nakonec stát vybere na daních vlastně ještě víc.

Jenom světová ekonomická krize prý zabránila našim neoliberálům, aby mohli svá slova dokázat, takže jediné co víme spolehlivě, je, že česká ekonomika rostla od roku 1989 nejvíce během sociálně demokratických vlád. Spolehlivě také víme, že krizi odnesly ponejvíce nejhůř ty země, které měly rovnou daň.

Ať už ale působí v daném okamžiku přesvědčivěji neoliberální nebo neokeynesiánské argumenty, nebylo by špatné, kdyby se mnozí komentátoři přestali tvářit jako majitelé pravdy, a uznali, že ekonomický vývoj státu je také záležitost navýsost politická. Proč tedy s pomocí slovníku třídního boje démonizovat ČSSD a jejího lídra za to, že nabízejí levicová řešení? Zrovna tak není nutné mluvit o zaručené cestě do pekel, když v politickém souboji pravice a levice zrovna vítězí pravice a nabízí řešení pravicová.

V zaběhnutějších demokraciích se „pravice“ a „levice“ (ať už tyto pojmy znamenají v dnešním světě cokoliv) střídají u moci po mnoho desetiletí, a občané i komentátoři, ač mohou být po právu kritičtí k tomu či onomu konkrétnímu politickému rozhodnutí, se naučili vnímat tuto situaci jako přirozený pohyb politického kyvadla, jemuž není třeba přisuzovat katastrofické dimenze. U nás se i dvacet let po pádu komunismu vede jakýsi podivný třídní boj, před každými volbami se mobilizuje, slyšíme temná varování o návratu před rok 1989 nebo o změně režimu. Je to rétorika, jež nemá nic společného s realitou.

Skutečným problémem je naopak neschopnost nejen politiků, ale i komentátorů, hledat v programech levice a pravice rozumné průsečíky, a kultivovat tak, podobně jako se to děje v západní Evropě, politickou kulturu založenou na schopnosti nalézat konsensus.

Za neúnosnou politickou polarizaci u nás jsou odpovědní politici, ale možná ještě více média, která z demokratického soutěžení idejí a osobností opakovaně dělají kýčovitou sportovně zábavnou reality show. Právě tato umělá polarizace, doprovázená v zákulisí zcela reálnou spoluprací různých zkorumpovaných bratrstev, je odpovědná za to, že v České republice nakonec volby jen málokdy přinesou nějaká řešení.

Především je ale trapné, když média, která se považují za takzvaně seriózní, opakovaně útočí na Jiřího Paroubka s pomocí slovníku a metod, které by na Západ od nás obstály jen v bulváru. Démonizace, hraničící s předpověďmi o změně režimu, pokud se ČSSD v čele s Paroubkem opět ujme moci, je smutnou výpovědí nikoliv o Paroubkovi (ten je docela normálním politikem s přednostmi i chybami), ale o nedostatku demokratického étosu u nás a důvěry v demokracii.

Deník Referendum, 1.2.2010

Archiv článků: únor 2010

Cinknuté průzkumy nebo cinknutá politika?

Démon Paroubek? Ne, jenom červ v hlavách mediální pravice

Kapitalismus, demokracie a svoboda nejsou synonyma

Nahý pravicový komentátor

Démonizování Paroubka je trapné

Blogeři abecedně