Když se dvě koalice perou, Babiš se směje
Koalice Spolu, složená z občanských demokratů, lidovců a TOP 09, a koalice Pirátů a Starostů a nezávislých jsou ve sporu ohledně návrhu koalice Spolu vyvolat hlasování o nedůvěře vládě Andreje Babiše. Piráti a STAN se domnívají, že snaha o sesazení Babišovy vlády je „absurdní“, jak napsal na sociálních sítích předseda STAN Vít Rakušan.
Předseda Pirátů Ivan Bartoš v médiích vysvětlil, že pád Babišovy vlády by učinil hlavním aktérem dalšího dění prezidenta Miloše Zemana, což je nežádoucí zejména ve světle jeho minulých experimentů s ústavou. Ať už by Zeman nechal dovládnout Babišovu vládu v demisi, jako avizuje, nebo vytvořil vlastní, kterou by bezpochyby též klidně nechal vládnout bez důvěry až do ustavení nové vlády po volbách, měl by nad vládou absolutní kontrolu.
Vezmeme-li v úvahu, že Zeman dál usiluje o ponechání ruského Rosatomu v tendru na dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech a má nevyřízené účty s vedením Bezpečnostní a informační služby, mohla by jeho vláda změnit směřování České republiky. Na podporu postoje Pirátů a STAN lze ještě dodat, že by bylo dosti podivné odevzdat vládu v zemi politikovi, na kterého senátoři chystají už druhou ústavní žalobu—tentokrát kvůli jeho projevu ke kauze Vrbětice, v němž s pomocí nepravdivých argumentů zpochybnil vládní tvrzení, že za výbuchy ve Vrběticích v roce 2014 byli ruští agenti, a možná vyzradil utajované skutečnosti.
Piráti a STAN preferují místo hlasování o nedůvěře rozpuštění Sněmovny. Jenže to je stejně nerealistické, a tudíž do jisté míry pokrytecké, jako je volání koalice Spolu po vyslovení nedůvěry. Bylo by k tomu zapotřebí 120 hlasů, přičemž jen vládní strany, které nemají žádný důvod k předčasným volbám, mají společně 92 hlasů ve Sněmovně. Koalice Spolu i proto tvrdí, že teprve vyslovení nedůvěry by přimělo vládní strany k podpoře rozpuštění Sněmovny, jenže je to jen spekulace.
Jisté je, že obě strategie jsou krátkozraké pokusy udělat laciný dojem na voliče šest měsíců před volbami. Koalice Spolu nemá pro svůj plán dostatek hlasů nejen kvůli neochotě Pirátů a Stan ho podpořit, ale i kvůli tomu, že by už jen k sehnání potřebných 50 hlasů k vyvolání hlasování o nedůvěře, musela spolupracovat s komunisty a SPD. A to se jí nechce už kvůli tomu, jak by to zapůsobilo na pravicové voliče. Komentátoři též varují, že jde o léčku, kterou prezident nastražil společně s KSČM a SPD.
Dostatek hlasů nemá, jak už bylo řečeno, pro svůj plán dosáhnout rozpuštění Sněmovny a tím i předčasných voleb ani koalice Pirátů a STAN. Přesto se obě koalice ohledně dalšího postupu, v obou případech nerealistického, svářejí před veřejností.
Zejména koalice Spolu v podobě siláckých slov o tom, jak není možné nechat Babiše vládnout až do voleb, ač jsou už za šest měsíců, míří nikoliv na vládu, kterou nemůže reálně svrhnout, ale na koalici Pirátů a STAN. Chce je mezi voliči antibabišovského tábora vykreslit jako slabochy.
Na námitky Pirátů a STAN, že by vyslovení nedůvěry vládě předalo politické otěže Zemanovi, odpovídají představitelé Spolu poněkud vágně, že se Zemana nebojí. Na tiskové konferenci se dokonce přirovnali k chartistům nebo parašutistům, kteří spáchali atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha.
Je to celé poněkud absurdní divadlo. Lze pochopit, že zejména koalice Spolu na sebe potřebuje upozornit, protože její volební preference jsou zatím spíše zklamáním. Činit to ale s pomocí strategie, která se tváří jako útok na neschopnou vládu, ale je ve skutečnosti namířena proti koalici Pirátů a STAN, nahrává v konečných důsledcích především Babišovi. Přísloví „Když se dva perou, třetí se směje,“ zde platí na sto procent.
ČRo Plus, 29.4.2021
Vytýkací dopis premiérovi Andreji Babišovi
Vážený pane premiére,
zaznamenal jsem, že jste ministru zdravotnictví Janu Blatnému napsal „vytýkací dopis“ Udivilo mě to, protože s členem svého kabinetu můžete kdykoliv osobně mluvit, přičemž jeho případné odvolání z funkce se neřídí zákoníkem práce, který pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem ze strany zaměstnavatele vyžaduje splnění určitých kritérií, k nimž může patřit i opakované písemné varování ze strany zaměstnavatele v podobě jakéhosi „vytýkacího dopisu“, že zaměstnanec neplní řádně svoje pracovní povinnosti. Ale možná jste jen zapomněl, že česká vláda není firma.
Každopádně já s Vámi přímo mluvit nemohu -- jedině, že bych se o to pokusil, až budete v začínající volební kampani někde rozdávat koblihy. Nicméně jelikož jsem občanem této země s volebním právem a též plátce daní, považuji Vás do jisté míry za svého zaměstnance, a proto využiji Vaší novátorské metody—vytýkacího dopisu—k tomu, abych Vám touto cestou vytknul v deseti bodech Vaše pochybení, která považuji za zásadní.
1. Česká republika je už několik týdnů v čele světových žebříčků v počtu zemřelých na sto tisíc obyvatel během epidemie nemoci covid-19, a přední příčky atakuje i v počtu nakažených a hospitalizovaných. Vy i Vaši ministři opakujete, že jde o cosi jako “přírodní katastrofu“, která postihla celý svět, a nikdo ji nemohl předvídat. Jenže právě proto, že postihla v podstatě v podobné intenzitě celý svět, je naprostým selháním Vás i Vaší vlády, že jste dovolili, aby se relativně vyspělý stát, jakým je Česká republika, stal zemí s tímto tragickým světovým prvenstvím.
2. Prakticky po celou dobu epidemie jste se choval nikoliv jako odpovědný politik, ale jako neodpovědný populista. Dokonce i na jaře minulého roku, kdy naše země epidemii nakonec relativně dobře zvládla, jste několik týdnů váhal s ustavením Ústředního krizového štábu a chtěl boj s epidemií řídit sám. Když jste s ustavením krizového štábu nakonec souhlasil, ustavil jste do jeho čela v rozporu se zákonem epidemiologa Romana Prymulu, a liteře zákona (tedy že v čele Ústředního krizového štábu stojí ministr vnitra) jste dostál až pod tíhou rostoucí kritiky.
Od léta minulého roku jste v čele vlády s epidemií „bojoval“ především s pomocí chaotických opaření, protimluvů a opakovaných improvizací s rozvolňování restrikcí i následného utahování šroubů – to vše, domnívám se, v bláhové naději, že tak získáte přízeň voličů.
3. Dokonce ani když se epidemie v únoru tohoto roku zcela vymkla kontrole, nepřikročil jste ke skutečně tvrdému „lockdownu“, který by platil i pro průmysl a osvědčil se v zemích, jako je Izrael. O tom, je-li takový tvrdý lockdown správné řešení, samozřejmě lze vést diskuze, a odborníci tak činí, ale česká veřejnost si může po právu myslet, že Vy jste se k takovému kroku odmítl odhodlat především proto, že by ekonomicky postihl i podnikatelské impérium, které jste vybudoval. A které navzdory Vaší argumentaci, že na jeho chod nemáte po jeho převedení do svěřenských fondů žádný vliv, Evropská komise dále označuje fakticky za Vaše ve svých auditech a v této souvislosti viní Vás ze střetu zájmů.
4. Sám jste se ustanovil do role hlavního manažéra očkovací kampaně u nás, přičemž její průběh se od začátku potýká s vážnými problémy. Selhává logistika v distribuci vakcín, nebyl zajištěn potřebný počet jehel a injekčních stříkaček. A i když jste problémy opakovaně svaloval na pokulhávající dodávky vakcín, a dokonce se vydal do zahraničí na pochybné mise zajistit vakcíny neschválené Evropskou lékovou agenturou, ve skladech se hromadí statisíce neproočkovaných dávek.
5. Vaše vláda opakovaně žádala o prodloužení nouzového stavu, což by bylo (přinejmenším během doby, kdy neexistoval pandemický zákon) logické, kdyby bylo toto mimořádné opatření využito produktivně k potlačení epidemie. To se ale nestalo, a podle nedávné zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu se spíše zdá, že „produktivně“ bylo využito především k pochybným zakázkám při dovozu ochranných pomůcek, protože nouzový stav dovoluje vládě obcházet řádná výběrová řízení.
6. Reakcí Vás i Vaší vlády na ekonomické dopady epidemie bylo obrovské navýšení deficitu státních financí, což by se dalo do jisté míry pochopit, neboť tak postupovala řada zemí. Bohužel i rok od začátku krize si mnozí podnikatelé a živnostníci stěžují, že k nim slibovaná pomoc nedorazila, ani když se ve svých žádostech proklestili neprůhlednou džunglí často neefektivních vládních rozhodnutí.
Zcela populistické pak bylo Vámi iniciované přijetí daňového balíčku, s jehož pomocí byly sníženy daně v době, kdy stát potřebuje peníze na nouzové výdaje. Nelze se přitom ubránit podezření, že stejně jako jednorázové příspěvky důchodcům je i Vámi opěvované přidání peněz do peněženek občanů, do něhož má daňová reforma vyústit, jen pokusem koupit si na úkor obrovského zadlužení státu voličské hlasy před říjnovými volbami do Poslanecké sněmovny.
7. Ani po opakované kritice vyplývající z auditů EK nejste ochoten řešit svůj zjevný konflikt zájmů. Naopak naznačujete, že Českou republiku raději vystavíte sankcím a zatáhnete do předem prohrané bitvy s evropskými institucemi, včetně Evropského soudního dvora.
8. Spolu s Vaším politickým spojencem prezidentem Milošem Zemanem jste zásadně oslabil respekt pro ústavnost a fungování právního státu u nás – už třeba jen v podobě tolerování prezidentových „experimentů“ s ústavou při jmenování a odvolávání ministrů nebo při udržování Vaší první vlády v chodu šest měsíců poté, co nezískala důvěru PS. Už tato Vaše první vláda se navíc pustila do rozsáhlých čistek ve státní správě, které vyústily do jejího oslabení a opětovné politizace, čemuž měl bránit zákon o statní službě přijatý v roce 2014. Dopady oslabení státní správy nyní pociťujeme na vlastní kůži sami v podobě její malé schopnosti fungovat efektivně v boji s epidemií nemoci covid-19.
9. Už několik let jste trestně stíhán v kauze Čapí hnízdo, přičemž z tohoto stíhání nejen odmítáte vyvodit jakékoliv politické důsledky, ale opakovaně a agresivně se vymezujete vůči vyšetřovatelům. Jakož i vůči politické opozici, která po právu vidí Vaše trestní stíhání a konflikt zájmů jako nemalý problém.
10. Vytýkám Vám těž, že jste svým stylem odpovědný za obecný úpadek politické kultury u nás i za oslabování parlamentarismu v podobě hanlivých vyjádření na adresu Poslanecké sněmovny a zpochybňování existence Senátu. Naposledy jste zcela nepřístojně zaútočil na Ústavní soud a jeho předsedu poté, co v souladu se svým mandátem rozhodl, že části volebního zákona diskriminují malé strany a mají být novelizovány.
Nepředpokládám, pane premiére, že si výše uvedených deset výtek vezmete jakkoliv k srdci, a že i kdyby jste tak nějakým zázrakem učinil, vyvodil byste z nich důsledky. Je to vše smutné, ba tragické, protože kdybyste Vaše opakovaná selhání nemohl schovávat za „politická rozhodnutí“, bylo by zřejmé, že osobně nesete odpovědnost za část tragédie, s níž se tato země potýká v podobě vysokého počtu zemřelých a nemocných, jakož i v podobě rostoucího ekonomického strádání nemalé části národa.
S pozdravem, Jiří Pehe
Národ v krizi potřebuje hlavu státu, ta česká ale selhává
Český stát je v hluboké krizi. Potýká se s jednou z největších měr nákazy nemocí covid-19 na světě, nemocnice praskají ve švech, kupí se hospodářské a sociální problémy. Menšinová vláda, zmítaná spory, si počíná chaoticky, občas nekompetentně. Opozice příliš nepomáhá.
Navíc soudy ruší různá vládní opatření, která byla přijata právně nečistě nebo dokonce neústavně, což je samozřejmě těžké kritizovat z pozic právního státu, kterým chce Česká republika být. Jenže v praktické rovině tyto soudní zásahy uvrhávají zemi do ještě většího zmatku ohledně toho, jaká vládní opatření platí nebo budou za několik dní platit.
V této situaci, v níž někteří politologové mluví o závažném ochromení nebo dokonce rozpadu státu, by zemi nepochybně pomohlo, kdyby měla nějaké politické těžiště, jímž má podle ústavy být, i třeba jen v symbolické rovině, hlava státu. Prezident by do rostoucího zmatku a nejistoty mohl promluvit zásadním způsobem jako nadstranický aktér. Česká republika ale bohužel takovou hlavu státu nemá.
Miloš Zeman, když už vystoupí ze svého lánského ústraní, jedná jako nekritický spojenec premiéra, ač ten ve své roli krizového manažéra očividně selhává. Navíc když už se prezident politicky v poslední době nějak angažuje, je jeho jednání jaksi podružné, pokud jde o to nejdůležitější, co se u nás děje.
Ačkoliv hlava státu nemá žádné pravomoci týkající se energetiky, ta naše hraje v této oblasti vlastní, dosti netransparentní politickou hru, skrze kterou občas prosvitnou ruské a čínské zájmy. Před několika dny se tak Zeman kupříkladu sešel v Lánech s týmem expertů, kteří doporučili rychlou dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech. Když se média začala zajímat o jména lidí, kteří byli členy zmíněného expertního týmu, vyšlo najevo, že v něm žádní experti, přinejmenším na energetiku, nejsou. Je složen především z prezidentových přátel a spolupracovníků jako je Marie Benešová, Vratislav Mynář, Martin Nejedlý, a několika dalších jeho podporovatelů.
O několik dní později Zeman na Hradě zorganizoval schůzku nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice, na níž mimochodem opět nepozval předsedu Senátu Miloše Vystrčila, kvůli jeho nedávné cestě na Tchaj-wan. Nejdůležitějším výstupem z této schůzky bylo prohlášení, že v Česku by se mělo očkovat jen vakcínami schválenými Evropskou unií, což je jistě z věcného hlediska správné. Co to ale má společného se zahraniční politikou, těžko říct. Několik dní před touto schůzkou přitom vystoupil nový americký prezident Joe Biden se zásadními prohlášeními ohledně změn v kurzu americké zahraniční politiky, na která by jistě mohli nejvyšší ústavní činitelé u nás nějak reagovat.
Největším problémem v této chvíli ovšem není skutečnost, že se prezident, když už se objeví ve veřejném prostoru, zabývá záležitostmi, které jsou v kontextu největší krize, které Česká republika čelí od svého vzniku, podružné, ale že není schopen razantně vstoupit do hry v roli, kterou mu Ústava jako hlavě státu, tedy představitele nás všech, nabízí. Mohl by kupříkladu nabídnout, že se pokusí vyjednat vznik vlády národní záchrany, v níž by zasedly všechny demokratické strany, aby zemi vyvedly z prohlubující se krize. Nebo že se pokusí moderovat debatu mezi opozicí a vládou o tom, jak dál. Popřípadě by se mohl zajímat alespoň o to, proč se zadrhává proces očkování vakcínami.
Bohužel současný český prezident již poměrně bezútěšnou situaci činí politiky ještě složitější. Většina parlamentních stran má totiž dobré důvody se obávat, že kdyby Zemana pustily do hry, kupříkladu nevyslovením důvěry Babišově vládě, pokusí se situace zneužít k ústavním experimentům v podobě nějaké vlastní vlády, která by se více než řešení epidemie věnovala prezidentovým prioritám, z nichž některé nejsou v souladu s oficiálními zahraničně-politickými a bezpečnostními prioritami země.
Jinými slovy: rostoucí politické vakuum v centru politické moci u nás nemá kdo zaplnit způsobem, která by situaci zlepšil, spíše než dál zhoršil. A zaplatíme za to nejspíš nemalou cenu.
ČRo Plus, 25.2.20211
Na rozhodnutí Ústavního soudu doplatí především ANO, a Babiš ztrácí nervy
Zrušení té části volebního zákona Ústavním soudem, která doposud vytvářela zásadní nerovnosti mezi velkými a malými stranami v přepočítávání procentuálních volebních zisků na mandáty, zejména v menších krajích, bude mít zásadní dopady na složení příští Sněmovny. Parlament bude muset přijmout novelu v souladu s kritérii Ústavního soudu, což pomůže menším stranám.
Dosavadní zvýhodnění velkých stran bylo dílem opozičně-smluvního volebního inženýrství, z něhož profitovaly dvě tehdy velké opozičně-smluvní strany: sociální demokracie a Občanská demokratická strana. Dnes je jedinou velkou stranou hnutí ANO. Což znamená, že na narovnání podmínek volební soutěže doplatí zejména ono, zatímco všechny ostatní strany, které jsou momentálně ve Sněmovně, na něm coby malé nebo středně velké mohou spíše vydělat.
Předseda hnutí ANO Andrej Babiš i předseda PS za hnutí ANO Radek Vondráček i kvůli tomu okamžitě vyrazili do protiútoku. Babiš se na tiskové konferenci rozhodně nechoval způsobem, jímž by politik demokratické země měl reagovat na jakékoliv rozhodnutí nejvyšší soudní instance v zemi. Do ÚS se nechutným způsobem pustil, stejně jako konkrétně pak do jeho předsedy Pavla Rychetského. Babiš dokonce naznačoval, že ÚS vlastně zpochybnil předchozí volby, což je tvrzení zcela nesmyslné.
Skutečnost, že ANO se po rozhodnutí ÚS ocitlo v těžké defenzivě, ovlivní, jak se bude stavět k projednávání změn ve volebním zákonu. I když Baiš tvrdí, že bude konstruktivní, lze od od hnutí ANO očekávat spíš obstrukce. Ostatní strany budou naopak mít motivaci se spíše dohodnout, jakkoliv dvě nedávno vytvořené koalice opozičních stran by teoreticky mohly z úpravy, která by nějak nadále zvýhodňovala velké politické subjekty, též profitovat. Jejich lídři ale už dali najevo, že s rozhodnutím ÚS nemají problém.
ANO tak nejspíš bude při projednávání změn volebního zákona v izolaci. Narovnání volební soutěže je výhodné dokonce i pro jeho dosavadní spojence: ČSSD a KSČM, ale i SPD.
Navíc: jelikož ke schválení změn volebních zákonů stačí prosté většiny v obou komorách parlamentu, přičemž Senát má v případě přijímání volebních zákonů právo veta (a nemůže být tedy přehlasován), je jisté, že parlamentem neprojde nic, co by se snažilo ANO vymoci silou.
Není divu, že Babišovi takříkajíc "tečou nervy". Kdyby platila pravidla rovné soutěže, která hájí ve svém rozhodnutí ÚS, už kupříkladu v minulých volbách, ANO by při zisku 30 procent hlasů, kterého tehdy dosáhlo, mělo mnohem méně mandátů. O kolik méně by to bylo, přesně vyplyne až z nového znění zákona, až bude přijat.
Navíc: v letošních volbách, jak zatím naznačují průzkumy, ANO nejspíš svůj volební výsledek okolo 30 procent neobhájí, což znamená, že oslabí dvojnásobně: jak kvůli samotnému volebnímu výsledku, tak kvůli spravedlivějšímu způsobu přepočtu volebního zisku na mandáty.
I druhá část rozhodnutí ÚS je pro ANO nepříznivá. Zrušení tzv. aditivní klauzule, která požadovala pro vstup do PS v případě dvojčlenných koalic zisk nejméně 10 procent hlasů, a v případě trojkoalic 15 procent hlasů, znamená, že voliči, kteří snad mohli váhat se svým hlasem pro nějakou koalici, protože se báli, že jejich hlas propadne, budou mít nyní téměř stoprocentní jistotu, že koalice projde. Bude z toho profitovat zejména trojkoalice ODS, lidovců a TOP09, která čelila jistému riziku, že patnáct procent hlasů nemusí získat.
Jisté je, že rozhodnutí ÚS představuje zásadní problém pro plány neformální koalice Zeman-Babiš, protože ANO bude mít i v případě volební výhry slabší pozici ve Sněmovně, a podstatně nižší tedy budou i šance Babiše sestavit vládu. A to i kdyby prezident manipuloval s interpretací, kdo volby vlastně vyhrál,, jak už naznačil.
Boj o americkou demokracii ještě neskončil
Americký prezident Donald Trump varoval ještě před hlasováním Sněmovny reprezentantů o jeho již druhém impeachmentu, že tento další útok na něj ze strany Kongresu povede k dalšímu rozdělení Ameriky a velké zlobě mezi jeho příznivci. Dodal, že si nepřeje násilí. Jenže už to, že násilí jako odpověď na impeachment zmínil, byla hrozba svého druhu.
Ještě než se Trump po několika dnech od útoků zfanatizovaných davů na sídlo amerického Kongresu, kam je sám poslal, objevil na veřejnosti, bezpečnostní služby varovaly, že od 16. ledna až do inaugurace Joe Bidena novým americkým prezidentem 20. ledna hrozí útoky extrémní pravice na sídla zákonodárných sborů a vládní budovy ve všech státech unie.
V amerických médiích odborníci a politici debatují už několik dnů, zda je vůbec bezpečné pořádat inauguraci ve veřejném prostoru. Do Washingtonu je sice povoláno až 15 tisíc příslušníků národní gardy z mnoha států unie, ale nikdo přesně neví, kolik členů národní gardy a policie sympatizuje s pravicovými radikály. Varováním je, že vyšetřovatelé obvinili více než tucet členů ochranky Kapitolu, že sympatizovali s radikály během jejich útoku na Kapitol, nebo jim dokonce pomáhali do budovy vniknout.
Hrozba, která visí nad Amerikou v příštích dnech, přitom vůbec nemusela vzniknout. Extrémní pravice a různá hnutí hájící nadřazenost bílé rasy sice v USA existovala vždy, ale poměrně mohutné celonárodní hnutí, jehož jedna část hrála s přispěním Trumpa roli při útoku na Kapitol, vzniklo i proto, že politici, kteří by měli bránit demokracii, zejména čelní republikáni, zavírali v posledních čtyřech letech oči nad Trupovými excesy, polarizujícím jazykem i faktickou podporou pro krajní pravici.
V knize Jak umírá demokracie analyzují její autoři Steven Levitský a Daniel Ziblatt minulé porážky demokracie autoritáři. Jejich jedním poznatkem přitom je, že zásadní chybou demokratů byly snahy k demokracii nepřátelské autoritáře takříkajíc pochopit a akomodovat, a nesnažit se je porazit v čelném střetu. Neuvědomili si, že mají co do činění s myšlením, pro které jsou jejich demokratické výzvy ke spolupráci a umírněnosti jen znakem slabosti.
I mnozí republikáni v USA věděli, že Trumnp je takovým politikem. Už na začátku jeho prezidenství vyšly knihy známých historiků a politologů, varující před nástupem fašismu. Přesto naprostá většina republikánů Trumpa omlouvala tím, že sice možná dost často takříkajíc přestřelí, ale to není důvod se proti němu razantně postavit. Když demokratická většina ve Sněmovně reprezentantů poprvé v roce 2019 schválila impeachment, nepodpořil ho v dolní komoře žádný republikán, a v Senátu jen bývalý prezidentský kandidát Mitt Romney.
I jedna z nejhlasitějších kritiček Trumpa mezi republikány senátorka Susan Collinsová hlasovala proti impeachmentu, protože už jen jeho schválení dolní komorou je pro Trumpa prý dostatečnou lekcí, a bude si dávat příště pozor. Podobně uvažovali i vlastníci sociálních platforem na internetu. Navzdory Trumpovu opakovanému porušování jejich pravidel v podobě nepřetržitého toku lží a radikálních výzev, soudili, že ho stačí občas varovat, a on se polepší.
Výsledkem je útok na samotné srdce americké demokracie, který Trump fakticky inicioval poté, co měsíce zcela lživě tvrdil, že mu bylo ukradeno vítězství v prezidentských volbách. Posledním varováním před útokem na Kapitol mělo být, když se v telefonátu před několika týdny pokoušel donutit státního tajemníka ve státě Georgia, aby zmanipuloval výsledky voleb ve státě, v němž prohrál, v jeho prospěch.
Nastupující prezident Biden argumentuje, že by možná měla demokratická většina ve Sněmovně reprezentantů postupovat vůči Trumpovi méně razantně, a neštěpit dál Ameriku, aby mohl zahájit proces usmíření. Možná by si měl přečíst knihu Levitského a Ziblatta. S nepřáteli demokracie se nevyjednává a neusmiřuje, lze je jen porazit.
ČRo Plus, 14.1.2021
O falešných prorocích
Od vzniku samostatné České republiky se politická mapa země změnila radikálně jen třikrát. Pokaždé to bylo spojeno s ekonomickými otřesy, které vyústily do přijímání záchranných opatření a balíčků.
Poprvé se tak stalo v letech 1996 až 1997. Až do roku 1996 životní úroveň rostla, takže veřejnost byla ochotná přivírat oči nad četnými skandály, tunelováním i zbytečnými krachy firem coby nezbytnou cenou za jinak relativně úspěšnou transformaci. Jenže v roce 1997 přišel ekonomický pokles, na nějž premiér Václav Klaus reagoval balíčkem úsporných opatření.
Jeho aura politika, který „ví, co dělá“, a který byl vnímán částí veřejnosti téměř jako prorok, byla otřesena. Přišla vnitrostranická vzpoura v podobě takzvaného „sarajevského atentátu,“ předčasný pád jeho vlády. Do pozice premiéra už se nikdy nevrátil. Vládní otěže převzala sociální demokracie.
Post-klausovská ODS se vrátila k moci v roce 2006 v dobrých ekonomických časech. Zdálo se, že se u nás po vzoru Západu pevně zakořeňuje pravidelné střídání vlád demokratické pravice a levice.
Jenže o dva roky později přišla světová finanční krize. Na jaře roku 2009 předčasně padla vláda Mirka Topolánka, ale ODS dostala ještě jednu šanci poté, co zemi dočasně vytáhla z nejhoršího vláda odborníků Jana Fischera.
Jenže vláda Petra Nečase reagovala na krizi poučkami z dílny neoliberálních proroků té doby. Její politika škrtů i ideologicky motivovaných kroků, jako byly církevní restituce, nejen vyústila do prohloubení ekonomické krize, ale ostřeji nasvítila i všudypřítomnou systémovou korupci a kmotrovské praktiky. V roce 2013 i ona skončila předčasně.
Znovu se ukázalo, že politické preference české veřejnosti se navzdory skandálům i korupci zásadně nemění, dokud se země nezačne propadat do krize.
ODS byla první obětí té, která vypukla v roce 2008. Začala ale chřadnout i druhá z hlavních stran transformačního období, sociální demokracie. Dokázala sice ještě coby alternativa k upadlé ODS vyhrát volby v roce 2013, ale hlavním aktérem na politické scéně se už stávalo hnutí ANO Andreje Babiše, které slibovalo boj s korupcí a technokratický, spíše než politický přístup k řízení země.
I Babišova pozice se zdála být dlouho neotřesitelná. Jenže přišla další globální krize v podobě pandemie nemoci covid-19, a v ní se rychle ukázalo, že politik, který očaroval část české veřejnosti několikaletým ekonomickým růstem i sliby, že zařídí, že bude ještě líp, je (jak už před tím varovala opozice) skutečně spíše jen velkohubý populista, než krizový manažér. A že, jak ukázaly audity Evropské komise, je ve skutečném konfliktu zájmů.
Během roku 2020 se tak pomalu v rostoucí krizi zakládalo na další zásadní změnu politických poměrů u nás. I Babiš se vydal na cestu záchranných balíčků, i on se začíná--i části svých dosavadních příznivců--jevit jako falešný prorok.
Průzkumy už od léta tohoto roku naznačují postupné slábnutí hnutí ANO, jakož i drastický propad obou levicových stran, které Babišovu vládu podporují. Je skoro jisté, že ve sněmovních volbách na podzim příštího roku se politická mapa u nás opět změní.
Všechny uvedené změny v české politice v posledním čtvrtstoletí souvisejí s čímsi, co bychom mohli popsat jako prozření demokraticky nezralé společnosti, která má tendenci opakovaně věřit nepravým prorokům. Jsou Vánoce, takže se nabízí odcitovat výrok biblické postavy, kvůli níž se tyto svátky slaví.
„Mějte se na pozoru před nepravými proroky: přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Copak se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláků fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale špatný strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani špatný strom nést dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci.“
ČRo Plus, 26.12.2020
Způsob, jakým zareaguje EU na maďarské a polské vydírání, na léta ovlivní fungování Unie
Evropská unie se už několik let snaží přimět Maďarsko a Polsko, aby dodržovaly principy vlády práva. Spustila s nimi řízení podle článku 7 evropských smluv, které by za určitých okolností mohlo vést k tomu, že by tyto země byly zbaveny hlasovacích práv v Evropské radě. Jenže tato sankce vůči té které zemi musí být schválena jednomyslně všemi ostatními členskými zeměmi. A Polsko a Maďarsko už dopředu oznámily, že si budou vzájemně krýt záda.
EU tak nyní přišla v rámci jednání o masivním fondu obnovy, přijatém coby odpověď na koronakrizi, i jednání o novém evropském rozpočtu s novým mechanismem, který by přidělování evropských fondů vázal na dodržování principů právního státu. Příděl peněz té které zemi by mohl omezen hlasováním s pomocí kvalifikované většiny, tedy nikoliv jednomyslného rozhodnutí ostatních zemí.
Zdálo se, že Polsko a Maďarsko nový mechanimus akceptují, ale nakonec před několika dny oznámily, že se rozhodly blokovat konečné schválení nového evropského rozpočtu i spuštění fondu obnovy. Maďarský premiér Viktor Orbán tvrdí, že by nový mechanismus udělal z EU cosi jako Sovětský svaz, polský premiér Mateusz Morawiecki pro změnu mluví o nepřijatelném dvojím metru.
Někteří němečtí politici, jejichž země nyní předsedá EU, se postavili k jednání obou zemi s mírnou ironií: jestliže obě ve sporu s EU o dodržování principů právního státu dlouhodobě tvrdí, že žádné zásady prvního státu neporušují, nemají se čeho bát. Proč tedy evropský rozpočet blokují?
Nastalou situací se má nyní mimořádně zabývat Evropská rada, tedy premiéři a prezidenti členských zemí. Výsledky jejich jednání budou mít zcela zásadní význam pro budoucnost Unie.
Pokud by totiž ostatní státy na vydírání Polska a Maďarska přistoupily přinejmenším bez toho, že by obě země slíbily nápravu, byl by zcela rozmělněn hodnotový základ EU. Bylo by vytvořeno nepsané pravidlo, že členské země nemusejí dodržovat společné principy a pravidla hry, a přesto mají nárok na finanční pomoc od bohatších států unie.
Některé z nejbohatších zemí EU, které patří do klubu takzvaných šetřivých zemí, v čele s Nizozemskem, mají naštěstí s rozmělněním principů EU problém. Už při jednání o fondu obnovy bojovaly o to, aby jihoevropské země, které opakovaně porušují rozpočtovou kázeň, a mají tudíž obrovské státní dluhy, nedostávaly peníze z fondu obnovy bez podmínek. I kvůli jejich tlaku byl nakonec celkový objem peněz ve fondu zmenšen, a mnohem větší část, než se původně zamýšlelo, bude financována z půjček, nikoliv přímými dotacemi.
Tyto země nyní zřejmě neustoupí jen tak ani Polsku a Maďarsku. Pokud by tak učinily, vytvořily by precedens, který by mohl za určitých okolností Unii zcela rozložit. Bohatší část EU má navíc v rukou silnější karty: peníze z Bruselu potřebují více chudší země na východě a jihu Evropy než její Sever.
Co na tuto bezprecedentní situaci říkají české politické špičky? Zatím téměř nic. A to přesto, že kroky Maďarska a Polska nyní blokují i stamiliardy korun, které má Česká republika dostat z evropského rozpočtu a fondu obnovy. V cestě silnější reakci ze strany našich politiků stojí falešná solidarita s dvěma visegrádskými spojenci. Těm přitom obě následnické země Československa už měly dávno v rámci visegrádské skupiny přátelsky dát najevo, že jejich porušování principů EU může další visegrádskou spolupráci ohrozit.
Jak České republice tak Slovensku se ještě stále nabízí příležitost, aby v nadcházejících jednáních o tom, jak ze současné šlamastyky ven, sehrály konstruktivní roli. Tedy aby využily svých nadstandardních vztahů s oběma visegrádskými spojenci k tomu, aby je takříkajíc přivedly k rozumu. Jinak hrozí, že společný evropský projekt buď zajde na úbytě, nebo se rozlomí na země ochotné hrát podle společných pravidel a autoritářskou periférii.
ČRo Plus, 19.11.2020
Trump a republikáni hrají s volbami nebezpečnou hru
Americký prezident Donald Trump odmítá uznat volební prohru s demokratickým kandidátem Joe Bidenem. Navzdory tomu, že neexistují žádné důkazy o takových nesrovnalostech v hlasování a počítání hlasů, které by měly šanci zvrátit soudní cestou volební výsledky, tvrdí, že mu volby byly ukradeny.
Zatím ho v tom podporuje většina prominentních republikánů, včetně předsedy Senátu Mitch McConnella, který prohlašuje, že se musí případné volební podvody vyšetřit a na předání moci je čas až do doby, než nového prezidenta schválí sbor volitelů. To ovšem může být až v polovině prosince, nebo až na začátku ledna, kdy by měl rozhodnutí sboru volitelů formálně potvrdit Kongres.
Tento postup Trumpa i republikánů se zcela rozchází s dosabadní praxí, kdy poražený kandidát na prezidenta uznal vítězství svého soka, pokud byl volební rozdíl takový, že bylo jasné, že ho nezmění ani případné přepočítávání hlasů. Biden přitom vyhrál zcela jasně: vede o pět miliónů hlasů napříč Amerikou, získá nejspíš až 306 volitelů (ač k vítězství mu stačí 270) a i ve státech, na jejichž volební výsledky republikáni nejvíce útočí, vede s takovým náskokem, že ani přepočet hlasů jeho vítězství neohrozí.
Američtí analytici se dělí do dvou skupin, pokud jde o to, co Trump a jeho republikánští spojenci tímto postupem sledují. Jelikož Trump po volební porážce začal měnit lidi v důležitých postech, jako je ministr obrany (ale čeká se, že vyhodí i šéfy CIA a FBIA), obávají se někteří, že si připravuje cestu možná až k ústavnímu puči. Olej do ohně přilévají prohlášení, jako je to ministra zahraničí Mikea Pompea, který na otázku novinářů odpověděl, že 20. ledna bude vše připraveno pro nástup druhé Trumpovy administrativy.
Jiní namítají, že když už ne Trump, tak alespoň přední republikáni si nemohou dovolit scénář jako vystřižený z nějaké banánové republiky, a hraje se tedy především o čas. Nejen kvůli tomu, že Trumpův tým se kvůli volební kampani značně zadlužil (přičemž z fondu na pokrytí nákladů za právníky, který nyní narychlo vznikl, by bylo možné nenápadně uhradit i část těchto dluhů), ale i z dalších dvou důvodů.
Za prvé jde prý možná o to přesvědčit dostatečné množství lidí, že volby byly s pomocí důmyslných podvodů a konspiračním jednáním Trumpovi skutečně ukradeny, což by mu umožnilo odejít z funkce se vztyčenou hlavou. Možná si tak prý chce připravit pozici pro svoji kandidaturu nebo kandidaturu nějakého svého chráněnce za čtyři roky.
Je ale možný i střízlivější scénář, v němž hraje hlavní roli druhé kolo senátních voleb ve dvou obvodech ve státě Georgia na začátku ledna. Pokud by je vyhráli demokratičtí kandidáti, ovládli by demokraté Senát, stejně jako už ovládají Sněmovnu reprezentantů, a Biden by měl volnou cestu ke slibovaným reformám.
Čelní republikáni se bojí, že pokud by nyní tlačili na Trumpův odchod, odmítl by se v Georgii angažovat v podpoře republikánských kandidátů. A někteří si též myslí, že příběh o ukradených volbách bude motivovat republikánské voliče v Georgii k větší účasti.
Který z výše nastíněných scénářů je pravdivý, se už brzy dozvíme. Mezitím upadá prestiž USA jako stabilní demokracie. Nemluvě o tom, že výroky Trumpa i některých dalších republikánů jsou natolik neodpovědné, že mohou vyústit v pouliční násilí.
Bojuje se ale i o zcela praktické záležitosti. Dosavadní praxe byla taková, že po uznání volebního vítězství toho kterého kandidáta, stávající administrativa, pokud nezvítězil úřadující prezident, umožnila zvolenému prezidentovi a jeho týmu přístup k federálním financím a přizvala ho k pravidelným poradám CIA a FBI, na nichž už má zvolený prezident přístup k informacím v nejvyšším stupni utajení. To Trumpova administrativa zatím odmítá udělat.
Bidena mnozí vyzývají, aby se bránil soudně, ale zdá se, že zvolený prezident zatím pevně věří, že Trump potřebuje jen čas, a k řádnému předání moci dojde. Vítězný tábor v USA i ta část světa, která si nepřeje v USA nestabilitu, mohou jen doufat, že má Biden pravdu.
ČRo Plus, 11.11.2020
Biden zvítězil i kvůli touze Američanů po návratu slušnosti
O výsledcích politických klání, zejména tak důležitých, jako je souboj o křeslo amerického prezidenta, obvykle rozhoduje to, jak veřejnost přijala ekonomický, sociální nebo zahraničně-politický program kandidátů. I letos bezpochyby hrál v rozhodování Američanů velkou roli ekonomický stav země.
Zejména proto, že se začal prudce zhoršovat po nástupu epidemie nového koronaviru. A samozřejmě také postoje obou kandidátů k řešení epidemie. Nemalou roli hrály v důsledku policejního násilí vůči Afroameričnů, a následných masových protestů, i otázky rasové nerovnosti a chování policie.
Ve srovnání s volbami v minulosti tu však bylo ještě jedno téma, které se vznášelo nad vším ostatním: slušnost. Nemalá část americké populace byla prostě unavená, ba vyčerpaná, z neslušnosti prezidenta Donalda Trumpa. Z jeho soustavného lhaní, arogantních projevů i tweetů, urážení kohokoliv, kdo s ním nesouhlasí, z jeho infantilní neschopnosti uznat chybu.
Slušnost v minulosti nebyla až tak velkým politickým tématem. Od vrcholných politiků se čekalo, že prostě budou mít určité dekórum, že ve svém jednání nepřekročí určité meze. Neznamenalo to samozřejmě, že občas nešlo jen o přetvářku, a že ten který politik nakonec neselhal.
Žádný prezident v americké historii si ale neudělal z neslušnosti a pohrdání všemi normami program. Trumpovi příznivci viděli jeho velmi prekérní vztah k pravdě nebo k dodržování alespoň elementárních norem slušného chování jako nástroj k dosažení toho, s čím do politiky vtrhl—tedy vymetení Augiášových chlévů washingtonského establishmentu, rozbití údajných neprůhledných struktur v politickém zákulisí, větší přímočarosti, která se neschovává za pro ně otravnou politickou korektností.
Jenže i populismus má svoje meze, a většina americké společnosti tak prohlédla, že za Trumpovým občasným skandálním chováním není žádný program pro americkou společnost, ale jen on sám. Narcis, který se nemusí ohlížet na nic a nikoho, protože, jak sám prohlásil, je přeci stabilní génius. Většina americké společnosti prostě už měla prezidenta, který se choval jako umíněné, zhýčkané děcko, plné zuby. Když toto jeho chování navíc začalo přispívat k nezvládnutí obrovské zdravotní kalamity, která USA zasáhla v podobě epidemie nemoci covid-19, byl Trumpův konec ve funkci téměř nevyhnutelný.
Jeho protikandidát sice americké veřejnosti nabídl důležité reformy zdravotnického a daňového systému, jakož i návrat USA ke klimatické dohodě a dalším důležitým mezinárodním iniciativám, které Trump pod heslem „Amerika na prvním místě“ opustil. Správně ale zároveň vystihl, že skutečná Trumpova doktrína je „Trump na prvním místě“, a že ho může porazit, pokud nabídne alternativu v podobě návratu k normálnosti a k jakési elementární slušnosti.
V tomto ohledu byl Biden ideálním kandidátem, ač jeho výběr Demokratickou stranou mnozí nejprve kritizovali jako mylný. Je prý moc starý, okoukaný, příliš spojený s establishmentem. Neuvědomili si, že tento politický harcovník má kvality, které byly pro vítězství na Trumpem zásadní, a které mohl nabídnout jen málokdo: silný životní příběh a schopnost spojovat spíše než rozdělovat. A že je především ve všech ohledech slušný, neutápí se v obdivu k sobě samému, jde mu skutečně o ty ostatní.
Je dobře, že hlavním vítězem voleb je tak vlastně prostá lidská slušnost. Už to vypadalo, že v politice polarizovaných západních společností nemá šanci, a jsme odsouzeni k tomu, abychom si prožili éru, v níž budou nejen v USA vládnout uřvaní, arogantní demagogové, pro něž je rozdíl mezi pravdou a lží nepodstatný. Výhra Bidena může tento trend zastavit, a to nejen v USA, protože ukázala, že většině společnosti na pravdě a slušnosti ještě pořád záleží.
ČRo Plus, 9.11.2020
Americké prezidentské volby mohou vyústit v chaos
Prezidentské volby v USA, které se konají 3. listopadu, mohou být jedněmi z mála v moderní americké historii, po jejichž skončení nebude možné vyhlásit během několika hodin vítěze. Epidemie nemoci covid-19 přispěla k tomu, že o mnoho více miliónů Američanů než v minulosti využilo možnosti hlasovat korespondenčně.
To je sice možnost legálně využívaná v některých státech americké unie už více než sto let, ale současný prezident Donald Trump zpochybňuje její legitimitu a transparentnost, a hrozí, že může výsledky voleb v některých státech soudně napadnout. Anebo že dokonce může odmítnout uznat případné vítězství svého soupeře, demokrata Joe Bidena.
Jisté je, že v některých státech bude těžké deklarovat vítěze v den voleb, protože korespondenční hlasy v nich bude možné započítat, i když dorazí poštou k volebním komisím až několik dní po volbách. Stačí, když poštovní úřad, odkud bude hlas odeslán, orazítkuje obálku nejpozději 3. listopadu. V některých jiných státech musejí naopak korespondenční hlasovací lístky dorazit nejpozději do 3. listopadu k volebním komisím, aby byly započteny.
Kdyby výsledky voleb závisely jen na těchto technických detailech, nebyl by to zásadní problém. V některých státech by jen bylo nutné počkat s vyhlášením výsledků voleb o několik dnů po 3.listopadu. Jenže pokud Trump, jak naznačuje, napadne samotné korespondenční hlasování coby náchylné k manipulaci a podvodům, může se na výsledky voleb čekat týdny, dokud nerozhodnou soudy, nebo dokonce samotný Nejvyšší soud.
Vyhnout se této šlamastyce bude možné snad jen v případě, že Biden zvítězí s velkým náskokem, a to nejen celostátně, ale i v klíčových státech, v nichž se o výsledku amerických prezidentských voleb obvykle rozhoduje, tedy zejména na Floridě, v Pensylvánii, Michiganu, Wisconsinu a Ohiu. Nemusí dokonce zvítězit ve všech, aby získal potřebný počet volitelů, ale v každém státě, v němž zvítězí, potřebuje zvítězit s náskokem, který ani případné tahanice o korespondenční hlasy už neovlivní.
Jinou možností, jak volby zpochybnit, je, že v těch státech, v nichž mají většinu republikáni, odhlasuje zastupitelský sbor toho kterého státu, že kvůli nejasnostem v počítání hlasů přiděluje volební vítězství, a tedy i všechny volitele, Trumpovi. V případě zmíněných klíčových států by to mohlo za jistých okolností nastat na Floridě a v Ohiu, kde mají republikáni většinu i svoje guvernéry. Pensylvánie, Wisconsin a Michigan jsou v rukou demokratů.
Rétorika, kterou Trump před volbami používá, bohužel zvyšuje nebezpečí, že pokud by neuznal svoji případnou porážku a odmítl předat pokojně prezidentský úřad, mohou vypuknout rozsáhlé občanské nepokoje, doprovázené násilím. Situace v USA je ovšem natolik napjatá, že nepokoje mohou vypuknout, i pokud Trump porážku uzná, ale bude tvrdit, že byl o vítězství fakticky oloupen. Takové výroky pravidelně pronáší už teď na předvolebních shromážděních. Po volbách by mohly zafungovat jako rozbuška v tvrdém jádru jeho voličů, k nimž patří i různé ozbrojené milice extrémní pravice.
Hraje se tedy o hodně. Průzkumy preferencí, jak na celostátní úrovni, tak ve většině klíčových států, sice naznačují, že by měl poměrně jasně zvítězit Biden, ale nad demokraty visí trauma roku 2016. I tehdy průzkumy ukazovaly na jasné vítězství Hillary Clintonové, která skutečně získala celostátně o tři milióny hlasů více, ale nakonec navzdory průzkumům prohrála v klíčových státech. Letos jsou průzkumy patrně přesnější, ale nelze vyloučit překvapení.
Předpovědi komplikuje skutečnost, že volby jsou fakticky o Trumpovi. Většina demokratických voličů i přeběhlíků z republikánského tábora nebude volit ani tolik pro Bidena, jako proti Trumpovi. Ačkoliv předběžné odhady na základě více než 60 miliónů hlasů, které už byly zaslány korespondenčně nebo odevzdány s předstihem, naznačují, že většina těchto hlasů zatím patří Bidenovi, a že mezi zbývajícími voliči je už jen poměrně malý počet nerozhodnutých, nelze zcela vyloučit, že voliči, kteří přijdou volit až 3. listopadu, zejména v klíčových státech, buď nakonec většinově pošlou Trumpa znovu do Bílého domu, anebo pomohou vytvořit pat, který budou týdny řešit soudy.
ČRo Plus, 29.10.2020
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
